Článek
Loni se v Česku narodilo nejméně dětí od roku 1785. Na první pohled je to především demografická kuriozita. Tahle zpráva má ale výrazné dopady na státní rozpočet – a především na budoucnost důchodů.
Česká republika má už dnes méně dětí, než s jakými počítají oficiální demografické projekce. Úhrnná plodnost loni klesla na 1,28 dítěte na ženu. Střední varianta demografické projekce Českého statistického úřadu přitom pracuje s hodnotou 1,5.
Rozdíl se může zdát malý. Nižší plodnost ale znamená, že do budoucna bude méně lidí v produktivním věku, kteří budou pracovat a odvádět daně a sociální pojištění. A právě potenciální nedostatek platících pracovníků v produktivním věku může ohrožovat průběžný důchodový systém.
Méně plátců, více důchodců
V českém důchodovém systému odvody dnešních pracujících financují (nejen) starobní důchody dnešních penzistů. Vedle zmenšování základy plátců současně „čelíme“ také zvyšování naděje dožití v důchodovém věku – v penzi si lidé nejspíš pobudou déle. Pokud tedy bude na jednoho důchodce připadat méně pracujících a tedy odvádějících, účet se musí vyrovnat někde jinde.
Zjednodušeně existují tři možnosti: zvýšit odvody, snížit výši důchodů, nebo zvednout věk odchodu do penze. Pokud se nepovede najít vhodná kombinace opatření, nezbývá než financovat rozdíl dluhem.
Dluh přitom není řešením, jen odkladem. Úroky navíc znamenají, že účet bude v budoucnu ještě vyšší. Právě proto je potenciálně problematické, pokud dlouhodobé rozpočtové výhledy stojí na předpokladu příznivější demografie, než jakou dnes skutečně vidíme. Takový optimismus například pomohl výrazně zlepšit padesátiletý výhled českého zadlužení. Pokud ale skutečná plodnost zůstane pod předpoklady projekce, může být nereálný.
Dnešní děti penze nezachrání
Největší tlak na důchody přinese už v příštích dvou desetiletích početná generace narozená v 70. letech. Lidé, kteří budou v tomto období odcházet do penze, už dávno žijí a jejich počet je známý.
Dnešní nízká porodnost proto penzijní systém bezprostředně nezhorší. Dítě, které se dnes narodí, by na pracovní trh vstoupilo až kolem roku 2050. Naopak dítě, které se dnes nenarodí, bude ve stejném horizontu znamenat jednoho chybějícího pracovníka a plátce pojistného.
To je důležitý rozdíl. Dnešní rozhodnutí o důchodech musí řešit problém nejbližších dvou desetiletí, ale zároveň nesmí přehlédnout ještě vzdálenější budoucnost. Právě tam se totiž dnešní rekordně nízká porodnost začne naplno promítat.
Cena, kterou zaplatíme později
Snaha zvyšovat plodnost je pro zotavení důchodového systému pomalým nástrojem. Dítě narozené dnes bude přispívat do systému až za zhruba čtvrt století.
Právě tady je demografie pro politiku tak zrádná. Co je dnes levné, nemusí být levné i zítra. Nenarozené dítě může krátkodobě rozpočtu dokonce ulevit – není třeba financovat školku, školu ani některé sociální výdaje. Náklady se ale objeví o čtvrt století později, kdy bude chybět člověk, který by pracoval a přispíval do systému.
Nejde proto jen o to, zda se politikům podaří najít způsob, jak podpořit růst plodnosti. Jde o to, zda si dnes stát při plánování penzí a dluhu nenastavuje příliš optimistická očekávání. Demografie pracuje zvolna, ale její účet nakonec přijde. A když ho začneme řešit až ve chvíli, kdy dorazí, bude pozdě, a ještě zaplatíme výrazně víc.
