Neděle bez aut i bez tankování. Jak svět čelil prvnímu velkému ropnému šoku

Útokem na Írán odstartovaly USA a Izrael sérii událostí, které vedly k prakticky úplnému uzavření klíčového Hormuzského průlivu. „Konflikt spustil historicky největší přerušení dodávek na globální trh s ropou,“ uvedla Mezinárodní agentura pro energii.

Ceny na to reagovaly rychlým nárůstem až ke 112 dolarům za barel. V posledních dnech se růst zastavil a cena klesla pod stodolarovou hranici. Stále je ale o 40 % výše, než na začátku roku 2026.

Nemělo by to nikoho překvapit. Íránský režim v minulosti během vyjednávání opakovaně využíval své schopnosti uzavřít tuto úzkou a klíčovou dopravní tepnu.

„Kdykoli můžeme tento průliv vojensky uzavřít, není to pro nás problém,“ řekl už v roce 1972 šáh Muhammad Rezá Pahlaví, tehdejší vůdce Íránu. A o rok později svět zažil první velký ropný šok, ale k tomu se ještě dostaneme.

V každém případě Pahlavího tehdejší výhrůžka i po více než padesáti letech zjevně platí. Tato úžina je nadále klíčová pro celý svět, proudí tudy na tankerech asi pětina světové ropy.

Aktuální data nicméně ukazují, že závislost světa na „tekutém zlatě“ velmi pozvolna klesá.

Nevíme, jakou cenu pro nás věci mají, dokud o ně nepřijdeme. V tržní ekonomice je cena výsledkem nabídky a poptávky. Teorie je jednoduchá: kdykoli by byla na trhu nějaká příležitost rychle vydělat nebo bez rizika zaspekulovat, někdo ji rychle najde, využije, a tím zacelí.

O tom, jak moc jsme na ropných produktech závislí, se přesvědčíme právě tehdy, když se očekávané dodávky přeruší nebo zpozdí. Narazíme pak – na úrovni států i každý jako jednotlivec – na dobře popsaný jev, kterému ekonomové říkají „elasticita poptávky“.

Proto i menší změna na straně nabídky – v našem případě dostupné ropy na globálním trhu – může mít výrazné dopady na cenu. V tu chvíli se totiž všichni hráči setkávají v dražební místnosti. Ropy je málo a kdo ji chce, musí si připlatit. Cena postupně stoupá a každý si musí pro sebe spočítat něco, nad čím v době dostatku nejspíš vůbec nepřemýšlel: kolik jsem ještě ochoten zaplatit? A kdy se mi to přestává vyplácet a musím hledat úplně jinou alternativu?

Interaktivní fiktivní scénář pro lepší ilustraci:

Cena stoupá, dokud nenajde novou rovnováhu. K tomu dojde teprve tehdy, když zdražení donutí dostatek odběratelů přejít na jiné zdroje, nebo svou spotřebu alespoň omezit.

„Spotřebitelé reagují na zdražování benzinu méně, než se často uvádí,“ vysvětluje Tomáš Havránek, profesor ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve studii z roku 2012 společně s kolegy ukázal, že ekonomická literatura často přeceňuje elasticitu poptávky, respektive že „optimističtější“ výsledky se častěji dočkají publikace, čímž dochází k nadhodnocování schopností lidí reagovat na okamžité změny.

„Takže menší odhady elasticity se často k publikaci nedostanou, i když mohou být správné,“ dodává ekonomka Zuzana Havránková, spoluautorka studie. „Celkový dojem (v ekonomické literatuře – pozn. red.) je zkreslený směrem k silnější elasticitě.“

Ekonomové nicméně rozlišují mezi krátkodobou a dlouhodobou elasticitou. Nyní v praxi objevujeme tu krátkodobou: o kolik stoupne cena benzinu a nafty, když klesají dodávky ropy. Klasická očekávání naznačují, že při poklesu dodávek ropy o jedno procento dojde ke zvýšení ceny barelu o 7-15 %.

Krátkodobá elasticita je z mnoha důvodů méně pružná, protože firmy mají nasmlouvané trasy a závazky, kterým musí dostát – i za cenu toho, že je budou pohonné hmoty stát víc. Také pro koncové zákazníky je obtížné změnit od základu způsob dopravy. Lidé si nekoupí elektromobil za půl milionu korun jen kvůli několika ušetřeným tisícům. Spotřeba benzinu tak klesá jen nepatrně, bez ohledu na výši zdražení.

Dlouhodobě ale pozorujeme, že pružnost poptávky se postupně zvyšuje. Dobře to vidíme, když porovnáme současnou ropnou krizi s dalšími podobnými incidenty za posledního půl století.

V říjnu 1973 vyhlásily arabské ropné státy (OAPEC) embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael. Odstartovala tak ropná krize, která vedla k téměř ztrojnásobení ceny ropy. Reálně přitom dodávky klesly o pouhých 6-9 %. Projevila se tak extrémně nízká elasticita ropné poptávky – a tedy i vysoká závislost světa na této strategické surovině.

Svět se tehdy přesvědčil, jak tvrdý je náraz na neelastickou poptávku. Nizozemsko zavedlo „neděle bez aut“, aby pomohlo vyrovnat propad v množství dostupných pohonných hmot. V USA prezident Richard Nixon požádal veřejnost o spolupráci a zavedl neděle bez čerpání pohonných hmot – „gasless Sundays“ – a omezení vytápění v domácnostech přes zimu, což údajně pomohlo snížit spotřebu o 16 %.

Postupně tehdy na přelomu let 1973 a 1974 stouply ceny ropy až čtyřnásobně, ze tří až k 12 dolarům za barel. Pokles dodávek byl přitom v globálním měřítku „pouhých“ 8 %. Ale pro ekonomiky vyspělého světa, které byly z velké části postavené na levné a neustále dostupné ropě, to představovalo ohromný šok.

V metaforách se obvykle jako symbol setrvačnosti používá právě nákladní loď: ještě hodinu poté, co otočíte kormidlem, jede kolos původním směrem. Reakce složitého společensko-ekonomického systému je ještě o dva řády pomalejší. S odstupem času ale vidíme, že svět se z tohoto „prvního ropného šoku“ mnohé naučil. Z některých lekcí těžíme i během současného ropného šoku.

Tato příprava nepřišla vniveč. Ropná krize z roku 1973 totiž nezůstala osamocená. V posledních padesáti letech si svět prošel minimálně pěti dalšími „epizodami“. Často v nich hrají hlavní roli staří známí představitelé: Írán a Irák, nověji se přidalo i Rusko.

„Zásadní změna proti 70. letům je, že ropa je dnes mnohem méně důležitá než tehdy pro mnohem menší část ekonomiky,“ zdůrazňuje ekonom Havránek. „Takže stejné procentuální zdražení ropy bude mít mnohem menší dopady.“

Přehled ropných krizí a jejich dopadů:

Rok 1974 dal zrod i již zmíněné Mezinárodní agentuře pro energii (IEA), která původně vznikla právě jako fórum pro koordinaci pro chvíle, kdy není dostatek ropy. V roce 2004 – s odstupem třiceti let – agentura hodnotila poučení světa z krize: „Členské státy výrazně snížily závislost ekonomického růstu na dostupnosti energií. V porovnání s rokem 1973 je tvorba HDP o třetinu méně závislá na energii.“

S každou další krizí byl ale svět o něco lépe připravený. Revoluce v Íránu a následná válka mezi Irákem a Íránem v letech 1979 a 1980 zvedly ceny na nová maxima. Přispělo to ke globální ekonomické krizi a celosvětovému růstu inflace. Ale země už mohly sáhnout do svých strategických zásob a měly ještě v paměti úsporná opatření z počátku 70. let. Dopady Venezuelské stávky byly o trochu mírnější mimo jiné i proto, že výpadek v ropné produkci dokázala pokrýt rezervní kapacita Saúdské Arábie a Kuvajtu.

Ruská invaze na Ukrajinu pak ukázala, že odolnost Evropy a USA vůči výpadku dodávek je taková, že si tyto státy mohou dovolit „dobrovolný výpadek“. Když velká část světa uvalila sankce na ruskou ropu, musely rafinerie v Evropě rychle shánět náhradu. Což se v podstatě podařilo. Rusko sice stále dokáže prodávat velkou část své produkce, ale s nižšími zisky, než kdyby mělo přístup na světový trh.

Dlouhodobě – v mnoha případech zřejmě trvale – pak Rusko naučilo své evropské zákazníky, že si mají dodavatele najít jinde. Evropské země za tuto nezávislost na ruské ropě a ruském plynu zaplatily vyššími cenami, zároveň si však ověřily, že diverzifikace zdrojů je možná a účinná.

V porovnání s předchozími „ropnými šoky“ je současná krize podstatně větší než ta z roku 1973. Měřeno absolutním poklesem v barelech, je to přibližně trojnásobek: „Krize v 70. letech sebraly z globálního trhu asi pět milionů barelů ropy denně,“ uvádí analytička Samantha Grossová z Brookings Institution. „Uzavřením Hormuzského průlivu přicházíme o 15 milionů barelů ropy denně.“

Od roku 1973 se nicméně svět hodně změnil. Stále je závislý na ropě. V absolutních číslech jí dokonce potřebuje dvakrát tolik. Zároveň jsou státy na podobný výpadek připravenější než kdy dříve. Mohou sáhnout do strategických rezerv – a také to udělaly, dokonce v rekordní míře. To nicméně pokryje „zaseknutou“ ropu jen krátkodobě.

Nárůst ceny na „necelý dvojnásobek“ ale ukazuje, že svět se – alespoň prozatím – s ropným šokem vyrovnává lépe, než tomu bylo v předchozích krizích.

Je to samozřejmě zjednodušující pohled, protože ostatní epizody hodnotíme s časovým odstupem, zatímco aktuální válka s Íránem stále probíhá. Přesto je pohled na čísla jasným ukazatelem, že svět se umí se svou závislostí na ropě vypořádat o něco lépe než v minulosti.

Hodně záleží na tom, jak dlouho bude krize trvat. Kdyby zůstal Hormuzský průliv uzavřený déle, může to mít mnohem výraznější dopady, jak ukazuje studie z roku 2024, kterou její autoři aktualizovali o nové propočty: „Pokud by se uzavření protáhlo do druhého čtvrtletí 2026, vedlo by to k poklesu růstu globálního HDP o 2,9 procentního bodu.“

Jednou z výhod oproti minulosti je schopnost těžit ropu více způsoby. „Díky novinkám v technologiích těžby ropy je dnes možné těžit mnohem více ropy. Jen je otevírání dalších vrtů drahé,“ dodává Havránek. „Celkově to znamená, že i kdyby současná válka trvala dlouho, tak se cena ropy už moc nezvýší, protože se bude těžit tam, kde se to teď nevyplatí.“

Velké státy snížily svou ekonomickou závislost na energiích obecně právě v reakci na podobnou blokádu z let 1973 a 1974. Kupříkladu povinné strategické zásoby ropy – do kterých nyní například USA ve velkém sáhly – se zavedly jako opatření právě v reakci na tehdejší ropný bojkot. 

Právě v 70. letech se také začala řešit spotřeba benzinu u osobních aut, což byl do té doby spíše nepodstatný ukazatel. U nově vyrobených aut v USA se spotřeba snížila ze 17,5 na 11,8 litrů/100 km. Jinými slovy, stejné množství paliva v nádrži dostalo auto o polovinu dál.

Také Evropa na ropný šok reagovala. Země, které alespoň trochu mohly, zvýšily své těžební úsilí, aby snížily závislost na arabské ropě. Řada evropských zemí tehdy zahájila či uspíšila přechod na udržitelnější vytápění. Francie začala počátkem roku 1974 otáčet energetickým kormidlem směrem k jaderné energii, z čehož těžila dodnes.

A v Nizozemsku se dosud vzpomíná na rok 1973 jako na začátek budování masivní cyklistické infrastruktury. Z nedělí bez aut se stala akce, která lidem pomohla objevit to, čeho by si možná nevšimli, kdyby je k tomu okolnosti nedonutily. Dost možná právě nyní, v reakci na aktuální nedostatek ropy, dostává prostor k nadechnutí nějaká inovace, která naši závislost na ropných produktech znovu sníží.