Cash Only: Čína chce naučit lidi utrácet. Problém je, že jim scházejí peníze

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není žádná novinka, že se čínská ekonomika po dekádách expanzivního růstu zadrhává. Situaci nezlepšují ani horentní cla uvalená vládou amerického prezidenta Trumpa (podle agentury Moody’s klesne letos růst HDP Číny pod 4 %). Peking už delší dobu uvažuje, jak ekonomiku přeorientovat z investičního a exportního modelu na systém, který by byl tažen domácí poptávkou a spotřebou.

Zatím se to nedaří a čínská spotřeba je chronicky nízká nejen v porovnání s vyspělými zeměmi, ale i s globálním průměrem. Nejde přitom o běžnou statistickou odchylku. Jeden z hlavních čínských ekonomů Liou Š'-ťin, zástupce ředitele Výzkumného centra pro rozvoj při Státní radě, upozorňuje, že jde o strukturální problém, jehož kořeny sahají hluboko do samotné architektury čínského hospodářského a sociálního systému.

Je důsledkem hospodářské politiky, která desítky let upřednostňovala rychlý růst HDP prostřednictvím investic do infrastruktury, nemovitostního sektoru a těžkého průmyslu. Tento model však naráží na své limity. Realitní trh chřadne a ceny klesají, po nových silnicích nikdo nejezdí a na nových letištích létá málo cestujících, takže návratnost je slabá. Zřetelněji tak vyvstává hlavní slabina čínské ekonomiky, tedy nízká domácí spotřeba hlavně v oblasti služeb.

Liou Š'-ťin identifikuje čtyři hlavní důvody tohoto stavu: Nedostatečné veřejné služby, zaostávající urbanizaci, výraznou příjmovou nerovnost a velmi specifickou strukturu státních aktiv, kdy podstatnou část majetku v ekonomice vlastní stát. Tyto faktory mají zásadní dopad na ochotu i schopnost domácností utrácet.

Zásadní brzdou zejména tzv. rozvojově orientované spotřeby (vzdělávání, zdravotnictví, bydlení, důchody), je nízká úroveň veřejných služeb a jejich výrazná nerovnoměrnost mezi městy a venkovem. Městští obyvatelé čelí tzv. „trojímu jhu“: vysokým nákladům na školství, zdravotní péči a bydlení.

Venkované na tom však jsou ještě hůř, protože často nemají přístup ke službám vůbec. Připočtěme extrémní nerovnost v důchodovém systému, kde 95 % venkovských důchodců pobírá jen 220 jüanů měsíčně (asi 674 korun), zatímco důchody státních zaměstnanců přesahují 6000 jüanů (18 400 korun).

Tento model nevyhnutelně vede k tomu, že lidé místo utrácení spoří. Ne kvůli nedůvěře ve stát, ale z nutnosti – bez jistot ve stáří, bez dostupné lékařské péče a bez bezplatného vzdělání se do budoucnosti s optimismem dívat příliš nemohou, natož aby utráceli za spotřební zboží. V zemi, kde příjmové rozdíly dramaticky rostou a veřejné výdaje stagnují, se nelze divit, že spotřeba zůstává hluboko pod globálním průměrem.

Urbanizace je tradičně považována za motor spotřeby, jelikož s sebou nese větší dostupnost služeb, mobilitu pracovní síly a efektivnější infrastrukturu. Čína sice dosáhla 67% míry urbanizace, ale kvalita urbanizačního procesu zaostává.

Mnohá města jsou jen administrativně označenými „městskými oblastmi“, přičemž jejich obyvatelé – často migranti bez trvalého pobytu – žijí bez nároku na veřejné služby. Bez rovného přístupu k sociálnímu zabezpečení a vzdělávání nedochází k opravdové integraci, a tím ani k rozvoji spotřeby.

Zcela specifickým aspektem čínské ekonomiky je struktura majetku. Zatímco ve vyspělých zemích drží stát jen zlomek celkového majetku v ekonomice, v Číně vlastní přes 40 % aktiv. V praxi to znamená, že velká část zisků nekončí v kapsách domácností, ale je reinvestována státními podniky – často neefektivně – nebo držena jako úspory. To přispívá k abnormálně vysoké míře celospolečenského spoření a nízké spotřebě.

Příznačné je, že podnikové úspory tvoří polovinu celkových úspor v zemi, což je několikanásobek hodnot běžných v OECD. Jinými slovy bohatství je koncentrováno tam, kde se neutrácejí peníze, ale kde se drží jako „rezerva“. Tento model fungoval v investiční fázi rozvoje Číny během posledních dekád. Nyní ale ekonomiku brzdí.

Š'-ťin navrhuje zreformovat důchody na venkově, aby byly spravedlivější a současně ekonomicky výhodnější pro celou společnost. Zvýšení měsíčního důchodu venkovských obyvatel by nejen pomohlo milionům seniorů, ale přineslo reálný nárůst spotřeby.

„Pokud by se do fondu základního důchodového pojištění obyvatel měst a venkova vložilo 500 miliard jüanů ze současných pěti až šesti bilionů finančních prostředků, které jsou určeny na hospodářskou politiku stimulů spotřeby, mohl by se průměrný měsíční důchod zvýšit z 220 jüanů na 400 jüanů; investováním jednoho bilionu by se zvýšil na 600 jüanů,“ uvádí Š'-ťin.

Podle kalkulací státní komise by se z jednoho bilionu jüanů poskytnutých jako dodatečný důchod díky vysokému sklonu ke spotřebě nízkopříjmových domácností přeměnilo 800 miliard na reálnou poptávku. Díky multiplikačním efektům by to mohlo zvýšit HDP až o 1,2 bilionu jüanů, a přispět tak více než jednou šestinou k ročnímu ekonomickému růstu.

Zásadní přitom je, že nejde jen o „sociální politiku“. Reformy důchodů jsou vnímány jako nástroj makroekonomické stabilizace, nikoli jen akt solidarity. Přesun části státního majetku, hlavně finančního kapitálu, do důchodových fondů by pomohl snížit potřebu opatrnostního spoření u mladších generací, a tím uvolnil další spotřební potenciál.

Zásadní výzvou pro čínské plánovače je přenastavení hospodářského rámce. Zatímco v minulosti byl růst tažen megaprojekty a miliardovými investicemi, dnes by měl stát obdobně intenzivně investovat do spotřeby obyvatel. Ne formou jednorázových poukázek nebo dotací, ale prostřednictvím trvalého zlepšení veřejných služeb a sociální sítě, hlavně pro venkovské obyvatele, migranty a další nízkopříjmové skupiny.

To ovšem vyžaduje politickou odvahu. Urbanizace musí být inkluzivní, důchody a zdravotnictví musí být dostupné všem a státní bohatství by mělo být přesměrováno ve prospěch těch, kdo mají nejvyšší sklon ke spotřebě, tedy těm nejchudším vrstvám.

Čína dnes uvažuje nad změnami, které budou definovat další dekádu jejího vývoje. Buď bude dál tlačit svoji exportní politiku a snažit se přehlušit strukturální slabiny dalšími a dalšími investicemi, nebo přijme reformy a přesměruje svou ekonomiku směrem ke spotřebě. Druhá cesta se neobejde bez problémů, ale může nastartovat novou éru. A jak nám názorně předvádí Donald Trump, ekonomická síla jde ruku v ruce s politickou mocí. Čína o ni rozhodně nechce přijít.

Zajímají vás změny ve vedení velkých firem, investiční strategie nebo rizika kryptoměn? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.