Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém redaktoři SZ Byznys každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Základní fakta jsou celkem známá. Od roku 2019 se reálné příjmy státního rozpočtu snížily o více než 100 miliard korun. Hlavně kvůli zrušení superhrubé mzdy, chybějící valorizaci spotřebních daní a slábnoucím transferům z Evropské unie.
Reálné výdaje naopak od roku 2019 vzrostly o téměř 200 miliard korun. Největší nárůsty připadly na obranu, obsluhu dluhu, platby za státní pojištěnce a důchody. Významně vzrostly také výdaje na dopravu, což je jediná rozvojová položka.
Většina těchto výdajů přitom neodráží strategické rozhodnutí politiků, kam chce země směřovat. Je to jen postupné splácení účtů za covid, válku na Ukrajině, inflační vlnu a stárnutí populace. Podle odhadu Centra veřejných financí činí strukturální nesoulad českých veřejných financí přibližně 185 miliard korun, tedy asi 2,1 % HDP. Stát utrácí více peněz, než kolik jsou jeho příjmy, a to i v době, kdy se ekonomice daří dobře.
Pokud Česko nezavede reformy, už příští rok přestane plnit vlastní fiskální pravidla. Babišova vláda navíc postupně ruší většinu parametrů důchodové reformy, která byla jediným reálným úspěchem konsolidace minulé vlády.
Buď se musí zvednout státní příjmy, nebo snížit výdaje. Český daňový mix se však od roku 2019 posouvá opačným směrem, než by bylo zdrávo: Od daně z příjmu fyzických osob k sociálnímu pojištění, což omezuje progresivitu systému a dopadá nejvíc na nízkopříjmové skupiny. K tomu se přidává reálný pokles zdanění spotřeby.
Zajímavý kontrast nabízí aktuální polský návrh daňové reformy, který před pár dny představili premiér Donald Tusk a ministr financí Andrzej Domański. Polsko chce zavést daňovou úlevu pro střední třídu. Na rozdíl od Česka ale vláda rovnou definuje, že výpadek příjmů pokryje mírným zvýšením daně pro velké firmy a zvýšením solidárního odvodu pro nejbohatší Poláky.
Česko naopak razantnější úspory od roku 2028 slibuje bez jediného konkrétního opatření, přičemž se toto období jen náhodou kryje s předvolebním obdobím.
Kapitalistické nebe
Do státních financí však promlouvá i širší proces, který popisuje britský ekonom Charles Goodhart (brzy s ním přineseme rozhovor v rámci PFI Talks). Jeho teze zní, že období zhruba od poloviny 80. let 20. století do roku 2020 bylo výjimečně příznivé díky souhře mnoha okolností – nikoliv normálem, ke kterému se lze vrátit.
Do globální ekonomiky tehdy najednou vstoupilo obrovské množství nové pracovní síly. Silné poválečné ročníky dosáhly produktivního věku, klesající porodnost uvolnila ženy pro placenou práci, miliony lidí se přesunuly ze zemědělství do průmyslu a služeb. Po konci studené války se navíc do světového obchodu zapojily Čína a východní Evropa, zatímco globalizace umožnila firmám přesouvat výrobu do zemí s nízkými mzdami.
Efektivní nabídka práce se tím pro západní zaměstnavatele mezi lety 1990 a 2020 víc než zdvojnásobila. Firmy díky tomu mohly růst bez nedostatku pracovních sil a globální konkurence držela mzdy i ceny na uzdě. Výsledkem bylo levné zboží, nízká inflace a nízké úrokové sazby, které si vlády po celém světě zvykly považovat za samozřejmost.
Goodhart nazývá toto období „kapitalistickým nebem“, což myslí trochu ironicky: Profitovali z něj hlavně majitelé kapitálu a vysoce kvalifikovaní pracovníci, zatímco velké části nekvalifikované pracovní síly na Západě stagnovaly reálné mzdy. Z toho pochází nespokojenost velké části společnosti například v Německu, Spojených státech, Francii i v Česku.
Tato demografická a globalizační vlna už ale podle Goodharta odeznívá. Populace stárne a pracovní síly ubývá, protože deglobalizace po světě zpomaluje pohyb levné práce.
Výsledkem bude nižší růst, vyšší mzdy, vyšší inflace a vyšší úrokové sazby společně s velkým tlakem na státní kasu v okamžiku, kdy jsou veřejné rozpočty v Česku i ve velké části západní Evropy výrazně deficitní (nebo už státy vysoký dluh mají). Levné financování, které umožňovalo dluh donekonečna odkládat, mizí zároveň s levnou pracovní silou, která zajišťovala nízkou inflaci.
Česko se proto nemůže stále spoléhat na to, že nízký poměr dluhu k HDP (kolem 45 procent, jeden z nejnižších v EU) je sám o sobě zárukou bezpečí. Místo toho by mělo postavit veřejné finance na straně příjmů tak, aby odpovídaly reálným závazkům v obraně, ale hlavně ve zdravotnictví a důchodech, které nikam zázrakem nezmizí. Investice do dopravní infrastruktury nebo jaderné energetiky ukazují, že takový růstový model výdajů je možný.
Doba, kdy bylo možné růst téměř bez námahy, už bohužel skončila.
Zajímají vás akciové trhy, energetika nebo plány českých podnikatelů? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
