Článek
Dlouhá léta se velké technologické firmy tvářily jako neutrální poskytovatelé služeb. Jako by stavěly silnice nebo vyráběly mobily – bez vlivu na to, kdo a jak po silnicích jezdí nebo o čem si lidé po telefonu povídají.
S tím už nyní těžko pochodí. V Los Angeles skončil po sedmi týdnech velmi sledovaný soudní proces, který mimo jiné řešil právě tuto věc. Firmy prohrály a rozsudek jde číst tak, že sociální sítě nejsou pasivním nástrojem, ale aktivním hybatelem reality. A za to mají jejich provozovatelé nést odpovědnost.
Žaloba se týkala společností Meta a Google. K soudu je dala dvacetiletá Američanka, vystupující ve spisu jako Kaley G. M. Stěžovala si, že před lety jako školačka propadla závislosti na Instagramu a YouTube, protože sítě byly takto navrženy.
Kaley G. M. je první osobou, která se dostala s žalobou tohoto druhu před soudní porotu. Vysoudila tři miliony dolarů, hlavní je ale obecný dopad. Podle deníku L.A. Times končí praxe, kdy byly americké zákony vykládány tak, že provozovatele sítí chrání před odpovědností za újmu způsobenou nezletilým uživatelům. Firmám teď hrozí bezpočet podobných žalob.
Rozsudek dává smysl. Podobně jako když v 90. letech – tedy po docela dlouhé době – kuřáci v USA uspěli se stížnostmi na návykovost cigaret. Tabákové firmy se předtím úspěšně hájily, že kuřáci věděli, do čeho jdou, a že neexistují důkazy o přímé spojitosti mezi kouřením a nemocemi. Zlom nastal, když se podařilo prokázat návykovost nikotinu.
U procesu, který právě skončil, vzbudily velkou pozornost legrácky zaměstnanců Mety, kteří mezi sebou písemně vtipkovali o tom, že Instagram je droga. Sami sebe charakterizovali jako dealery.
Je to možná vytržené z kontextu, ale realitu to vystihuje vcelku věrně. Proto jde také o tak často citovaný výrok. Instagram nebo YouTube nejsou žádné pasivní komunikační kanály. Nečekají, až si uživatel něco sám vyhledá. Samy jako kurátoři servírují obsah, o němž na základě dat vědí, že udrží pozornost ještě o chvíli déle. Vybírají zboží a cpou ho zákazníkovi před oči, aby vydržel ještě chvíli.
Soud v Kalifornii se nezabýval tím, co lidé na sítě píšou, ale jak jsou sítě postaveny. Nekonečné scrollování, „lajky“ fungující jako dávky dopaminu a upozornění, která vás nenechají vydechnout – to vše jsou inženýrsky navržené prvky. Stejně jako algoritmus schopný poznat, že třináctiletou dívku zaujalo video o dietách – a pak ji podobným obsahem zásobovat bez ohledu na riziko, že na konci nastane porucha příjmu potravy.
Rozsudek v kauze „KGM vs. Meta/Google“ je vítězstvím nad korporátním alibismem. A také nad módním voláním po nekonečné svobodě slova, které známe v různých obměnách i v Česku. Porota správně pochopila, že pokud firma vydělává miliardy dolarů na uchvácení pozornosti dětí, musí také ručit za to, že nikomu nepoškodí psychické zdraví.
Pokud sociální sítě určují, co uvidíme, přestávají být „potrubím“ a stávají se „redakcí“. A redakce má vždy zodpovědnost za to, co pouští ven. Časy, kdy se Mark Zuckerberg mohl tvářit jako nevinný dispečer obsahu, s jehož balením nemá nic společného, právě skončily.
