Článek
Na první pohled to vypadá jako mimořádné manévry v legislativní nouzi. Vládní zásahy do cen u pump ale nakonec nejsou zas tak dramatické.
U nafty přinesou po Velikonocích mírné zlevnění v důsledku snížení spotřební daně a hlídání marží. U benzinu nový režim dopadne jen na nejdražší pumpy u dálnic – takže v praxi žádná velká pomoc, protože těmto místům se už teď každý rozumný automobilista snaží vyhnout.
Oproti radikálnímu snížení daní v Polsku nebo zavádění dvojích cen na Slovensku se tedy Babišova vláda chová uměřeně. Což je dobře z několika důvodů.
Nikdo neví, jak se energetická krize v Evropě ještě vyvine. Větší úlevy už by na jednu stranu hraničily s rozmazlováním řidičů a na druhé straně nebezpečně zasahovaly do chodu odvětví, které musí fungovat, takže není radno se do něj populisticky montovat. S daňovými úlevami by se to navíc nemělo přehánět, protože stát má dluhy a velké výdaje na silnice.
Co se přesně po Velikonocích stane?
- Od středy klesne spotřební daň, ale jen u nafty. A to konkrétně o 1,939 Kč na litr. Dlouhá číslovka je daná tím, že vláda chtěla srazit daň až na úplné dno 33 centů na litr, domluvené v rámci EU jako minimální přípustná sazba.
- Výsledná sleva je vyšší – 2,35 Kč. Protože po přičtení spotřební daně se ještě na konci u pumpy k ceně přidává 21procentní daň z přidané hodnoty. Nižší spotřební daň tedy automaticky znamená i nižší procentní přirážku na úrovni DPH. Proto vláda mluví u nafty celkem o daňové úlevě 2,35 Kč. A výsledné ceně 46,43 Kč, pokud by celé snížení platilo už dnes a ne až od středy.
- Snížení má platit zatím na měsíc. Na konci dubna vláda znovu vyhodnotí, co dál, s ohledem na vývoj války v Zálivu a cen ropy.
- U benzinu se s daní nijak nehýbe. S odůvodněním, že ceny nevyskočily tolik jako u nafty a že benzin není tak určující pro další náklady v ekonomice a pro hrozbu inflační spirály.
Aby se snížení promítlo do koncových cen, nasazuje k němu vláda druhé opatření v podobě regulace marží. Po právní stránce jde o vcelku hraniční a nestandardní krok. Diktovat někomu ceny z úřední moci není ve svobodné zemi zvykem.
Vláda ale nakonec marže nastavuje vcelku benevolentně – na 2,50 Kč za litr. Běžné pumpy se do tohoto koridoru dávno vejdou. Praktický dopad bude jen tam, kde bylo doposud zvykem vytěžit exkluzivní polohu k nadstandardní ceně. Anebo tam, kde by si pumpa chtěla nechat daňovou úlevu u nafty pro sebe.
Nafta za 46?
Andrej Babiš sice říká, že „to není zastropování cen“, ale v té samé větě při prezentaci vládních závěrů uvedl, že „vláda bude zveřejňovat maximální cenu každý den“. Takže o cenové stropy samozřejmě jde. Jak to bude fungovat?
- Ministerstvo financí každý den – poprvé v úterý ve dvě odpoledne – zveřejní nejvyšší povolené ceny pro základní typ benzinu a nafty, platné pro každou pumpu v zemi následující den.
- Tyto ceny se budou počítat z průměru velkoobchodních cen, základem budou čtyři vstupy: státní podnik Čepro, všeobecně uznávaný evropský burzovní index Platts a dva hlavní výrobci paliv, tedy polský PKN Orlen, jemuž patří dvě tuzemské rafinerie v Litvínově a Kralupech nad Vltavou, a maďarský MOL, pod který spadá slovenský Slovnaft (což je stále důležitý dodavatel paliv na Moravě kvůli struktuře výroby zděděné z federálního Československa).
- Orlen a MOL mohou státu nahlásit teoreticky, co chtějí, jde o soukromé podniky, které mají zdejší zásobování aktuálně ve svých rukách. Se státem ale kooperují, Orlen třeba pro Litvínov dostal od českého státu dočasně sto tisíc tun ropy kvůli výpadkům ropovodu.
- K vypočtenému průměru velkoobchodních cen úředníci připočtou spotřební daň, DPH a nově vyhlášenou marži 2,50 Kč pro naftu i benzin. U nafty by tento vzorec dnes – jak už bylo řečeno – dal maximální povolenou cenu 46,43 Kč. Bude-li to nakonec po svátcích víc, či méně, určí vývoj čtyř vstupních parametrů, tedy pohyb burzovních a velkoobchodních cen.
- Kdo by chtěl prodávat paliva dráž, riskuje pokutu až milion korun. Kdo se ale spokojí s nižší marží, což je už dnes u levnějších pump běžná praxe, může jít s cenou i níž.
Obojí dohromady – tedy nižší spotřební daň a strop na marže – by mělo vést optikou řidičů ke dvěma jevům. U nafty by se mělo dnešní rozpětí cen posunout o něco dolů díky nižší dani a cenovému dohledu. U benzinu se nic nezmění, jen zmizí extrémy na nejexponovanějších stanicích, aby se vešly do přirážky 2,50 Kč.
Rizikem je, že státem vyhlašovaný ceník zafunguje jako všeobecně sdílený konsensus, jak má správná cena vypadat. Tedy že se omezí extrémy shora, ale i zdola. A že i nejlevnější pumpy se k úřední ceně přilepí a nebudou dál v ceně tak agresivní. Funguje-li ale na trhu konkurence, neměl by k tomu být důvod.
Regulace marží tedy v ideální verzi povede v praxi k dvěma věcem. Pomůže protlačit nižší daň až k řidičům, což je nyní žádoucí. A pak ořeže nejvyšší ceny u dálnic, což je ale pro praktický život řidičů irelevantní, protože komu na ceně skutečně záleží, tak se nejdražším místům už tak jako tak vyhýbal.
Rizikem může být, že nezvyklý státní dozor zúží prostor pro konkurenci a přitlačí ke zdi menší hráče. „Čekejme významný růst koncentrace prodeje pohonných hmot na hlavní dopravní tahy a omezení zájmu zákazníků mimo ně. Udrží-li se opatření v platnosti po delší dobu, odhadem pětina z dnešního počtu čerpacích stanic skončí. Ohrožené budou zejména stanice mimo sítě velkých distributorů, obsluhující menší sídla,“ varuje ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.
Po právní stránce jde o velký krok. Diktovat marže a potažmo ceny z ministerstva je zásah, ke kterému má stát oprávnění podle zákona o cenách. Má jít o mimořádné opatření. Kdyby ho některá z firem dala k soudu, což je teoreticky možné, stát by musel obhájit, že šlo o přiměřený zásah v mimořádné době a že zasažené firmy měly – jak říká hned první paragraf zákona – „nepřiměřený majetkový prospěch“.
Strop 2,50 Kč by ale nemělo být těžké ustát, když se do něj většina pump dlouhodobě pohodlně vejde. U nafty – podle průběžného šetření Ministerstva financí – klesla tato marže v polovině března pod jednu korunu.
Snížit daně umí každý – ale co pak?
Spotřební daně jsou obecně užitečné, zatížit spotřebu dává ekonomicky větší smysl než zdaňovat výdělky či majetek. U fosilních paliv, podobně jako u kouření či alkoholu, má spotřeba celospolečenské náklady a je tedy fér ji zatížit zvláštním odvodem do společné kasy.
Navíc – stát se o plátce palivových daní, tedy o motoristy, vydatně stará. Účet za výstavbu dálnic je letos rekordní a příští rok má být vzhledem k velké rozestavěnosti nových úseků dálnic ještě vyšší. S počtem nových kilometrů rostou i náklady na údržbu. Kdo jiný na to všechno státu přispívat než konzumenti benzinu a nafty?
Je také třeba mít na paměti, že do současné krize šlo Česko s velmi nízkými cenami paliv. Nafta za méně než 30 korun v únoru byla svým způsobem anomálií, popírající vývoj inflace a růstu platů.
Zakročit v zájmu zlevnění – tedy snížit naftovou daň – ale přes všechna tato principiální východiska teď dává smysl kvůli inflaci. Nafta je důležitý nákladový vstup pro celou řadu firem. Není žádoucí skrz ni pouštět do ekonomiky inflační tlaky, když stát může proti tomu něco podniknout.
Je samozřejmě potřeba pečlivě kalibrovat, kdy je na takový zásah čas. Zdražení během března ale skutečně bylo velmi velké (oproti únoru skoro o polovinu). Stát navíc na nižší dani nebude nic tratit. Vybere si to zpět na DPH, která se počítá (na rozdíl od fixní sazby spotřební daně) v procentech z konečné ceny.
Takže pokud hrozí rozjezd inflace, třeba jen psychologicky, protože každý podnikatel by najednou měl na co zdražování svést, dává smysl jednat.
Jen by bylo praktické a zodpovědné jednat komplexně a myslet už teď o dva tahy dopředu. Snižovat daně totiž umí každý, pro politiky jde o nejblaženější chvíle. Když ale mají daně zvedat – nebo je třeba jen vracet zpět – už se jim nechce a výsledek v podobě narůstajícího dluhu známe.
Naftová daň má jít dolů zatím na měsíc. Uvidíme – totéž se říkalo o snižování příjmových daní při rušení superhrubé mzdy v covidu a místo dvou let tu úleva i sekera v rozpočtu zůstaly napořád. Daň z nafty kdysi bývala ještě výš než teď. Když ji tedy nyní snižujeme, jde o jedinečný moment, kdy k cukru přibalit i bič a naplánovat vrácení daně tam, kam skutečně patří (jakmile se znormalizuje i trh s ropou, což doufejme nastane brzy).
Jinými slovy – bereme-li dnes spotřební daň jako stabilizátor extrémů, měla by fungovat i na extrémy směrem dolů. Až nafta zlevní pod úroveň, kterou půjde považovat za lacinou (dnešní optikou by mohlo jít třeba už o 40 korun), spotřební daň by se měla začít automaticky zvedat, aby tržní slevu vyrovnávala a vracela do rozpočtu to, co mu patří.
Rozpočtová čísla totiž ukazují, že historický dluh automobilistů vůči společné kase není malý. Spotřební daně se vybírají fixně v korunách, u nafty jsou dnes paradoxně – navzdory inflaci – ještě nižší, než bývaly. Výpadek spotřebních daní mezi roky 2019 a 2025 v reálných cenách činil 60 miliard korun, tedy víc než u přímých daní.
Dnes je zapotřebí u pump zlevnit. Z dobrých důvodů. Ale výhledově bychom si měli tuto úlevu vybrat zpět i s úroky.
