Článek
Nepotěší, když zákazník objeví v čínském e-shopu identické zboží, jaké předtím pořídil doma v kamenném obchodě za dvojnásobnou cenu. V internetových diskuzích jde najít takových zážitků plno.
Od 1. července platí v EU na malé balíčky zvenčí nové plošné clo tři eura. Kryt na mobil z AliExpressu za 41,49 koruny včetně „free shipping“ je tím pádem minulostí.
Regulace a přirážky žádného zákazníka nepotěší. Novinka, která dnes začíná platit (pro zboží, které dnes dorazí, ne pro to, které se dnes objedná), přinese reálné zdražení pro reálné konzumenty, s tím nikdo nic nenadělá.
Nechme stranou impulzivní námitku, že jde o další výmysl Bruselu na účet obyčejných lidí. Česko svobodně hlasovalo pro, příležitost k vyjádření měla jak minulá, tak současná vláda. Ani v jednom případě nikdo neprotestoval.
Což nemusí nutně znamenat, že jde o správné rozhodnutí. Ale v tomto případě jde. Vzniklo provizorní řešení jako hráz před lavinou, na kterou je třeba reagovat. To, co za tři eura dostaneme, má svoji cenu.
Prvním argumentem je nerovná soutěž. Se stejným zbožím se dosud zacházelo dvojím způsobem podle toho, kdo a jak dovoz deklaruje. Velký obchodník, který si objedná kontejner triček, zaplatí podle unijního sazebníku clo ve výši deseti až 14 procent. Když ale Temu, Shein nebo jiná čínská platforma rozešle stejný kontejner po kusech jednotlivým zákazníkům, tak se clu vyhne.
V praxi sice jde o stejně masivní komerční obchod, ale před celníky v EU se jednotlivé zásilky pod 150 eur tváří jako drobná korespondence ve zjednodušeném režimu „de minimis“. Ten byl vymyšlen pro malé soukromé zásilky, ale stala se z něj díra v systému, chytře využitá čínskými e-shopy.
Loni dorazilo do EU skoro šest miliard balíčků v hodnotě pod 150 eur. Čtyřikrát víc než před čtyřmi lety. Devět z deseti jich putovalo z Číny. Je zjevné, že nejde o individuální korespondenci, ale o standardní komerci. Na ní není principiálně nic špatného, jen se má řádně proclít jako každý jiný dovoz ve velkém.
Druhý problém je kvalita a bezpečnost zboží. Miliardy balíčků lze těžko na celnici fyzicky zkontrolovat. Nejde zaručit, že v nich nejsou hračky z toxických materiálů nebo elektronika bez certifikace. V EU máme – z dobrých důvodů – jisté standardy na to, co se smí a nesmí prodávat. Dá se namítnout, že každý má právo kupovat si co chce, ale to jsme v jiném civilizačním pásmu.
Třetím nešvarem je ekologický dopad. Drobení jedné komerční dodávky na tisíce balíčků znamená mnohem složitější logistiku, dost možná i víc letů a lodních kontejnerů.
Tři eura jako plošná přirážka na všechno nelze považovat za precizní odpověď, která jde k podstatě všech tří problémů. Jedná se jen o hrubou záplatu na hrubý pytel. U malých zásilek za pár korun se vyrovná hřiště, cenová motivace na nejnižší úrovni o něco opadne, nic víc.
Není to ale náhoda ani nedomyšlenost, nýbrž vědomý kompromis v zájmu rychlosti na úkor preciznosti. Unijní celní systémy nebyly stavěné na kontrolu 200 balíčků za vteřinu. Dokud nevznikne infrastruktura, která novou realitu zvládne, plošný poplatek je jediný dostupný funkční nástroj.
Proto jsou tři eura zaváděna jako výslovně dočasné opatření na dva roky. Do doby, než vznikne nový celní „data hub“ – tedy ne jedno fyzické celní překladiště, ale jednotný informační systém s adekvátní kapacitou pro novou éru online nakupování.
Bezcelní výjimka pro zásilky do 150 eur vznikla v jiné době, pro jiný účel. Měla odbourat byrokracii u příležitostných osobních zásilek, ne sloužit jako nový obchodní model pro šest miliard komerčních dovozů. Realita předběhla záměr a výsledkem je, že evropský velkodovozce platí clo a je v nevýhodě, protože čínská konkurence umí vytěžit díru v systému.
