Každý pátý učitel v Česku je vyčerpaný. Řešení není jen v penězích

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Školské odbory vyhlásily na 27. listopadu stávku kvůli chystaným škrtům v rozpočtu. Peníze přitom nejsou jediný problém, který by pedagogové řešili. Ukazuje to výzkum Národního institutu SYRI mezi 1768 učiteli základních a středních škol, jehož první výsledky autoři představili minulý týden.

Výzkum například ukázal, že drtivá většina pedagogů je se svojí prací spokojena. Mimo čerstvé absolventy to uvedlo více než 80 procent respondentů. V případě čerstvých absolventů pedagogických fakult to bylo 71 procent. Právě u začínajících učitelů byla spokojenost nejnižší ve všech kategoriích.

Pedagogové jsou obvykle rádi za školu, na které pracují, a celkově se považují za spokojené. Vysloveně s platem je ale spokojená jen zhruba čtvrtina.

Celková spokojenost s prací ale neznamená, že by učitelé neřešili problémy. Více než pětina respondentů trpí fyzickým vyčerpáním, šest procent pak splňuje diagnostická kritéria pro syndrom vyhoření.

Podle jednoho z autorů výzkumu, Jiřího Mudráka ze SYRI a Psychologického ústavu Akademie věd (AV ČR), to může ukazovat, že „spokojenost s prací je spojena s jinými aspekty práce než vyčerpání a že obě tyto charakteristiky spolu souvisí jenom do určité míry“.

„Z našeho výzkumu se ukazuje, že spokojenost s prací je daná takovými charakteristikami práce, které by bylo možno označit jako zdroje, jako je smysluplnost, dobré vztahy, kvalita vedení,“ vypočítává pro Seznam Zprávy Mudrák důvody, proč paradoxně i vyčerpaní kantoři mohou být se svojí prací spokojení.

Naopak vyhoření je podle odborníka spojeno s nároky. „Pracovní přetížení, konflikt mezi prací a rodinou a podobně. Jak se oba tyto aspekty budou vyvíjet, bude asi záviset na tom, jak se budou vyvíjet nároky jejich práce a jaké zdroje budou mít k dispozici.“

Podle firemního sociologa Vojtěcha Bednáře je učitelská profese velice fyzicky i psychicky náročná. „Na druhou stranu je ale třeba říct, že zkušenost s prací v jiném oboru má jen nemnoho učitelů a tvoří homogenní skupinu,“ dodává Bednář. „Výsledky změřené na nich proto nemusí odpovídat skutečnému stavu, jednoduše proto, že se nedovedou porovnat s jinými profesemi. Byť by tyto profese byly srovnatelně náročné a vyžadovaly srovnatelnou kvalifikaci.“

Dobrou cestou je podle Bednáře především pravidelná a otevřená komunikace vedení, snaha zlepšovat pracovní podmínky a také snaha udržovat práci různorodou. „Právě to poslední je ve školství problém, ale dá se zvládnout.“

Vedoucí podle sociologa mohou vymýšlet zdánlivě malé věci, které zaměstnance potěší, pomohou jim, usnadní práci, a především by se měli snažit velmi intenzivně budovat přátelský a spolupracující kolektiv. „Tam, kde na sebe lidé nejsou naštvaní, jednoduše vydrží víc. Pokud se vedení školy nebo organizace chopí schopný, aktivní a v neposlední řadě empatický manažer, zvládne to a k žádnému vyhoření nedojde,“ je přesvědčen.

Jako největší zdroje stresu uváděli učitelé příliš mnoho administrativy, měnící se požadavky nebo odpovědnost za úspěchy žáků.

Mezi největší problémy, které učitelé momentálně řeší ve vztahu k práci či pracovišti, patří podle předběžné obsahové analýzy žáci. „Učitelé pochopitelně zmiňovali problémy týkající se motivace žáků a jejich chování, ale také jejich přílišného počtu, diverzity, nutnosti učit velké skupiny žáků různé úrovně a nemožnost individuálního přístupu,“ popisuje Mudrák z Akademie věd.

„Zároveň jsme se jich ale ptali také na to, čeho si v práci nejvíce cení,“ dodává. „Odpovědi na tuto otázku jsme ještě nestačili detailně zpracovat, ale i tady to vypadá, že si nejvíce cení svých žáků, práce s nimi, pocitu smysluplnosti, který jim tato práce přináší, a podobně.“ Vyznění, že učitelé jako největší problém vidí své žáky, by proto podle výzkumníka bylo velkou dezinterpretací.

Učitelé odpovídali i na otázku, co by jim pomohlo dělat jejich práci lépe. Podnětů byla celá řada, výzkumníci je proto ještě nestihli zpracovat. „Kromě odkazů na zvýšení financí se zde velmi často objevují odkazy na snížení administrativní zátěže, méně dětí ve třídách, umožnění individuálnějšího přístupu k žákům, možnosti lepší spolupráce s rodiči či větší prestiž povolání učitele,“ vypočítává Mudrák. „Z dalších analýz se zdá, že by pozornost měla být věnována především kvalitě vedení škol a možnostem slaďování rodiny a práce.“

Bednář je pak přesvědčen, že dobrého učitele nabíjejí děti. „V okamžiku, kdy vejde do třídy a vidí pokroky, plody své práce, bude mít vždy dost energie bez ohledu na vnější vlivy i existenciální obavy.“

„Je pravda, že učitelům jako celku by velmi pomohlo, kdyby jejich profese byla více uznána - ne v pravidelných anketách prestiže povolání, ale také u politiků a veřejných představitelů vůbec,“ dodává.

„Dobrou zprávou je, že učitelky a učitelé druhého stupně základních škol mají své vlastní osobní zdroje, které dokážou efektivně uplatňovat pro lepší zvládání pracovních nároků a snížení rizika vyhoření,“ přidává spoluautorka výzkumu Kateřina Zábrodská ze SYRI a Psychologického ústavu AV ČR. „Hlavním takovým zdrojem je psychologický kapitál, který si můžeme představit jako obdobu finančního kapitálu, ale v oblasti psychických zdrojů. Pokud máme tohoto kapitálu dostatek, snadněji zvládáme každodenní výzvy.“