Hlavní obsah

Bára Hrzánová: Kdyby člověk nepřijal, že je život zvláštní, nepřežil by

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Hostem Mých míst byla herečka Bára Hrzánová.

Reklama

17. 10. 15:00

Herečka Bára Hrzánová má herecké kořeny jako málokdo. Otce Jiřího Hrzána i dědu, který oslňoval diváky v Českých Budějovicích. Jaké to bylo vyrůstat mezi kulisami?

Článek

Nejen o tom hovořila Barbora Hrzánová při procházce svými oblíbenými místy s Blankou Kubíkovou.

(Autorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Prý jsi pořád Jihočeška?

Jsem. Já se narodila v Budějovících a do svých 15 let jsem vyrůstala u babičky Věry a dědy Ády Šmídových. Protože tatínek hrál a maminka byla zdravotní sestra na chirurgii, měla hodně služeb v nemocnici. S dědou jsme měli rituál: Odpoledne jsme chodili z hereckého domu Jihočeského divadla na procházku - dědeček říkal, že Barunka je bledá, tak ji musí vyvenčit. Vzal si klobouk a všechny jím zdravil. To bylo pořád: Dobrý den, ruku líbám.

Byl slavný?

Byl to velkej herec, krásnej pán a milovaly ho celé Budějovice. Pamětnice vyprávěly, že když babička s dědou měli svatbu, byla to větší sláva, než když si bral Waldemar Matuška Olinku Blechovou. Na náměstí stály špalíry lidí. On tu byl opravdu hodně slavnej.

Na tom náměstí Přemysla Otakara se mimochodem na 1. máje a výročí Velké říjnové revoluce konaly lampionové průvody a asi v druhé nebo třetí třídě mě tam před radnicí naučili moji milí cigánští spolužáci Bendingovi a Horváthovi kouřit. To cigáro se krásně připalovalo ohýnky na té lampionové tyči. Pod tribunou, která hřímala „sláva VŘSR“.

+2

V divadle, kde hrál tvůj děda a babička napovídala, jsi trávila dost času. Je to tak?

Vyrostla jsem tam do 2. třídy. Pak to divadlo zavřeli, údajně kvůli tomu, že mělo špatnou statiku. To divadlo bylo zavřené skoro celého bolševika a teď to tam vypadá úplně jinak. Pamatuji si ale, jak tam moje babička v nápovědní budce napovídala a já seděla na opěradle křesla nad ní, nebo u osvětlovačů, nebo dokonce v lóžích. Jako vychované herecké dítě jsem měla na výběr a věděla jsem, co se sluší a patří.

Pamatuješ si, co jsi viděla poprvé?

V lóži jsem poprvé seděla, už když mi bylo asi tři a půl nebo čtyři roky. To hráli pohádku Dvě Maryčky. Doteď si živě pamatuju, jak mystickej zážitek jsem z toho měla, když jsem v představení viděla Panenku Marii. Opravdu se mi zjevila, jak stoupá do nebes, viděla jsem ji! Později jsem tady viděla i Popelku s Bibianou Šimonovou, úžasnou herečkou. Dodnes s ní kamarádím. Vzpomínám, jak babička jako bývalá baletka napovídala i mimicky a gesty. Měla čuch na lidi a nenapovídala někomu, kdo byl nečestnej, podlejzavej nebo ambiciózní za každou cenu. To udělala strašnej obličej, jakoby celá „zprůhledněla“ a dělala, že nevidí, že ten dotyčný je zoufalý a potřebuje nápovědu.

Hrála jsi tam také?

Až posléze, v nějakých dvanácti letech. Jak to divadlo bylo zavřené, místo hlediště byl fundus, tedy sklad kostýmů. Na jevišti se udělala takzvaná Malá scéna a já byla angažována do herecké družiny v Hamletovi. Prvního herce hrál tehdy Karel Roden starší, což je otec Karla a Mariana Rodena. To byl krásnej člověk. Mě dali do dvojice s Marianem. Jsme stejně staří, ale on už tenkrát měl skoro dva metry, já byla ještě menší než teď a dali mi na hlavu takovou pufničku, renesanční čepčáček, který nesluší vůbec nikomu a z nás malých lidí dělá ještě menší. Navíc jsem se prohýbala pod velkým bubnem, který na mě pověsili, takže jsme byli zajímavá dvojice.

Být herečkou? Myslela jsem, že budu větší intelektuál

Mezi herci jsi i vyrůstala, v hereckém domě. Kamarádka tvé babičky Hana Bauerová mi vyprávěla, jak jsi od malička poslouchala stesky, který režisér je blbec a co komu provedla kolegyně. Neodradilo tě to od divadla?

Nejdřív ano. Původně jsem o sobě měla vysoké intelektuální mínění, tak jsem si myslela, že budu archeolog nebo paleontolog. A to mi vydrželo do deseti let. Pak jsem ale byla obsazená do Našich furiantů jako jedno z dětí a tam jsem poprvé vstoupila na jeviště. Tehdy se ta moje kariéra, tedy ta intelektuální, trošku posunula.

Ale na divadlo jsme si pochopitelně hráli i na dvoře herečáku. Při zkoušce hry z doby francouzské revoluce mě dokonce málem oběsili na klepadle: Už jsem se houpala, ale drát se utrhl, tak jsem si jen vyrazila dech. A běžně se tu šlo na krev, byli jsme taková nebezpečná bojovná skupinka. Dvůr se zamkl a byla z něj pevnost. Kdyby tam zabloudila nějaká holčička v bílých punčoškách, možná by ji už nikdy nikdo nenašel. Na hrušce jsme měli prapor ze starých trenýrek, a když se nám ho někdo občas snažil ukrást, se zlou se potázal. Paní učitelka si stěžovala, proč právě ona dostala do třídy herecké a cikánské děti.

Nebyla z tebe babička někdy na infarkt?

Naštěstí měla okna na druhou stranu. Ale když zjistila, že mám rozbitou hlavu, nebo málem vyražený zuby, šla si pro mě. A všechny děti: „Paní Šmídová, Bára za to nemůže!“ Jednou mě honila, ve strachu a s cholerickou povahou - já běžela po schodech a cestou jsem ještě stihla zvonit na herecké partaje. Babička za mnou vyběhla k půdě, viděla, jak jsem v pasti u zavřených dveří, všichni sousedi koukají, co se bude dít - tak dostala záchvat smíchu.

V létě se osazenstvo budějovického divadla „stěhuje“ na otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Tam jsi také jezdila?

Samozřejmě. I tam babička napovídala a hrála malé role a já jezdila s ní. Tenkrát tam režíroval pan režisér Haas, otčím Kateřiny Macháčkové. Měl takového boxera a ačkoliv pan Haas nebyl úplně miláček dětí, tak si mě oblíbil a já tady s ním, jeho ženou a tím boxerem seděla na režisérském místě, když režíroval Sen noci svatojánské. Do Krumlova jsem jezdila spoustu let a to místo milovala. Byly tam v letohrádku úžasné šatny pro herce, dámy měly velký kulatý stůl a všude byly fresky. Oblékaly se a líčily v těch krásnejch obrovskejch místnostech a vyprávěly historky ze života, i ty, které by dítě asi nemělo slyšet.

A i já jsem se pak později převlékala do mravenců nebo jepic a hrála jsem i víly. Dokonce jsem se svým oblíbeným dětským hereckým kolegou Marianem Rodenem hrála čerty v Dalskabátech. Byla to ale strašlivá dřina hrát venku, za deště, nebo v rose a přebíhat, jak se ta točna otáčí sem a tam a vy musíte běhat tak, aby vás diváci neviděli. Mělo to ale neuvěřitelnej půvab i pro ty „starý“ budějovický herce, protože tady se odžila strašná spousta života těch lidí.

A kdyby ti teď zavolali: Pojď s námi hrát na celé léto. Šla bys?

Už bych si to velmi rozvážila. Protože vím, co to obnáší a už mi není dvacet. Nevím, jestli bych to stihla oběhnout, navíc v tomhle denním nasazení. I když možná, že je to dnes celé jinak. Tehdy třeba nebyly takové věci jako mikroporty.

Musela bys trénovat?

Já myslím, že natrénovaná jsem dost. To by nebyla slabina, ale myslím, že už by člověk měl už mít ty hranice posazený, co ještě může a co už ne, aby to pro ty diváky nebyl úplně estetickej šok.

Socha táty v Táboře mě překvapila

Ty jsi vyrůstala v Českých Budějovicích, ale tvůj otec, herec Jiří Hrzán, je z Tábora. Dokonce tam má jako rodák svoji sochu. Těší tě to?

Mě to potěšilo z mnoha důvodů. To se na mě tenkrát obrátili mladí lidé, kteří toho Jirku mohli vidět na jevišti a znali ho z filmů, že chtějí udělat sbírku v celém Táboře - v těch obchodních domech, hospodách, všude měli kasičky - protože chtěli mít tu sochu Jirky Hrzána v Táboře. Já jsem ale říkala, že mám trošku problém s těma bustami, než mi řekli, že to bude celá socha, nejen bustička. Mě to začalo šrotovat, že je tolik komunistů, kterým nebude po vůli, že tady zrovna ten prcek Hrzán bude mít sochu. Následně byla soutěž sochařských dílen a tu vyhrály sestry Melkusovy. A když bylo to odhalení, tak měly strach, co řeknu. Nakonec jsem byla překvapená, protože to vypadalo, že tady ten Jirka opravdu stojí, a přitom je ta socha jen podle fotografií a filmů.

Ta socha balancuje na hradbě. Není to pro tebe přeci jen trochu citlivé, když tvůj tatínek zemřel po pádu z výšky?

Je to zvláštní, ale kdyby to člověk nepřijal, že ty životy jsou zvláštní, tak by nepřežil. Tak já to beru, tak to prostě je. Takhle ta karma, ten osud byl napsanej. Takhle to dopadlo a myslím, že ta socha to opravdu vystihuje i s tím, že on neskáče, on pořád balancuje. Ještě pořád balancuje, a to je dobrý.

Chcete slyšet celý rozhovor? Pusťte si ho v pořadu Moje místa na stream.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované