Článek
/Od spolupracovníka v Moskvě/
Když se člověk zvenčí dostane do Moskvy, brzy začne chápat, proč krutost války nevzbuzuje protest obyvatelstva. Denně na Ukrajině umírají stovky lidí z obou stran, ale obyčejní Rusové zarytě mlčí.
Ano, na jednu stranu je dusí strach z pronásledování a perzekucí, které nevyhnutelně dopadnou na každého, kdo se ozve. Ale existuje i další důvod.
Mozky Moskvanů zahlcuje obrovské množství militaristické propagandy, což nevyhnutelně ovlivňuje také jejich schopnost empatie.
Diverzanti na ruských hranicích
Zapnete televizi, hned tucet kanálů nabízí nekonečné akční seriály. Námět je totožný až na menší detaily. Konvenční příběh hlásá, že na ruské území ze zahraničí pronikla skupina ozbrojených diverzantů. Má za úkol ničit objekty strategické infrastruktury a zabíjet civilisty. Zákeřné záškodníky honí pohraniční (výsadkové, zásahové) jednotky. Přepadení, výbuchy, moře krve…
Nakonec stateční ruští vojáci nájemné vrahy doženou a zničí je. Milovaná země může žít v poklidu dál.
.
Spolupracovník Seznam Zpráv odjel na několik týdnů do Moskvy. Nabídne jedinečný pohled na to, jak ruská agrese vůči Ukrajině proměnila život v ruské metropoli, podívá se, co se dá koupit v tamních obchodech a jaká propaganda cílí na Moskvany. Vzhledem k dění v současném Rusku redakce jeho jméno neuvádí.
„Tyhle filmy se začaly objevovat v televizi zhruba rok nebo dva předtím, než ruská armáda obsadila Krym,“ vzpomíná čtyřicátnice Olga.
„Ze začátku jsem se tomu strašně smála, dějová linka mi totiž připadala absurdní. Ozbrojení cizí diverzanti v Rusku?! To přece nedává smysl… Proč tomu nezabránily naše všemocné tajné služby jako FSB nebo GRU? Nebo se tvůrci opovážili tvrdit, že zaspaly? Myslela jsem si, že to je jen slabá kreativita filmařů. Teď vím, že stát nás už tehdy připravoval na střelbu a velké oběti,“ domnívá se Olga.
Odborníci souhlasí, že nejde o nízkou kvalitu seriálů, nýbrž o dlouhodobou promyšlenou strategii Kremlu. Cílem je vnutit obyvatelstvu myšlenku, že Rusko obklopují agresivní nepřátelé, kteří touží jen po tom ho přepadnout. Takové zvrhlíky je třeba ničit bez jakéhokoli slitování. Žádná empatie tady nemá místo.
„Musíme přiznat, že propaganda zapracovala velmi dobře a splnila svůj účel. Většina lidí ten narativ přijala za svůj. Obrovské ztráty a vlastní oběti jim nevadí, považují je za nezbytné. Pro ně je důležitější, že druhá strana také krvácí,“ říká ruský sociolog Alexej Kobza, žijící v německém exilu.
Nyní se k seriálům přidaly další – tentokrát už autentické – záběry. Válečné zpravodajství beze zbytku vyplnilo informační prostor, utéct není kam. Divák ve velkém množství vidí zničené kolony vojenské techniky, pole po boji, mrtvá těla… To všechno v doprovodu vítězného komentáře, že ruská armáda zničila další nepřátelské jednotky.
„Nakonec to začíná připomínat filmy Quentina Tarantina. Tam je tolik obětí, že je to skoro zábavné. Pohled na krev už neděsí, počet zabitých není důležitý. Dnes celé Rusko vlastně žije v hororovém Tarantinově světě,“ podotýká Alexej Kobza.
Děsivé návraty z fronty
V poslední době válečné hrůzy ovšem nabírají nový rozměr. Domů z fronty se vracejí zubožení veteráni, zvyklí ničit a zabíjet. Z různých ruských regionů co chvíli přicházejí děsivé zprávy. Jeden s nožem přepadl květinářství a zranil prodavačku, která odmítala vydat denní tržbu. Další pak sekerou v opilosti zabil rodinu sousedů po banální hádce.
Drsná ozvěna války se může dotknout úplně každého. Autor těchto řádků se o tom sám přesvědčil.
Seděl jsem se známým na lavičce u jeho domu, když se okolo potáceli dva chlapi. Jeden stál sotva na nohou, druhý ho doprovázel.
Ožrala se náhle zastavil: „Co koukáš, fašisto?!“ nečekaně se na mě obořil. „Chceš, abych hodil granát?“
„Hele, mírní se. Nic ti neudělali,“ pokusil se ho uklidnit kamarád.
„Kde mám ten granát?“ řval dál opilec a začal po něčem šmátrat za pasem. „Zabiju tě, svoloči!…“
Nakonec se společníkovi podařilo zatlačit ho do budovy a zaklapnout dveře. Když se vracel, otočil se k nám: „Pánové, musíte mu odpustit. Ten se před týdnem vrátil z Ukrajiny…“
