Recenze: Ďábel nosí Pradu 2 je lesklý, hvězdný a trochu vyčpělý film

Andy Sachs se po dlouhých dvou dekádách vrací na plátno kin a také do módního magazínu Runway, jehož šéfredaktorka jí ve filmu Ďábel nosí Pradu z roku 2006 ostře dávala najevo, kde je její místo.

Pokračování oblíbené komedie opět svedlo dohromady všechny tehdejší hvězdy. Anne Hathaway znovu hraje lehce naivní novinářku s poněkud vyjukaným kukučem, Meryl Streep ještě jednou ztvárnila drsnou šéfku, která říká kruté věci a nehne při tom brvou. Stanley Tucci je stále oddaný parťák, co na sobě nechá štípat dříví, a Emily Blunt přináší dávku soupeřivosti, jež umí zamíchat kartami. Jen se nabízí otázka, proč se vlastně všichni znovu setkávají?

Film Ďábel nosí Pradu 2, který od čtvrtka promítají česká kina, přichází v době, kdy se mediální krajina zásadně proměnila. Jednička se odehrávala, když ještě časopisy byly na výsluní. Dvojka zachycuje hrdinku Andy v časech, jež nejsou zdaleka tak radostné.

V úvodu sice hrdinka zrovna přebírá prestižní novinářskou cenu, ale těsně předtím ona a její kolegové dostávají zprávu, že právě přišli o práci v časopisu New York Vanguard. SMS zprávu.

Od začátku je tak zřejmé, že pozadí nového snímku je daleko temnější už proto, že média obecně dávno ztratila někdejší zásah. Bohužel jde o jedinou tenzi, kterou novinka oplývá.

Původní film stál na napětí mezi drsnou Mirandou Priestly v podání Meryl Streep, jejíž postava byla inspirovaná editorkou slavného módního časopisu Vogue, a jejími „poddanými“. Nyní se Andy vrací zpět do magazínu, kde začínala – v domnění, že si na ni její krutá mentorka vzpomněla.

Ukazuje se, že o jejím příchodu Miranda nic neví a žádnou Andy si ani nepamatuje. Jenže to se nakonec ukáže jen jako uměle nastavovaná tenze. Miranda je mnohem lidštější či možná vyhořelejší než v prvním díle. Těmi zlými jsou novodobí manažeři, odhodlaní proškrtat se k blahobytu a během těch škrtů zničit vše, co novináři vybudovali.

Jde však o napětí dodané zvnějšku, mezi samotnými postavami už to zdaleka nejiskří jako kdysi. A vlastně už aktéři ani příliš nezapadají do nabízejících se žánrových konvencí.

Andy vypadá chvílemi přehnaně nadšeně, jako by stále byla elévkou, zároveň je však schopná a úspěšná. Miranda se občas dovede čertit, ale vlastně už pořádně nemá proč. Stanley Tucci jako Nigel v sobě má zvláštní vřelost a skromnost, přesto Ďábel nosí Pradu 2 vlastně nemá žádné jiné téma než úpadek časopisů. A boj za záchranu tištěného Runway a jeho autorských reportážních rubrik rozhodně nevystačí na 135 minut stopáže.

Většina vedlejších linií působí jen jako nutná výplň. Autoři původního snímku, režisér David Frankel a scenáristka Aline Brosh McKenna, umí tu a tam vytáhnout vtipný dialog, třeba když se Andy potká s australským architektem a nechtěně pohaní jeho tvorbu. Mnohem častěji jde ale o rutinu. Třeba právě v případě vztahu, který z této jiskřivé debaty vzejde.

Vrcholem bezradnosti je scéna, v níž se pár rozejde. Stane se to mimoděk, jako by si toho sami protagonisté – a divák s nimi – ani nevšimli. Takový pocit bohužel při sledování snímku převládá. Veškeré vzruchy jsou tak krotké, že je publikum ani nezaregistruje.

Novinka obsahuje spoustu opulentních scén a krásných kostýmů, hrdinové se vydávají do evropského města módy Milána, v drobných rolích se tu objeví spousta slavných lidí od Donatelly Versace po Lady Gaga. Ale tvůrcům se nedaří s dostatečnou razancí postihnout důvody, proč hrdinové bojují za autorskou žurnalistiku. A jejich vnitřní konflikty jsou tu jen z povinnosti.

Miranda je najednou svým způsobem milá a chápavá, byť většinu filmu zkouší nahodit staré mimikry drsné saně. Andy uvázla kdesi mezi naivní vyjukanou holkou z venkova a úspěšnou novinářkou. Není mnoho důvodů, proč spolu s ní trpět jako v prvním dílu.

Jediný motor ve druhé půli obstarávají divoké plány na záchranu časopisu, který se má transformovat podle moderních trendů a moderních manažerů. Ti sice vystudovali Harvard, ale jejich přístup je stejně nevkusný jako jejich unylá saka. Stále však jde jen o umělé natahování děje, mezi samotnými postavami není o co bojovat.

Hrdinové občas teskní nad tím, že svět už neumí ocenit opravdovou krásu a opravdové umění. Jenže samotné pokračování oblíbeného snímku působí navzdory těmto lamentům poněkud nadbytečně.

Technicky vzato je tu vše v pořádku, na ten film se hezky dívá, herci hrají, a přitom Ďábel nosí Pradu 2 nezvládá pořádně naplnit ani běžné žánrové standardy. Jako by sám byl onou trochu bezkrevnou záležitostí, za jejíž zachování a relevanci je obtížné bojovat. Proteče hlavou, neuškodí, ale ani příliš nezaujme.