Hlavní obsah

Jak zachránit Čechy z Afghánistánu? Poslední dny ukázaly, co armádě chybí

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Dopravní letadlo CASA C-295 české armády. Je to podle odborníků podařený stroj, ale do Afghánistánu jednoduše nedolétne.

Reklama

16. 8. 10:51

Potíže při evakuaci z Afghánistánu znovu připomínají letitý problém české armády. Chybí jí dopravní letadla. Za normálních okolností se o ně dělí, to ovšem v krizi nefunguje.

Článek

Neměla by si česká armáda pořídit větší dopravní letadlo tzv. střední třídy, které by bylo schopné odvézt větší oddíl či těžší techniku? Takové debaty se u nás vedou minimálně od roku 1994.

Tehdy byl z výzbroje vyřazen poslední zástupce této třídy v naší armádě, sovětský letoun Antonov An-12. Pokud nejste fanoušky letectví, možná ho znáte z fotografií invaze v roce 1968, jíž se tehdy typ zúčastnil. V Československu se mu přezdívalo „kotelna“ podle černého dýmu, který produkovaly motory Ivčenko AI-20. Když ovšem pomineme jeho emise, typ v naší armádě působil zhruba patnáct let úspěšně.

Po jeho vyřazení zůstaly v provozu pouze menší stroje. Nejpoužívanější z nich byl Antonov An-26. Ten v roce 2000 nahradily španělské letouny CASA C-295 ve známé kauze, která u soudu neskončila dodnes.

Foto: DoD

Letoun An-12 v barvách sovětského letectva. Jde ovšem o protiponorkovou verzi, kterou samozřejmě české letectvo nemělo.

Dobrý, ale malý

Už v době podivného nákupu letounů C-295 část odborné veřejnosti upozorňovala, že jakkoli jde o vydařenou konstrukci, jde o letadlo malé nosnosti a malého doletu, které nedostačuje potřebám armády a České republiky obecně.

Zatímco sovětský An-12 unese náklad o hmotnosti 20 tun, „CASA“ má nosnost ani ne poloviční i v případě, že se při nakládce přesáhnou všechny „papírové“ limity.

Ještě důležitější než maximální nosnost je přitom u transportních letounů dolet. Sovětská „kotelna“ byla schopna svých dvacet tun převézt bez mezipřistání na vzdálenost 3 600 kilometrů, tedy z Prahy do Moskvy a zpět. Lehký španělský letoun svých maximálních 9,7 tuny doveze na 1 300 kilometrů. Je přitom nutné si uvědomit, že naši vojáci působí (či spíše působili) nejen ve 4 700 kilometrů vzdáleném Afghánistánu, ale také v Mali, tedy 4 600 kilometrů daleko.

Kromě vojenských kontingentů má navíc Česko kolem tří set zastupitelských úřadů, generálních a honorárních konzulátů, stálých misí, stálých delegací a dalších forem zastoupení na všech kontinentech včetně velmi ožehavých oblastí. Například český zastupitelský úřad v Sýrii zůstal jako jeden z mála funkční i během krvavé občanské války. Stejně jako v případě Afghánistánu tak může potřeba evakuovat naše občany nastat velmi rychle.

Můžeme dál?

Pro dopravu do vzdálených míst s letouny C-295 je cestu nutné naplánovat s velkým předstihem kvůli mezipřistáním v zahraničí, často mimo členské země EU a NATO. Proto se taková forma přepravy nedá využít při nenadálých událostech. Armáda, která disponuje dopravními kapacitami pouze pro dobu míru, stojí v okamžiku nečekané krize před neřešitelným problémem.

Armáda dlouhodobě využívala pro strategickou přepravu zahraniční soukromé firmy, nejčastěji ruské nebo ukrajinské s letouny Il-76 či mamutími An-124. Jako částečné řešení tohoto nevyhovujícího stavu politici zařídili armádě před časem účast v mezinárodním programu sdílení transportních kapacit v rámci zemí NATO.

Armáda si tak „předplácí“ hodiny v transportních letounech, které pak využívá podle míry svého finančního zapojení. Problém je, že jak u soukromých firem, tak u sdílených kapacit NATO je nutné využití plánovat s velkým předstihem, a když přijde krize, ani s jednou z těchto forem přepravy nelze počítat.

Nezdá se přitom, že by problém byl čistě finanční. Česká republika není tak ekonomicky slabá země a například do letounů vládní letky se naopak investuje velmi svěže. Před časem byl pro potřeby vládních delegací dokoupen už druhý velkokapacitní dopravní letoun Airbus A-319, jehož oficiální ceníková cena činí dvě miliardy korun.

Nejde však přitom o vojenský transportní letoun schopný přepravovat větší náklad. Používá se jako klasické civilní dopravní letadlo pro převoz osob sedících na klasických sedadlech, nejčastěji VIP.

Nemá přitom žádný efektivní obranný prostředek, jakými jsou vybaveny vojenské stroje (infračervené, laserové, kazety s fléry proti řízeným střelám apod.). A tak je každá návštěva oblasti bojů nejen riziková pro posádku, pasažéry, ale samozřejmě i pro stroj samotný.

Alternativy

Na trhu je nyní zhruba patnáct transportních letounů dostatečné kapacity pro Armádu České republiky. Škrtneme-li si nejtěžší letouny, které jsou pro naše potřeby příliš veliké, a také čínské a ruské stroje, přichází v úvahu zhruba čtyři z nich.

Jako první je zpravidla zmiňován americký stroj C-130 Hercules, který se účastnil řady cvičení s našimi jednotkami a který se v armádách NATO stal prakticky etalonem kvality mezi středními transportními letouny. Slavný Hercules, jenž „odtáhl“ nejen válku ve Vietnamu, ale také obě války v Iráku a válku v Afghánistánu.

Foto: Alan Wilson (Creative Commons)

Jedním z nejzajímavějších strojů na trhu vojenských transportních letounů je nejnovější verze legendy C-130J Super Hercules od americké společnosti Lockheed Martin. Herculesy létají už od 50. let, ale jsou opakovaně modernizovány a řada zemí je stále objednává.

Existuje v mnoha různých verzích. Českou republiku by mohla zajímat zejména nejmodernější transportní verze C-130J Super Hercules (případně prodloužená varianta C-130J-30). Ta je svými výkony (nosnost 15 až 20 tun a dolet přes 3 000 km) prakticky ekvivalentem starého sovětského Antonovu An-12. Cena jednoho kusu se pohybuje kolem dvou miliard korun.

Z amerických strojů lze teoreticky uvažovat také o těžkém letounu C-17 Globemaster. Ten už zvládne převézt 70 tun na vzdálenost přes 4 000 kilometrů, a je tedy schopen mezi kontinenty přepravit prapor vojáků nebo například tank. Ovšem to vše za cenu přes šest miliard korun a provozní náklady, které by bylo nutné sdílet zapůjčováním dalším zemím. Nutno podotknout, že o tomto modelu se již uvažovalo, když Armáda ČR před patnácti lety poptávala ukrajinský transportní letoun An-70.

Několik evropských zemí se před pár lety v rámci konsorcia Airbus spojilo, aby vytvořily evropský střední transportní letoun. Vznikl tak Airbus A400M Atlas, který nakupují zejména Velká Británie, Francie, Španělsko a Německo. Turbovrtulový letoun převeze na vzdálenost 3 300 km náklad o hmotnosti 37 tun a stojí kolem čtyř miliard korun.

Zajímavým řešením by mohl být i brazilský letoun Embraer C-390 Millennium. V září 2010 podepsal tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra se svým brazilským protějškem Nelsonem Jobimem dokument, který měl orámovat zapojení českého leteckého průmyslu do programu KC-390 a budoucí zájem české armády o nákup několika strojů.

Průmyslová spolupráce se skutečně rozeběhla. Aero Vodochody pro C-390 vyrábí řadu komponent, mimo jiné náběžné hrany křídel, nakládací rampu, dveře a další části trupu. Letoun se v Praze předvedl již v roce 2016, kdy se spekulovalo, že armáda koupí dva kusy. C-390 uveze 26 tun, přičemž 23 tun převeze na vzdálenost 2 820 km za cenu kolem 1,6 mld. Kč.

Foto: Sitacuisses (Wikimedia Commons)

Porovnání velikosti transportních letounů C-130J, C-130J-30, A400M Atlas a C-17 Globemaster. Všechny čtyři by se armádě hodily, reálně lze uvažovat spíše jen o prvních třech.

Všechny výše zmíněné typy jsou na rozdíl od již provozovaných letounů „CASA“ schopné odvézt české vojáky na Island (kde již dvakrát sloužili čeští piloti gripenů), bez mezipřistání přivézt vojáky z Iráku, a pokud nebudou plně zatížené, mohou létat i do Mali nebo Afghánistánu.

Mít v současné chvíli armáda těžší transportní letouny, nemusela by vláda hledat složité cesty, jak do České republiky dostat roušky z Číny nebo diplomaty z Afghánistánu. Ze strategických dokumentů o rozvoji Armády ČR v následujících letech však zájem o tento typ techniky k překvapení odborníků vypadl.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované