Hlavní obsah

„Jonák? Volal v noci, ať přijedu, prý mu prostřelili pusu,“ vzpomíná Klíma

Rozhovor s Josefem Klímou: Investigativním reportérem i v 70 letech. Jak vzpomíná na své největší kauzy, rozhovory se špičkami podsvětí a jak se mu pracuje v Televizi Seznam? (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

21. 3. 7:00

Investigativní novinář Josef Klíma oslavil 70. narozeniny. Oslavil je ve střižně Seznam Zpráv, kde chystal další reportáž. V rozhovoru popsal ty největší případy, kterým se během své kariéry věnoval.

Článek

Na jaře 1990 stál u zrodu časopisu Reflex. Hned v prvním čísle přinesl reportáž o červených baretech – neblaze proslulých příslušnících Odboru zvláštního určení, kteří v listopadu 1989 zasahovali obzvlášť brutálně proti demonstrujícím studentům. Jeho zjištění vyvolalo poprask a prodeje nového magazínu vylétly do nečekaných výšin. V dalších textech a posléze televizních reportážích se Josef Klíma věnoval podsvětí; znal všechny velké hráče divokých 90. let. Čelil výhrůžkám, měl přidělené bodyguardy, ve snaze dobrat se pravdy ale nikdy nepolevil. V rozkrývání zločinu a nepravostí pokračuje od roku 2018 v Televizi Seznam v pořadu Záhady Josefa Klímy.

Aktuální vydání pořadu redakce věnovala právě Josefu Klímovi, který se pátrací novinařině věnuje dál – i ve svých čerstvě sedmdesáti letech.

Televizní žurnalistiku děláš už 27 let. Máš představu, kolik jsi za tu dobu natočil reportáží?

Pět set.

Která z nich pro tebe byla – subjektivně – významná, nebo výjimečná?

Nejvýjimečnější byla patrně reportáž o exodu Romů z Česka. Byl jsem první novinář, který exodus Romů do Kanady a později do Velké Británie objevil. Byla to vlastně jediná moje reportáž, která zarezonovala celosvětově.

Četl jsem tenkrát desetiřádkovou zprávu v ostravských novinách, že se Romové chystají do emigrace a mě zajímalo proč. Já se do emigrace chystal za komunistů, tak mě zajímalo, proč chtějí emigrovat zrovna teď?

V Ostravě jsem zjistil, že už někteří do Kanady odjeli. A tak jsme vyrazili do Kanady porovnat jejich iluze s realitou. Jenže jsem na místě zjistil, že oni vlastně všechno chválí. Vyprávěli mi, jakou tam mají sociální podporu, školství, zdravotnictví, jak se jim nikdo neposmívá, že jsou černí.

Reportáž jsem zveřejnil a najednou vypukla úplná epidemie romského exilu. Najednou chtěli všichni Romové do Kanady.

Dali jste jim takový dobrý návod.

Ano. Tehdy mě obviňovali, že jsem to vyvolal schválně, abych je odtud dostal. Na to jsem samozřejmě namítal, že jsem nikoho neovlivňoval, jen jsem sdělil informace, které jsem zjistil. Oni se tam měli opravdu lépe. Říkal jsem: To vy jste rasisté, jestli si myslíte, že Romové jsou hloupí. Kdyby byli hloupí, budou emigrovat do Moskvy, ne do Kanady.

Vypukla mediální hysterie. Přijeli z BBC, z dalších televizí. A mezitím mi volal řidič z Ostravy, že je už od jara vozí autobusy do Velké Británie. Takže jsme potichu vzali s Petrem Orozovičem kamerku a jeli s jednou rodinou do Anglie, abychom viděli, jak se tam etabluje jejich pět dětí. Když jim někdo řekl: „How are you?“, tak odpověděly: „Thank you.“ To bylo jediné, co uměly. Přesto byli všichni spokojení. Nechtěl jsem ukazovat jenom klady emigrace, tak jsem se jich ptal, co negativního zažívají. Ptal jsem se i britské úřednice na help lince, která imigrantům pomáhala. Ale všichni řekli ne: je jim tam dobře. Výsledná reportáž měla opět ten samý efekt. Zvedla další vlnu.

V 90. letech ses věnoval podsvětí. Vyzpovídal jsi celou tehdejší mafiánskou elitu. Na koho nejvíc vzpomínáš?

Asi na Ivana Jonáka. Po revoluci to byl takový první prototyp velkého mafiána. V tom svém Discolandu shromáždil celou elitu tehdejší doby, stýkali se tam politici, umělci, zločinci. To by dneska už vůbec nešlo. Všichni by si dávali pozor, s kým se nechají vidět. Právě tam se díky tomu začaly poprvé formovat gangy. Například David Berdych, který se později stal symbolem velkého gangu, tam dělal vrátného. Spousta lidí, kteří u Jonáka sloužili a dělali takzvanou špinavou práci, později zaujímali ve zločineckém světě vysoká místa.

Sám Jonák byl velmi pozoruhodná figura. Toužil zároveň po tom ukazovat se světu, na druhou stranu se chtěl dál věnovat té černé zákulisní činnosti. Pamatuji si, jak přijel na natáčení snímku Nahota na prodej. Režisér Vít Olmer si ho tenkrát do filmu vybral jako prototyp mafiána. Jonák přijel v noci. Byl v bílém smokingu. Sáhl do kapsy a ptal se: „Chcete vidět, jak vypadá milion?“ A vytáhl ruličku peněz. „Chcete vidět, jak vypadá pořádná pistole?“ A z druhé kapsy vytáhl magnum. To byl prostě jeho styl.

S ním to zmizelo. Odseděl si 18 let za vraždu. A když vylezl, byl to zlomený člověk na sklonku života.

Vracel ses k němu opakovaně. Jaký jste spolu měli vztah?

Byl to takový ten vztah, kde si novinář musí dávat pozor, aby nepřekročil hranici, že se s ním příliš sblíží.

On mi třeba volal v noci, že mu někdo prostřelil pusu, abych tam přijel. Měl na mě číslo jako na prvního novináře. Já sice neměl kameru, ale jel jsem tam… Nebo mi ukazoval svého cvičeného medvěda nebo svého krokodýla. Pořád jsem si musel dávat bacha, abych si udržel odstup, abychom si třeba nezačali tykat. Ale zároveň mě samozřejmě přitahoval jako objekt. A chtěl jsem mít jako první informace, které jiní neměli.

Jonák byl na jednu stranu člověk přející, na druhou stranu byl mstivý a záludný. Byla to velmi složitá figura.

Věnoval ses takzvaným Orlickým vraždám, dokonce s tebou mluvil jeden z hlavních aktérů. Jak na to vzpomínáš?

Ano. Šlo o Karla Kopáče, který vlastně vymyslel celou tu takzvanou technologii vražd. Oni se zbavovali těl tak, že je dávali do sudů s louhem a ty svrhávali ze Žďákovského mostu na dno Orlické přehrady. Kopáč tam jako bývalý policajt kdysi cvičil a slaňoval, čili věděl, že je to dobré místo.

On mi tenkrát jako jedinému novináři poskytl ve vězení opravdu veliký rozhovor. Co mi přišlo zajímavé: Z jeho výpovědí jsem zjistil, že je příznivcem trestu smrti. Ptal jsem se ho tedy: „Ale proč jste pro trest smrti, když byste ho dostali? Vždyť vy jste zabili pět lidí.“ A on mi řekl: „To je jiná věc, pane Klímo. Ale vy vůbec nevíte, vy, novináři, ani ti poslanci, kteří o tom rozhodují, jak je trest smrti důležitý. Když nad vámi visí 10 let, doživotí, tak máte vždycky pocit, že třeba nějak utečete, nebo že z toho nějak vyváznete. Ale kdyby nad vámi visel trest smrti, tak bychom si zatraceně rozmýšleli, kolik lidí si můžeme dovolit zabít, abychom ho nedostali.“ To byla samozřejmě cynická zpověď vraha. Ale tehdy mě hrozně zaujalo, že on jako vrah vnímá opravdu trest smrti jako hrozbu naprosto výjimečnou.

Zajímá mě další odsouzený vrah: Jiří Kajínek. Mezi lidmi převládá názor, že jsi ho – ještě s kolegou Jankem Kroupou – stvořil. Že by to byl prostě bezejmenný vězeň, který utekl někde z nějaké věznice. Ale že vy jste z něho udělali legendu.

No, legendu… Jeho příběh zarezonoval společností, která uvěřila, že je nevinný. My jsme pouze zveřejnili fakta, která jsme se k jeho případu dozvídali. Přičemž jsme od začátku říkali, že opravdu nevíme, zda Kajínek byl na místě činu a střílel. Ale že nevíme ani to, jak vraždy proběhly. Protože od začátku bylo vyšetřování vražd, ze kterých byl obviněn a posléze odsouzen na doživotí, zmanipulované. Byli v tom zapletení policajti z obou stran konkurenčních part, které v tom měly své zájmy.

Čím víc jsme se o to zajímali, tím víc jsme se dozvídali věcí – o Kajínkovi, o jeho životě, o podstatě těch činů. A také o dírách, které byly ve vyšetřování. Tím pádem sám Kajínek z toho víc a víc vystupoval jako ten neohrožený, který navíc udělal sportovní výkon, že utekl na laně z hradu Mírova, aniž by někomu ublížil, čili netekla krev. A hlavně tím veřejnost zaujal.

Když jsme pak viděli, jak ho lidé nekriticky berou, připravili jsme celé zvláštní pokračování kauzy Kajínek. On sám v tom vyprávěl, jak se učil krást, kolik lidí okradl, o tom, že je zločinec. Chtěli jsme vlastně vzkázat: „Proboha, lidi, neadorujte ho jako nějakého supermana, protože je to zločinec, je to zloděj.“ Ale už to bylo nezastavitelné. On se stal tak známým, že nakonec dostal milost od prezidenta republiky.

Zajímavé je, že když prezident oznámil, že mu dá milost, začali se najednou ozývat lidé, kteří do té doby mlčeli. Lidé z toho prostředí, o kterých jsme věděli, že tam měli své prsty a věděli, jak to bylo. A najednou začali říkat: „Ale vždyť Kajínek byl vrah, vždyť Kajínek střílel.“ To jsem nemohl pominout. Takže jsem odvysílal reportáže, kde jsem i tato vyjádření zveřejnil. Kajínek v té době seděl ve vězení a bál se, že mu prezident nakonec tu milost nedá. Byla to chvíle, kdy ke mně zaujal nepřátelský postoj. Dialog mezi námi se přerušil a už se nikdy neobnovil.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené