Hlavní obsah

Jsou jako Hitler v roce 1934. Papež ostře zkritizoval xenofoby, schismatu se nebojí

12. 9. 2019
Foto: Profimedia.cz

Papež František při rozhovoru s novináři v letadle na cestě z Madagaskaru.

Schismatu, tedy rozkolu v katolické církvi, se nebojím, vzkázal papež František svým kritikům z řad církevních konzervativců a tradicionalistů. Ostře se opřel také do projevů xenofobie a politického populismu, který přirovnal k vystoupením Adolfa Hitlera ze 30. let.

Článek

„Xenofobie často čerpá z takzvaných politických populismů. Před několika týdny jsem řekl, že někdy slýchám vystoupení, která připomínají ta Hitlerova z roku 1934. Je patrné, že tenhle refrén je v Evropě, ale i v Africe,” řekl novinářům papež František v úterý v letadle na cestě z madagaskarského Antananariva do Říma. Jeho slova citovala mimo jiné Polská tisková agentura.

Strach z cizího jako nemoc

Xenofobii papež přirovnal ke spalničkám. „Vstupuje do země, vstupuje na kontinent. A stahují se mračna. A za zdmi zůstávají osamoceni ti, kdo je sami staví. Nechávají z druhé strany mnoho lidí, ale ti, kteří zůstávají uvnitř, zůstanou sami a nakonec budou poraženi velkou invazí,” prohlásila mimo jiné hlava katolické církve.

V delším rozhovoru s tiskem se papež vyjádřil i ke kritikům směřování církve za jeho pontifikátu. Kritika míří na Františka zejména z konzervativních kruhů ve Spojených státech či Evropě, kde má své specifické postavení a názory třeba katolická církev v Polsku.

Tradicionalisté papeže obviňují z toho, že chce, aby se rozešli s katolickou církví, upozorňuje americký deník The New York Times. František prý propaguje antiamerický a antikapitalistický program a odklání se od základního učení církve.

Kritikům vadí i akcentování tématu ekologie, sexuálních menšin či otevírání se církve rozvedeným či znovu sezdaným lidem.

Foto: Profimedia.cz

Papež František při rozhovoru s novináři v letadle na cestě z Madagaskaru.

Papež v letadle řekl, že se církevního rozkolu neobává, modlí se ale za to, aby ke schismatu nedošlo. „Modlím se, aby probíhal dialog, aby došlo k nápravě, pokud se stala nějaká chyba, ale cesta rozkolu není křesťanská,” citují Františka agentury.

„Ten spor má hlubší kořeny, netýká se to jen pontifikátu papeže Františka, ale probíhá už od dob 2. vatikánského koncilu z let 1962 až 1965, který usiloval o provedení určitých reforem v církvi,” vysvětlil Seznamu historik a teolog Martin Vaňáč z Envangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Seznam požádal ve středu o komentář i českého kardinála Dominika Duku, ten reakci přislíbil, do vydání textu ale nedorazila.

Američtí kritici

Františka kritizuje například ultrakonzervativní americký kardinál Raymond Burke, který už byl v roce 2014 propuštěn z postu šéfa vatikánského nejvyššího soudu a papež ho postupně uvolnil i z dalších funkcí. „Spory v americkém prostředí mají teď často politický kontext. Kolikrát nejde o učení, ale o politické otázky,” doplňuje Vaňáč.

Už minulý týden papež prohlásil, že je pro něj „čest, když na něj útočí Američané”. Byla to reakce na to, že dostal knihu francouzského autora Jak chtěla Amerika změnit papeže, která popisuje odpor části amerických hierarchů a konzervativců vůči Františkovi.

Papežova slova později korigoval vatikánský mluvčí Matteo Bruni s tím, že padla v „neformálním kontextu”. „Papež chtěl říci, že kritiku považuje vždy za čest, obzvlášť když pochází od myslitelů oplývajících autoritou, navíc z tak důležité země,” prohlásil Bruni.

Jako Jan Pavel II.

Svatý otec v úterý také přiznal, že se o něm někdy mluví jako o komunistovi a že jeho kritici se do něj často pouštějí kvůli krokům v sociálních otázkách. „Například to, co říkám o sociálních věcech, je to samé, co říkal Jan Pavel II. (…) Já ho napodobuji,” uvedl František.

Jana Pavla II. přitom často konzervativci berou za svůj vzor a favorita.

„Po koncilu v 60. letech se zdálo, že převažují hlasy volající po reformě a dialogu. Za Jana Pavla II. se to přehouplo ke konzervativněji laděným, za pontifikátu papeže Františka se zase zdá, že silnější jsou opět hlavy požadující změny a reformy,” vysvětluje Vaňáč.

Právě ve vlasti polského papeže Jana Pavla II. Františkova slova vyvolávají často velkou mediální pozornost. Citáty o přirovnání xenofobie ke spalničkám přinesly ve středu všechny velké portály. Řada tamních církevních představitelů se přitom řadí k tradicionalistům a v mnoha názorech se se současným papežem rozchází.

Letošní velmi dlouhou předvolební kampaň v Polsku rozvířilo tažení vládnoucí strany proti sexuálním menšinám, vysocí církevní představitelé se k němu často staví lhostejně či ho přímo podporují.

Bez vlivu?

Papež ale podle Vaňáče neměl na mysli žádnou konkrétní zemi. „Když se církev bude profilovat jako bojovnice proti sexuálním menšinám či migrantům, přirozeně k ní tíhnou konzervativci a podivíni typu Klausovy Trikolóry nebo Okamurovy SPD. Nejde přitom o uskupení, kterým jde o církevní problémy, spojuje se tam konzervativní nebo nacionální agenda, ve které dochází v určitých momentech ke sblížení,” uvedl teolog příklad z českého prostředí.

Polský liberální týdeník Newsweek si zase všímá, že papež má na začátku října jmenovat do kardinálské hodnosti 13 arcibiskupů a biskupů – další rok v řadě mezi nimi ale není nikdo z Polska. Newsweek tomu dává důraz kvůli volbě příštího papeže i kvůli pozici polské církve.

„Noví kardinálové – podle jich názorů a životopisů – rozhodně reprezentují církev Františka. Je tu i další věc. Většina z nich bude voliteli při konkláve (shromáždění kardinálů volících papeže, pozn. red.). Papež si je vědom toho, že dříve nebo později dojde k volbě nového Svatého otce, a chce, aby většina z volitelů byla pokračovatelem jeho linie,” myslí si polský kněz a historik Tadeusz Isakowicz-Zaleski v rozhovoru pro konzervativní týdeník Do Rzeczy, který se tématu také věnuje a patří k předním kritikům Františkova pontifikátu.

Doporučujeme