Článek
/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/
Obyvatelé Havany se každé ráno probouzejí do hlubokého ticha, říkají tomu zvuk kolapsu. Podobné ticho je obklopuje, když si jdou lehnout. Často totiž nejde elektřina, a tak ulicemi nezní žádná hudba či televizní a rádiové vysílání.
Po městě navíc kvůli nedostatku pohonných hmot jezdí jen velmi málo aut, ulicím dominují neslyšné elektromotorky. Opadl i počet turistů, zastavil se tak tradiční shon, který se kolem nich strhával ve snaze dostat z nich valuty.
Walfried Echavarria shlíží ze svého rozbořeného bytu na jednu z havanských ulic. V nastupujícím vedru sleduje ploužícího se muže, který v obou rukou svírá dva balíčky špaget, sípavě volá, že je má na prodej, za ním následuje jiný muž. Ten nabízí jeden polštář.
Ulicí o pár minut později kráčí další obyvatel Havany, vykřikuje, že je mechanik. Všichni tři vypadají přepadle.
Walfried nemá v bytě o dvou místnostech lednici, televizi ani koupelnu. Chodí se omývat na střechu, kde se polévá vodou ze džberu, nabírá si ji dřevěným škopkem. Na záchod chodí na veřejnou toaletu ve vnitrobloku, která slouží nejméně dvaceti lidem.
Walfried Echavarria sleduje ulici ze svého bytu na San Rafael. Ta vedle vizuální dekadence proslula i tím, že sem do jednoho podniku na večeři zašel Barack Obama, Mick Jagger či Robert Plant.
Dnes ale nadešel den, na který dychtivě čekal. Více než rok střádal peníze - 20 tisíc pesos (zhruba 830 korun) - na koupi selátka. Plánuje, že na střeše vybuduje provizorní chlívek (betonový rošt obehnaný cihlami). Představuje si, že se jeho chov rozroste a on bude moci sám prasata prodávat, nebo z nich mít maso. To se mu dostává jen výjimečně.
„Trávu jsme žrali i předtím“
Jako většina lidí kolem je na nedostatek zvyklý. Podobných „kolapsů“ už totiž během svého téměř šedesátiletého života zažil víc.
Říká, že mu dnešní situace připomíná období pandemie, kdy se život na ostrově zcela zastavil. Vzpomínky má stále živé i na tzv. zvláštní období, které nastalo v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu. Na Kubu ze dne na den přestala proudit sovětská ropa, zboží a peníze. „Trávu už jsem žrali i předtím,“ nebere si servítky.
Tentokrát chybí ropa z Venezuely, o kterou Kuba přišla, když Američané svrhli tamního diktátora Nicoláse Madura.
Kubánské „zvláštní období“
Nastalo po rozpadu SSSR v roce 1991 a trvalo prakticky až do přelomu tisíciletí. Toto období doprovázel celonárodní hlad, výpadky elektřiny a chybějící palivo. Na Kubě se tehdy doslova zastavil život, protože přestala jezdit auta a městská hromadná doprava. Z ostrova v roce 1994 v zoufalství po moři uteklo na 30 tisíc Kubánců v rámci exodu „balseros“ (voraři).
Termín zvláštní období vymyslel sám Fidel Castro, který v 80. letech Kubánce varoval, že může dojít na těžké časy, pokud se zastaví dodávky sovětské ropy. Kuba měla proto podle něj přijmout mentalitu vojáka ve válce. O dekády později je na ostrově vyhlášen válečný stav.
Selátko nakonec opravdu koupí a zatím ho umísťuje do malého kotce u stěny obývacího pokoje, který slouží i jako kuchyň.
Den stráví tím, že na skládkách odpadu, jež se kupí snad na každém druhém rohu, bude do velkého plastového sudu sbírat shnilou zeleninu a pokud bude mít štěstí, najde ve smrdutých hromadách, z nichž se často line zkažená pachuť masa, i nějaký ten vyhozený pokrm.
Skládky denně probírají desítky lidí. Kousek od Walfriedova bytu potkám muže ve středních letech, který se představuje jako Adán. Po skládkách se toulá od časného rána. Do pozdního odpoledne má svůj vlastní sud naplněný po okraj. Tvrdí, že od jistého chovatele prasat dostane 700 pesos (zhruba 30 korun).
Poslední dobou ho irituje, že někteří lidé začali skládky pálit, aby se odpadu zbavili. Nelze očekávat, že by je odklidili popeláři. Ti totiž kvůli chybějícímu palivu nemohou do ulic Havany vyjíždět.
Muž jménem Adán každý den probírá odpad. Snaží se najít shnilé jídlo pro majitele prasat.
Walfriedův byt stojí na ulici San Rafael, jež proslula rozmanitým životem stejně jako dekadencí. Je tu rozlehlý trh, občas tu zazní rituály santérie (seance za vyvolávání duchů známých jako orišové) a na straně, kde ulice končí u Central Parku s luxusními hotely, se promenují desítky prostitutek.
Časy, kdy tu večeřel Obama, jsou pryč
Na San Rafael také stojí „paladar“ (restaurace), kterou vlastní Carlos Cristóbal Márquez Valdés. Vstoupit do jeho podniku je jako vstoupit do jiného světa.
Interiér této rozlehlé restaurace o několika místnostech tvoří starobylý nábytek, hromady starých knih; fotografií, obalů starožitných desek a plakátů s motivy býčích zápasů. Na zdech je celá řada hodin, náboženských předmětů a dokonce i údajně autentická kůže zebry.
Havanou jezdí jen velmi málo aut. Snímek ulice Paseo del Prado byl pořízený v úterý kolem páté hodiny odpolední, kdy by měla být dopravní špička.
Večeři si tu dala celá řada slavných osobností jako například Barack Obama či Mick Jagger, když město oba na jaře roku 2016 navštívili. Jejich fotografie tu také nechybí, a to hned vedle portrétů Fidela Castra a Che Guevary.
Valdésovi vedle kuchařského umění zřejmě k vybudování tohoto podniku pomohly i konexe na mocné. Valdés byl v 70. letech nasazen do války v Angole, kde kubánská armáda dlouhá léta bojovala na straně marxistických rebelů. Získal vyznamenání a nakonec osobně poznal i samotného Fidela Castra.
„Kde jsou ty časy? Za Fidela sice existovaly problémy, takhle špatně na tom ale tohle město snad nikdy nebylo,“ prohodí restauratér. Tvrdí, že deset let mrtvý vůdce většině Kubánců citelně schází.
Hromady odpadu se staly novým koloritem Havany a dalších kubánských měst. Kvůli nedostatku pohonných hmot totiž do ulic nevyjíždějí popelářské vozy.
I on pocítil úbytek turistů, přesto se zdá být spokojený. Jako by se ho úpadek kolem i přes kritiku poměrů vlastně ani netýkal. Když každý večer vypadne elektřina a ruiny domů kolem vypadají jako pokřivené karikatury strašáků, zapojí generátor a jeho restaurace se rozzáří celou řadou světýlek.
Před západem slunce Valdés ze dveří svého podniku sleduje ruch ulice. Sociální kontrast snad nemůže být větší.
Zavalitý „hospodský“, který servíruje jídla v hodnotě tisíce korun, stojí jen kousek od muže známého jako fosforéro. Lidem za pár haléřů doplňuje do zapalovačů plyn. O pár stovek metrů dál jiný muž opravuje rozbité podrážky bot, je schopen také přišít utržené ucho tašky nebo popruh batohu. Na ulici lze najít i opraváře starých budíků a hodinek.
Všichni tři mají klienty, nikdo tu nemá peníze na zakoupení nového zapalovače, natož bot nebo hodin. Obrázek ulice doplňují lidé, kteří jen tak posedávají na prahu svých domů.
„Jsme jako tyhle zchátralé domy kolem. Zhroutila se v nás duše,“ říká Walfried. Přesto dodá, že Kubánci si přeci jen jednu věc střeží: radost z maličkostí jako například dennodenní kontakt s přáteli a sousedy. „Můžeme být sebevíc v háji, vždycky se ale budeme smát. To nám nikdo vzít nemůže.“
Stará Havana je plná zchátralých či zcela pobořených domů. Na snímku někdejší kavárna Boulevard de San Rafael na stejnojmenné ulici.
Nikdo nemá sílu bránit zemi, říká Walfried
Zamyslí se přitom nad tím, co by se stalo, kdyby na ostrov zaútočily Spojené státy. Donald Trump už měsíce tvrdí, že Kubu „převezme“ a předpovídá pád 68 let starého kubánského komunistického režimu.
„Nikdo tuhle zemi nebude bránit, jsme bohorovní, nikdo ale hlavně nemá sílu. Všichni hladovíme, trpíme nemocemi a teď jsme navíc kvůli nedostatku paliva přišpendlení na místě,“ uvažuje Walfried.
Kubě uškodil pád venezuelského diktátora Madura
Po lednovém pádu venezuelského diktátora Nicoláse Madura, zajatého Američany, se ještě prohloubila kubánská ekonomická krize. Režim ztratil klíčový zdroj levné ropy, právě Venezuela dlouhodobě dotovala kubánskou ekonomiku. Havana na oplátku poskytovala Caracasu například bezpečnostní poradce nebo zdravotníky.
Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa situaci využily k dalšímu zvýšení tlaku a hrozily sankcemi dalším zemím, které by Kubě pomohly. Izolaci částečně uvolnily v době války s Íránem, kdy na Kubu pustily tankery s ruskou ropou.
Americký prezident opakovaně řekl, že kubánský režim by brzy mohl padnout. Vyzval Havanu k „dohodě, než bude pozdě“ a nabídl jí „přátelské převzetí“.
Jeho ministr zahraničí Marco Rubio (kubánského původu) varoval kubánské představitele: „Kdybych žil v Havaně a byl ve vládě, byl bych alespoň trochu znepokojen.“ Režim podle něj řídí nekompetentní muži. Washington podle některých zpráv už na Kubě hledá nové partnery.
Mnozí v této části staré Havany mají jen jedno jídlo denně. Na trzích sice nechybí potraviny, lze dokonce sehnat i maso. Problém je ale v tom, že si ho kvůli bídným platům většina Kubánců nemůže dovolit. Zůstávají tak na rýži a zelenině.
O hladu ví své na druhé straně staré Havany zelinář Joa. Když své produkty neprodá na trhu, raději je ve své čtvrti rozdá důchodcům, než aby nechal zeleninu zplesnivět. Většinou mu vždy na pultu něco zbyde, a to i přesto, že je zatížen státní kontrolou cen. Plod ananasu například nemůže prodat za více než 500 pesos (21 korun).
„Vždycky se na mě sesypou jako hejno ptáků. Jsou hladoví a žádnou zeleninou, byť by to byl jen list z hlávkového salátu, nepohrdnou,“ říká tento čtyřicetiletý muž o seniorech ze své čtvrti.
Zeleninu a ovoce ještě před rokem nakupoval na farmách v okolí Havany, kam jezdil se svou „starou amerikou“ - Chevroletem z roku 1952. Tento koráb ale musel odstavit, protože nemohl nikde sehnat benzín. Dal dohromady většinu svých úspor a pořídil si elektromotorku.
Litr benzínu za 200 korun
Joa odmítl čekat na to, až na něj přijde řada a on by si mohl jít natankovat. Na Kubě existuje aplikace, kde lidé sledují, jaké místo na ně v této virtuální frontě vychází. Často jsou před nimi tisíce lidí, šance naplnit nádrž se tak časově odhaduje na „měsíce“.
Ve městě každopádně existuje černý trh s palivem, který využívají především taxikáři. Ti nicméně lamentují, že litr benzínu se dnes vyšplhal v přepočtu na 200 korun.
Mnozí tak svůj plat přirovnávají k množství benzínu, který by si měsíčně mohli ze svého platu dovolit. „Moje výplata se dnes rovná zhruba dvěma litrům benzínu,“ říká mi ve svém domě ve čtvrti Vedado herec a režisér Alejandro Palomino známý ze zdejší populární telenovely „Návrat k srdci“.
Obyvatelé Havany tak začali ulicemi města jezdit na kole, nebo prostě do práce a z práce chodí pěšky. Mezi nimi například vrátný Pedro. Ten hlídá jeden z doků u havanského zálivu, který odděluje starou Havanu od čtvrtě Regla, někdejšího srdce afro-kubánské komunity.
Dáváme se do řeči a Pedro mě nakonec zcela zpustošeným a osiřelým areálem provede. Nad našimi hlavami skřípe plechová střecha, některé její části vlají ve větru, jako by se měly každou chvíli odtrhnout. Střecha je mnohde děravá. Koleje, jež vedou od zálivu až ke skladům, jsou zrezivělé, na mnoha místech pokroucené či zanesené špínou.
Vrátný Pedro hlídá už léta opuštěný, zdevastovaný dok. Ví, že je u brány jen pro ozdobu.
Pedro prostě hlídá zavřený přímořský dok. Přesto musí u přední brány stát v uniformě, ostříhaný a hladce oholený. Sám ví, že je tu jen takříkajíc pro ozdobu, pro zdání, že něco hlídá. Absurdita jeho zaměstnání mu rozhodně neuniká.
„Jsem jako ta naše revoluce. Už jen jeden velký klam a zašlé vzpomínky,“ řekne s ohledem na doby, kdy k přístavu dorážely lodě s ropou, potravinami a základními potřebami a z bran doků následně do celé země vyjížděly plně naložené cisterny a nákladní vozy.
Večer si ve své kanceláři se závorou pustí telenovelu „Návrat k srdci“ a na okamžik se přenese do světa fantazie. „Všichni na ten seriál koukáme. Je to únik z reality,“ dodá.
Antropologická újma
To si velmi dobře uvědomuje i herec Palomino, který kvituje fakt, že lidé chodí i na jeho divadelní hry. Dokáže být ke svým krajanům ale také velmi kritický. Má za to, že řada z nich by už ani neuměla žít ve svobodě, protože je revoluce „zdeformovala“. Jejich mentální nastavení definuje termínem „antropologická újma“.
„Mluvím o skupině Kubánců, kteří budou vždy jen čekat na dárky, i kdyby to měly být ošuntělé věci. I tak budou vděční, protože je už dávno zdeptal strach, nedostatek sebevědomí a slabá vůle,“ uzavírá své úvahy Alejandro Palomino.
Kolem se už stmívá. Světla svítí jen v oblasti, kde se nacházejí luxusní hotely, nebo v restauracích s generátory, jakou je „paladar“ Carlose Cristóbala Valdése. Přesto se řada ikonických míst, jakým je například přímořská promenáda Malecón, noří do tmy. Tyto neobvyklé okolnosti využívá po setmění trumpetista Diomar Orasma.
Trumpetista Diomar Orasma cvičí ve svém bytě na trumpetu. Na snímku se svou vnučkou Emily.
Na zídce, o niž se rozbíjejí vlny Atlantského oceánu, tu na svůj nástroj cvičí a užívá si pocitu, že jeho trubka se v tichu rozléhá hluboko do ulic Havany. Často do ní vypouští teskné jazzové tóny. Možná ho k podobným náladám přivádí pohled přes moře. Na druhé straně se rozkládají USA, kam by rád utekl a hudbou se tam živil.
„Trump nás tam teď ale nechce. Nakonec kdo ví. Možná přijde on sem k nám,“ řekne s narážkou na Trumpovy plány ostrov „získat pod svou kontrolu“.
Z Walfriedova bytu se také rozléhá zvuk nástroje. Čerstvý majitel selátka hraje na svá konga. Kdysi vydržel dlaněmi bubnovat celé hodiny a byl tak zván i na výše uvedené spirituální seance santérie.
Tento věčně hladový muž ale nemá dost sil, aby takové tempo v současnosti vydržel. Přesto dokáže na pár minut vyloudit dunivý, valivý tón. Ve tmě ulice by se tak mohlo zdát, že se člověk nachází na opuštěném místě kdesi v neprostupné tropické džungli.
