Kuba v rozkladu. Opora režimu je teď „jen pro ozdobu“

/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/

Celé dny se dívá na telenovely nebo na dokumentární filmy o Fidelu Castrovi. Tento dnes už zesnulý zakladatel kubánské komunistické revoluce by se letos dožil 100 let. Kuba by si navíc v listopadu měla připomenout deset let od jeho úmrtí.

Bricena je dojatá. Jako dlouholetá prezidentka pouličního Výboru na obranu revoluce (CDR) stále chová k Fidelovi nehynoucí oddanost a lásku. Horší už je to s jejími pocity směrem k jeho následovníkům pod vedením současného prezidenta Miguela Díaze-Canela. V jeho časech se cítí „odstrčená“ a „nedoceněná“.

Výbory založili v roce 1960 Fidel Castro a Che Guevara. Po dekády patřily k nejdůležitějším obráncům kubánské revoluce. Každá ulice měla jednoho takového „zástupce“, který měl na obyvatele jemu přidělené zóny dohlížet.

Jinými slovy: měl dbát na to, aby se všichni chovali podle revolučních pravidel, zásad a příkazů. Výbory měly už v zárodku zabránit případné rebelii, vysledovat sebemenší kritiku nových pořádků a upozornit lokální komunistické představitele na případné „antirevoluční postoje či chování“ někoho z jejich zóny.

Do politických posudků, které „cederisté“ vedli na každého člověka pod jejich dozorem, zaznamenávali i materiální zázemí dané domácnosti. Druhá televize či lednice mohly vzbudit podezření, že si takoví lidé žijí nad poměry a především na úkor socialistické společnosti.

„Cederisté“ plnili i řadu sociálních úkolů - starali se například o očkovací kampaně, úklidové práce, sestavovali únikové plány před hurikány, organizovali brigády a pochody. A s lidmi z bloku často přímo na ulici schůzovali.

Tohle všechno se ale v posledních letech vytratilo. Členové CDR v zemi, která už zdaleka neuplatňuje rigidní rovnostářský systém a odkud celá řada lidí emigrovala, ztrácejí na své důležitosti a relevanci. Takříkajíc je předběhla doba, zatímco oni zůstali „uvízlí“ v minulosti.

„Podívej, jak se k ní (vládní představitelé) po všech těch letech zachovali. Skoro ji neplatí, musí spát na matraci podložené cihlami,“ vzteká se sestra Briceny Regla v souvislosti s ekonomickou a sociální krizí, kterou si Kuba prochází prakticky už od pandemie koronaviru.

Je usazená na židli ve vnitrobloku, kde s Bricenou sdílejí jeden pokoj v přízemí. Regla si stěžuje na oteklá kolena, lékaři jí ale nemohou pomoci, protože jim chybí léky.

Bricena, prezidentka pouličního výboru, mezitím věší prádlo, Reglu jako by nevnímala. Při poznámce o špatném stavu její postele má ale ve tváři výtku. „Ona si nikdy nebude stěžovat, já ale říkám pravdu,“ pokračuje Regla a mávne nahněvaně rukou.

„Pouliční výbory jsou prakticky už jen pro ozdobu a většina už nikomu neškodí. Roli CDR svým způsobem převzal ONAT (úřad výběrčího daní, pozn. red.), který vymáhá daně, stanovuje poplatky, ale taky pokuty. Vydává nejrůznější povolení,“ říká podnikatel Javier, který vlastní v Havaně casa particular (motel pro turisty).

Jeden takový stojí i v bloku pod „dohledem“ Briceny, která má „na starosti“ část ulice Habana, začínající na ulici Capdevila, nedaleko vjezdu do havanského tunelu.

Do podnikání turistických hotelů Bricena nijak nezasahuje. Už na něco takového nemá direktivu od strany a vlastně tak nemá ani právo vkročit na soukromý pozemek.

Motel je přitom úhledný - bílá fasáda s modrými okenicemi lahodí oku. Bricena naproti tomu žije v ruině a podobně sešle vypadají i další domy v její zóně, kde žijí Kubánci, kteří nepodnikají. Jejich domy mají oprýskanou omítku, dřevěné trámy podpírají podlaží, schodiště je bez zábradlí a některé byty mají utržené balkony.

„Znám celou řadu lidí z této ulice od jejich dětských let,“ řekne najednou málomluvná Bricena, aby pokračovala ve věšení prádla. Šňůru podepře dvěma vysokými dřevěnými kůly, aby se jí prádlo pod vlastní tíhou nesvezlo na podlahu.

Regla si opět bere slovo. „Moje sestra vždycky pomáhala, jak mohla. Nebyla žádný práskáč jako jiní cederisté,“ pronese. Bricena se na ni tentokrát podívá podrážděně, nic ale neřekne a odejde do jejich pokoje.

Zapne si televizi, kde v těchto dnech dávají dokumentární pořady o Fidelu Castrovi. Teď v dubnu televize vysílá pamětnické pořady a debaty ohledně bitvy v Zátoce sviní z dubna 1961. Na ostrov se tehdy vylodili kubánští exulanti podporovaní CIA s cílem svrhnout Castrovu vládu. Fidel je ale odrazil a celé dekády pak událost připomínal jako největší porážku Impéria, jak USA nazýval.

Kubánská revoluce na fotografiích:

Bricena na okamžik odtrhne oči od černobílých záběrů ještě mladého Fidela. „Prožila jsem s ním téměř celý život. A to mi nikdo vzít nemůže. Tomu, co je teď venku, už nerozumím.“

Později si zapne svou oblíbenou telenovelu.

Bylo by ale chybou domnívat se, že revoluce je jen minulost, zakletá v heslech a starých portrétech revolucionářů. Před americkou zájmovou sekcí, která v Havaně zastává pozici ambasády, uspořádal režim Díaze-Canela zkraje dubna protestní antiimperialistický pochod.

Havanskou přímořskou promenádou Malecón, kde budova sídlí, projeli revolucionáři na elektrických tříkolkách či obyčejných kolech. Mladí komunisté tím protestovali proti politice Donalda Trumpa. Dav vykřikoval hesla jako: Ať žije Fidel! Ať žije Raúl! Ať žije revoluce!

Někteří z protestujících označovali kolo za symbol odolnosti a odporu. Trump uvalil na Kubu blokádu, když ostrov odřízl od dodávek ropy ze světa. Povolil nicméně, aby k břehům země přijel ruský tanker.

I tak se ale celá země pozastavila. Nejezdí městská hromadná doprava, popelářské vozy, v ulicích se objevuje jen málo osobních aut. A každý den vypadává elektřina.

„Tuhle revoluci nikdo a nic neporazí. Morálka a principy jsou na naší straně. Trump jasně ukazuje, jak zkažený on a jeho země je. Ukázal celému světu pravou tvář USA,“ říká mi muž ve středních letech.

Představuje se jako Dmitrij. Narodil se totiž v 70. letech, kdy kubánští rodiče svým dětem často dávali ruská jména. „Když nám (Trump) vezme palivo, přesedláme z aut na kolo. Kdyby nám vzal kolo, budeme chodit pěšky. Kdyby nám vzal nohy, budeme se plazit,“ dodává odbojně.

Za pár hodin je Malecón zcela osiřelý a potemnělý. Pouliční lampy tu v noci nesvítí, stejně jako přilehlá sousedství. Jako by se tu žádná demonstrace ani nekonala. Je to skutečně jen záblesk revolučního vzepětí.

V Havaně většina lidí na Díaze-Canela, který moc převzal v roce 2018 od Raúla Castra, nepokrytě nadává. Vedou život bez elektřiny, tekoucí vody, sběru odpadu a především vydělávají mizerné peníze, které jim stačí jen na skromný nákup potravin, často musí oželet maso nebo kávu.

V ulicích metropole je běžně slyšet, že za Fidela bylo mnohem lépe. Diktátor přitom Kubu řídil bezmála půl století tvrdou rukou. Podle řady Kubánců by ale nedovolil, aby se město změnilo v jednu velkou skládku odpadu, aby nastávaly pravidelné výpadky proudu nebo aby dodávky dotovaných potravin byly tak malé jako dnes.

Zdá se, že se k tomuto názoru přiklání i řada členů CDR. Na Fidela vzpomínají s velkou nostalgií a obávají se, že revoluční časy jsou nenávratně pryč.

„CDR už zemřelo. Strana to sice neoznámila, ale tahle organizace je už fakticky pryč,“ říká k roli a úloze výborů známá kubánská disidentka Yoani Sánchezová.

Podobný názor zastává i dnes zřejmě nejznámější opoziční politik a dlouholetý vězeň José Daniel Ferrer. „Na ostrově je stále dost bonzáků. CDR jsou už ale vesměs jen součástí hry. Nikdo se o ně nezajímá a nikdo už ani nechodí na jejich schůze. Oni se občas snaží někomu nahoře poslat fotografie ze setkání a předstírají, že tam lidé jsou. Je to směšné,“ řekl mi Ferrer před časem.

Dodal, že by se ale nemělo zapomenout na to, že šéfové CDR napomohli k zatčení velkého počtu lidí, a někteří - zvlášť na počátku revoluce - skončili kvůli nim na popravišti.