Každá sní, že si ji odveze běloch. Jak mladé Kubánky hledají v Havaně štěstí

/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/

Havanská ulice San Rafael je v nočních hodinách rušná. Mísí se tu žebráci, opilci, umělci a především takzvané jineteras - mladé dívky a ženy, které nabízejí sexuální služby turistům. Výraz jinetera znamená „osedlat si“.

„Všechny holky, co znám, teď zoufale hledají nějakého yumu,“ říká mi zhruba třicetiletá žena, které Seznam Zprávy z bezpečnostních důvodů změnily jméno na Camila.

Yuma je slangový výraz pro zahraničního (bílého) turistu, od kterého dívky touží získat peníze, dárky či v tom nejlepším případě letenku pryč ze země. „Každá z nás sní o tom, že si nás nějaký běloch odsud odveze,“ přiznává Camila.

Jenže těchto mužů se Havanou v současnosti prochází daleko méně než před pár měsíci. Turistický ruch na Kubě totiž zažívá dramatický pád.

Zahraniční návštěvníci se zemi s výpadky elektřiny, odpadem v ulicích a nedostatkem paliva vyhýbají. A v potaz nakonec berou i možnost, že by Donald Trump mohl na ostrov překvapivě vojensky udeřit. Americký prezident totiž Kubě od ledna hrozí, že zemi „převezme“.

Camila přijela před časem do metropole z východní části Kuby označované za „Oriente“, kde pracovala jako soudní písařka, její plat ale dosahoval pouhých 3000 pesos (zhruba 180 korun). K tomu pomáhala otci s opravou automobilů.

„Jsem vlastně takový transplantační doktor, protože umím do Chevroleta dát součástky klidně i z ruského auta,“ říká pobaveně.

Přesto v sobě léta chovala touhu z venkova uniknout. Dát sbohem místu, kde podle ní panoval hlad, nuda a život bez příležitostí.

I v hlavním městě ale našla bídu a bojuje tu s hladem. Na rozdíl od venkova tu jsou ale turisté a více rozptýlení, jako třeba drogy.

Camila začala pravidelně kouřit marihuanu. „Když máte hlad, joint vám pomůže,“ říká žena, která má na stehně vytetovaného Fénixe, bájného ohnivého ptáka symbolizujícího znovuzrození. „Je to moje motto, celý život vstávám z mrtvých,“ vysvětluje.

Svěřuje se, že turistům, jejichž přízeň si získá, nenabízí vždy sex. Často se prý jedná o společnost při skleničce či u večeře (tu si často nechává zabalit s sebou, protože pokrm její prázdný žaludek nedokáže strávit najednou). Z takového setkání si už několikrát odnesla vedle peněz i dárky jako parfém, mýdlo či sladkosti.

„Jako Kubánka nemáte šanci na voňavky, krémy či deodoranty. Když totiž máte trochu peněz, kupujete jídlo, protože nikdy nevíte, kdy se zase budete moci najíst,“ popisuje svou realitu.

V Havana Vieja si pronajímá pokoj s postelí, který je vystavěný nad bytem jedné rodiny. Takovému prostoru na Kubě říkají „rožeň“, protože tam především v létě bývá nedýchatelné vedro. V poslední době i tma, protože kvůli nedostatku pohonných hmot v její části Havany pravidelně vypínají proud, nemůže si tak zapnout ani větrák.

I jinetera Valeria (rovněž její jméno redakce změnila), původně učitelka salsy, přijela do Havany s vidinou najít si svého yumu. Ten poslední prý vypadal „nadějně“, nakonec jí ale po něm kromě peněz zůstala jen bunda baseballového týmu New York Yankees.

Valeria je v hlavním městě od začátku roku. Z rodného domu ji stejně jako Camilu vyhnaly hlad, nedostatek léků a neustálé výpadky elektřiny.

Jako jinetera se prý „živila“ už její máma, která štěstí v Havaně hledala během tzv. zvláštního období, kdy se ostrov po rozpadu Sovětského svazu ocitl na hraně hladomoru a stejně jako dnes v zemi nefungovala elektřina a hromadná doprava.

I ona podle Valerie před lety snila o svatbě v zahraničí, nakonec se ale zamilovala do Kubánce, který si ji odvezl znovu na venkov. „Můj táta je sice chudý, ale mámu má rád a myslím, že jsou spolu šťastní,“ poznamená 24letá žena, než se jí tvář zachmuří.

„Já už zažila chlapy, kteří mě zbili, vysmáli se mi a byli na mě dost hnusní. To, co slíbili, nikdy nesplnili,“ vypráví.

Valeria často korzuje po přímořské promenádě Malecón, kam si lidé (místní i turisté) chodí sednout na betonovou zídku, aby si popovídali s kamarády, popili s nimi nebo si při kytaře a bubíncích zatancovali. Jiní tu rádi sledují západ slunce nebo jen tak zírají na obzor. Jen necelých 150 kilometrů od Malecónu je americká Florida, kam by se většina Kubánců chtěla dostat.

Nejčastěji ale Camila i Valeria chodí na ulici San Rafael, která přiléhá k luxusním hotelům, jako jsou Inglaterra či Telegrafo.

Turistů tu vždy bylo dost. „Přijde mi, že je tam teď víc nás holek než turistů,“ poznamená Camila s ohledem na propad cestovního ruchu.

O jineteras ví své starý číšník, který na San Rafael láká turisty do podniku, kde pracuje. Je vždy v obleku s motýlkem či kravatou. Takový oděv dnes na Kubě mnoho lidí nenosí.

„Kdysi měly tyhle holky určitý šarm a vkus. Vzaly vás na tancovačku nebo na nějaký koktejl do hezkého prostředí, uměly konverzovat. Byly to opravdové společnice v tom nejlepším slova smyslu. Tahle nová generace je taková neotesaná a spousta z nich je každý večer sjetá nebo přiopilá,“ říká muž, který se představuje jako Ramón.

Podobně jako celá řada obyvatel Havany si posteskne, že město ztratilo své kouzlo. „Žilo to tady, ve vzduchu bylo určité vzrušení. Teď sledujeme opravdu strašidelný úpadek a tyhle holky jsou toho symbolem. Elegance se změnila ve zpustlou zhýralost,“ poznamená číšník a vzápětí se ošije. Z nedaleké skládky k němu zavanul zápach zkaženého masa.

„Odpadky a zfetovaný holky a kluci. Kdo by takovou Kubu chtěl vidět?“ dodá v narážce na úbytek turistů.

Camila zná případy zfetovaných jineteras, které „jdou hned na věc“, a to jen pro další dávku kokainu nebo opiátů. Vysmívá se ale slovům o eleganci a šarmu. „Většina z nás je ubitá, hladová. Je těžké si v takovém bídném stavu zachovat půvab a uhlazenost,“ zlobí se.

Kubánské ulice zaplavené odpadky:

Obě dívky také žijí v neustálém strachu, že by je mohla zatknout policie a nechat zavřít, nebo deportovat zpátky na venkov.

Valeria si stále nevyřídila dokument zvaný „transitória“, povolení k opuštění Oriente a návštěvě či pobytu v Havaně. Tvrdí, že její rentiér po ní chce výměnou za doporučení vysoký poplatek.

Camila se zase obává, že by ji jednou mohl policii udat majitel některého z turistických pokojů. Někteří z nich totiž odmítají strávit noc v místě, kam jineteras obvykle své klienty vodí. Pokud tedy musí do hotelového pokoje, majitel si vždy od dívek vyžádá občanský průkaz a ofotí si ho. Prý tak chrání turisty třeba před krádeží.

Nebezpečné je už nakonec i oslovování turistů na ulici. Policejní hlídka to může brát jako jejich obtěžování. Zákon o sociální nebezpečnosti, kam toto počínání - společně s opilstvím, tuláctvím, extravagantním oblečením či hlučností - kdysi patřilo, už sice neexistuje, nahradil ho ale zákon zvaný „neposlušnost“. Kdo tuto normu poruší, může strávit ve vězení i několik let.

Pokud na takovou situaci dojde a policisté si vyhodnotí, že určitá dívka turistu „obtěžuje“, její záchrana často spočívá na triviálním gestu: stačí, aby ji dotyčný cizinec vzal za ruku.

„Policista vás v takovém případě nechá, protože chce, aby si turista prostě užil a na ostrov se zase vrátil,“ říká Valeria s tím, že ji touto radou na cestu do Havany vybavila její matka. I ona to tak kdysi dělala. Cizinci se prý většinou „slitovali“.

Camila souhlasí a neodpustí si svéráznou kritiku: „Pasákem je tu samotná revoluce!“

Je zjevné, že obě dívky by se ale chtěly s turistou vodit za ruku z jiného důvodu, než je ten odvrátit výslech či přímo zatčení. Chtěly by mít svého yumu za přítele a odjet s ním pryč z Kuby.