Článek
/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/
Několik lidí tu spí pod širým nebem. Někteří zfetovaní, jiní s jasnou, přesto ustaranou hlavou. Park Antonio Maceo na havanském Malecónu je jedním z útočišť pro lidi bez domova. Další skrýší je bezpočet domů, které se za dekády revoluce změnily v ruiny a nikdo v nich nebydlí.
Druhou možnost většinou volí Manuel Pérez, pokud tedy nenajde nocleh u některého z přátel. Tento šestapadesátiletý Kubánec se před rokem rozhodl pro útěk do Spojených států, aby se zbavil drtivé bídy.
Jeho přesvědčení bylo tak silné, že prodal svůj havanský byt, aby měl na dlouhou a svízelnou cestu na sever. Za skromný byt v Havana Vieja (staré Havaně) obdržel osm tisíc dolarů (v přepočtu necelých 170 tisíc korun).
Získal víza do Nikaraguy, kde vládne někdejší levicový partyzán Daniel Ortega a jeho žena Rosário Murillo. Tento pár udržuje s Kubou letité přátelské vztahy, a Kubáncům tak příjezd do země nijak nekomplikuje, považuje je za spojence.
Následovala ale strastiplná cesta skrze Honduras, Guatemalu a Mexiko. Pěšky, autobusem, stopem. Týdny na cestě.
Manuel Pérez prodal svůj byt, aby se dostal do USA, ale nepodařilo se. Teď je z něj bezdomovec.
Manuel většinu úspor utratil, musel totiž vedle cestovních nákladů, stravy a ubytování také pokrýt poplatek „kojotům“ (profesionální převaděči). Těm zaplatil rovnou tisícovku dolarů.
Bez lítosti
Americko-mexickou hranici s jejich pomocí překročil nelegálně, nakonec se mu podařilo dostat až do Miami. Práce, byť nárazové, bylo prý dost. Jednoho rána si ho ale před hobbymarketem, kde čekal na to, až si ho někdo pro ten den najme na práci, vyhlédli imigrační agenti (ICE) a na místě ho zatkli.
Manuela nakonec po dvou týdnech ve vazbě v poutech na rukou a řetězech na nohou poslali letecky zpátky do Havany.
Kuba se téměř 70 let od revoluce ocitla pod enormním tlakem. Po americké operaci ve Venezuele ze začátku roku ztratila nejdůležitějšího ekonomického spojence a zažívá nebývalou krizi. Americký prezident Donald Trump říká, že kubánský režim je blízko zhroucení. Reportér Seznam Zpráv Eduard Freisler na ostrov vyrazil, aby popsal, jak se v takové situaci žije běžným Kubáncům.
„Strčili mě tady (na Kubě) na 45 dní do vězení, říkají tomu karanténa,“ vypráví v bytě jednoho ze svých přátel, kam se přišel vyspat po své šichtě na stavbě.
Tvrdí, že ho kubánské úřady umístily na samotku, a to prý z bezpečnostních důvodů: „Říkali nám, že nevědí, s jakou mentalitou jsme z USA přišli. Jestli nejsme agresivní, nemocní, nebo jestli náhodou nejsme nasazení špióni.“
Je zničený představou, že bude muset na Kubě začínat opět od nuly a jen těžko se vzhledem k zanedbatelným platům posune výš po společenském žebříčku.
„Na té nule zřejmě zůstanu. Jsem pravděpodobně odkázaný na to, že tady na tomhle ostrově zemřu,“ řekne stroze. Svého rozhodnutí zkusit své štěstí v USA i za cenu ztráty bytu nelituje. „Byla to snaha s mým životem něco udělat, nikdy jsem předtím nic nerisknul a celá léta se jen tak plahočil. Chtěl jsem to prostě rozseknout.“
Motivací byla i snaha dopřát lepší život partnerce, se kterou je ve vztahu už přes dvacet let. Ta dnes žije v „Oriente“, jak se říká východní části Kuby, dobrých 300 kilometrů od Havany, v rodném domě rodičů.
Manuel se má tedy kam vrátit. V hlavním městě ale může na rozdíl od venkova přece jen trochu něco vydělat, a tak zatím zůstane, i kdyby měl vést život bezdomovce.
Není jediný, koho potkal podobný osud. Na jednom z trhů potkávám Jesúse Rivase. Za stolkem prodává sůl, fazole a olej. Právě ho přelévá do menších lahví, aby snížil cenu. Na rozdíl od Manuela Péreze svůj byt neprodal, zbavil se nicméně všech cenností zděděných po rodičích a prarodičích.
Mrtví po cestě
Vypráví o několikatýdenní hororové cestě směrem do USA. Svou pouť zahájil ve Venezuele. Musel tak přejít i obávaný prales Darién, který se rozkládá mezi Kolumbií a Panamou. „Viděl jsem desítky mrtvých migrantů. V lese, v řece, na stezce. Lidi navíc neustále vyprávěli o tom, že v džungli jsou šelmy, které nás mohou napadnout.“
I on to nakonec zvládl až do Miami, kde získal dočasné pracovní povolení, tzv. H-2B pro sezónní zaměstnance. Do pout ho dostal drobný dopravní přestupek, jel na červenou, a dostal se tak do policejních záznamů.
„Pan Trump nás prostě ve své zemi nechce a využívá jakoukoliv záminku, aby nás z USA dostal pryč,“ poznamená ke svému vyhoštění Jesús.
Jesús Rivas získal v USA pracovní povolení, zpátky na Kubu ho vyhostili kvůli dopravnímu přestupku.
Po skončení práce má alespoň tu jistotu, že se vrátí k sobě domů. Manuel Pérez musí přemýšlet, kde v příštích dnech složí hlavu. Vypráví, jak ho vystrašil pohled na zdrogované. Za svého mládí drogy vůbec neznal, měl pocit, že jsou produktem pouze „kapitalistické“ společnosti.
„Lidi tady berou kokain, fentanyl, kouří marihuanu, crack,“ říká ze své zkušenosti, aby dodal: „Říkám si, jak se k nám drogy mohou dostat, když jsme na ostrově. Musí to být samotná vláda a armáda. Není jim nic svaté, chtějí prostě vydělávat.“
Trumpova nebezpečná Amerika
Dnešního večera má štěstí, bude moct přespat u jedné rodiny, kterou zná jeho žena. Je rád, že se nemusí potkat se zdrogovanými, z nichž má strach.
Po cestě potká známého. I on prodal byt, aby měl na odchod do USA. Muž se představuje jako Iván. Po celou cestu nadává na svůj úděl a prosí, aby mohl také u dané rodiny přenocovat.
Na Havanu se rychle snáší soumrak a muži přidají do kroku. Manuel vrhne pohled do několika otevřených dveří a oken, kde rozeznáváme siluety lidí. „Tyhle výpadky elektřiny zvýší porodnost,“ řekne Iván a snad poprvé a naposled se nahlas zasměje.
„Nebo taky úplné soukromí pro konzumaci drog,“ opáčí Manuel Pérez. Po kratší odmlce zašeptá: „Snad příliš mnoho lidí v té tmě nespřádá plány na útěk do USA. Teď za Trumpa to je fakt nebezpečné.“
