Článek
/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/
Přes šedesát let pracoval na poli, kde mačetou sklízel cukrovou třtinu, obdělával pole s maniokem, jukou a batáty, staral se o zeleninové záhony. Zemědělec Juan Diago věřil v revoluci, jejího vůdce Fidela Castra vzýval. Byl ochotný léta a léta těžce pracovat pro ideál rovnostářské společnosti.
Dnes mu je přes osmdesát a zde ve městě San Cristóbal v provincii Pinar del Río, proslulé tabákovou výrobou, žije se svou postiženou ženou v rozpadající se chatrči z prken bez tekoucí vody a elektřiny.
Jeho důchod činí jen 1500 pesos, což je v přepočtu sotva 70 korun. Takzvaná „chequera“ (důchod) zde v okolí nepřekračuje 140 korun měsíčně. Jen pro představu: plato vajec (30 kusů) vyjde zhruba na 120-150 korun, pro mnohé je to tak nedosažitelná koupě.
„Máme se dobře, ale situace je trochu svízelná,“ řekne nejednoznačně stařec Juan skupině křesťanů, kteří ho přišli navštívit. Jednou za čas zdejší obydlí obcházejí, aby zjistili, v jakém stavu lidé jsou. Většinou si odnášejí obrázek ubitých, vyžilých lidí.
Po celém ostrově lze stále zahlédnout portréty partyzánů Fidela Castra, kteří v roce 1956 spustili ozbrojený odpor vůči diktátorovi Fulgencio Batistovi. Na snímku jeden z Fidelových velitelů Camilo Cienfuegos. Ten v roce 1959 těsně po vítězství revoluce zahynul při havárii letadla.
V místním katolickém kostele pracuje hned několik dobrovolníků, mezi nimi například i vytáhlý Alfrédo. Juana Diagu popisuje jako muže, jenž se stydí za svou situaci.
„Je na pokraji hladomoru, ale stejně vám řekne, že je všechno dobré. I ve svém vysokém věku není schopen kritizovat. Nebyl tak prostě vychován, je v něm taková zvláštní noblesa,“ říká Alfrédo.
Komunisté jako upíři
Procházíme hustou vegetací po úzkých prašných stezkách, které jednotlivé chýše spojují. Alfrédo občas ukáže na přilehlá, plevelem zanesená pole či pozemek plný kamení či pokrytý vyschlou, ztvrdlou půdou. „Tak tady všude se pěstovaly okurky, rajčata, papriky… škoda mluvit,“ poznamená a jen mávne rukou v gestu odevzdanosti a frustrace.
Přichází logická otázka. Proč jsou tedy pole v tak dezolátním stavu nebo leží ladem, když všude kolem panuje hlad?
Alfrédo se zastaví, upře oči na vzdálený horizont, kde se zvedají hrudkovité kopce magotes, a pronese: „Protože tyhle pozemky patří státu. A nikdo se nechce dřít pro revoluci a mít za to měsíčně sotva na půl kila rýže.“
Svou myšlenku rozvádí o přístup komunistů. „Ti se o pole nestarají, když je ale někomu umožní obdělávat, přijdou a hned si z toho berou daně, poplatky nebo část sklizně. Jsou jako upíři.“
Jeden z trhů ve městě San Cristóbal. Kdysi tu panoval čilý ruch, v současnosti tu jsou jen opuštěné, prázdné stánky.
Zvedá se vítr a zpoza magotes se valí těžká šedivá mračna. Na Kubě právě začíná období dešťů, což ve tvářích místních vyvolává jen ustarané pohledy. Většina lidí, kteří žijí v dřevěných domcích, se totiž musí sestěhovat do místní školy nebo do kostela. Mohla by jim totiž na hlavu spadnout střecha.
K takovým případům patří Yané, matka čtyř dětí, která se navíc stará o své nemohoucí rodiče. Žena má tak hluboko do kapsy, že rozprodává jednotlivé kusy své střechy, aby měla na jídlo.
Dieta této rodiny se skládá většinou jen z rýže, luštěnin a ovoce. Její syn právě v koruně vysokého stromu o nějaký kilometr dál pojídá plody guayaby. Skrze větve se dá rozpoznat jeho vychrtlé tělo a těkavé, vyplašené oči.
Léky, léky, léky
„Kdysi jsem byla holka při těle, ale teď na mně moje věci visí,“ říká Yané, zatímco její rodiče na dvorku jedí kaši známou jako „calabaza“, jež se připravuje z dýně nebo tykve. Každé další sousto jakoby vyžadovalo nadlidské úsilí, ve své křehkosti působí zcela bezbranně.
Kuba pod tlakem:
Yané jim věnuje znepokojivý pohled. „Už mi několikrát oba omdleli,“ poznamená a se strhanou tváří dodá, že pro ně nemá žádné léky.
Téma, které je zde v San Cristóbal - a nakonec po celé Kubě - společně prožívanou traumatickou zkušeností. Takzvaný „tarjetón“ (kartička), do níž lékař předepisuje typ a dávku léků, je většinou bez záznamů. Podobně je na tom i obsah knížečky známé jako „libreta“ (potravinová karta).
Každý měl kdysi jednou měsíčně nárok na státem dotované základní potraviny a potřeby. Z „libreta“ ale už dávno zmizel šampon či zubní pasta. Snad jedinou popsanou kolonkou zůstávají ty vyčleněné pro příděl rýže a fazolí. Objem těchto komodit se ale snižuje.
Zemědělec Juan Diago svou libretu ani nemůže najít. Má ji kdesi zahrabanou, protože mu v poslední době nijak neposloužila.
Rád by si došel alespoň na skromný oběd do místní komunitní jídelny, kde pokrm složený z rýže a fazolí stojí 50 pesos. Jídelna, zřejmě poslední relikt státní sociální pomoci, je ale vzdálena od jeho obydlí tři kilometry a on se sotva drží na nohou. S vypětím sil je schopen si s kbelíkem dojít do místní studny pro vodu.
I proto je pro mnohé pomoc kostela poslední spásou. Je evidentní, že tu křesťané získali přízeň na úkor revoluce. „Revoluce, to už jsou jen hesla a vyprázdněné projevy. Kostel nás drží při životě,“ řekne Viviana, další ze starousedlíků.
Fakt, že křesťané procházejí zdejším venkovem a pomáhají lidem, celé dekády odkázaným na komunistický režim, je jedním z mnoha myšlenkových veletočů revoluce a projevem jejího úpadku.
Tolerance víry
Fidel Castro kdysi zakázal boha a dokonce i Vánoce. Kubánci měli oslavovat pouze a jen jeho revoluci. A ta se měla o lidi postarat a zabezpečit je. Pastoři stejně jako věřící byli pronásledováni, mnozí skončili ve vězení. Byli pokládáni za „vnitřního nepřítele“ Castrova režimu.
„Fidel si nárokoval mysl i srdce Kubánců. Víru vnímal jako konkurenci, jako něco, co by neměl pod kontrolou. A to nemohl snést,“ řekl mi před mnoha lety dnes už zesnulý vůdce opozice Oswaldo Payá Sardiňas, který vedl (zakázanou) křesťansko-demokratickou stranu.
Kubě uškodil pád venezuelského diktátora Madura
Po lednovém pádu venezuelského diktátora Nicoláse Madura, zajatého Američany, se ještě prohloubila kubánská ekonomická krize. Režim ztratil klíčový zdroj levné ropy, právě Venezuela dlouhodobě dotovala kubánskou ekonomiku. Havana na oplátku poskytovala Caracasu například bezpečnostní poradce nebo zdravotníky.
Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa situaci využily k dalšímu zvýšení tlaku a hrozily sankcemi dalším zemím, které by Kubě pomohly. Izolaci částečně uvolnily v době války s Íránem, kdy na Kubu pustily tankery s ruskou ropou.
Americký prezident opakovaně řekl, že kubánský režim by brzy mohl padnout. Vyzval Havanu k „dohodě, než bude pozdě“ a nabídl jí „přátelské převzetí“.
Jeho ministr zahraničí Marco Rubio (kubánského původu) varoval kubánské představitele: „Kdybych žil v Havaně a byl ve vládě, byl bych alespoň trochu znepokojen.“ Režim podle něj řídí nekompetentní muži. Washington podle některých zpráv už na Kubě hledá nové partnery.
Křesťané jsou teď deset let od smrti Fidela, alespoň ve zdejším kraji, jedinými, kdo zdejší rodiny podporuje. Díky zahraničním dotacím mají na rozdíl od vlády prostředky pro humanitární pomoc, byť skromnou a nepravidelnou.
Dostali prý svolení i od místního prezidenta Výboru na obranu revoluce (CDR). „I on by od nás někdy něco rád získal, i on trpí nedostatkem,“ pronese hořce jeden z křesťanů ještě před samotnou obchůzkou.
Další na seznamu návštěv je Carmen. I její obydlí je velmi prosté, s hliněnou podlahou a kuchyní na dvorku, kde tato zhruba šedesátiletá žena vaří stejně jako výše uvedená Viviana za pomoci polen.
„Nevím, co bych dělala, kdyby se lidé od kostela občas neobjevili, vláda se na nás už před dlouhou dobou vykašlala,“ říká Carmen.
V rohu obývacího pokoje má starou pračku ještě z dob Sovětského svazu. Podobně zastaralý je i mlýnek na maso či mixér. Všechny tyto předměty prodělaly celou řadu oprav, stále ale fungují.
O Kubáncích se říká, že dokáží zprovoznit nebo udržet v chodu kdeco. „Jsme národ kutilů, a to jen proto, že nic nemáme a nic si nemůžeme jen tak koupit,“ poznamená dobrovolník Eduardo.
Vynalézavost pomohla i důchodkyni jménem Andréa. Tato jednasedmdesátiletá vdova nemůže chodit. Sousedé ji tak alespoň vyrobili pojízdný vozík: ke kolům přidělali plastovou židli.
Teď ji nejvíce trápí fakt, že nemá „fogon“ (kamna na dřevo či uhlí). Musí tak spoléhat na svou sousedku, aby jí uvařila a taky vyvezla z domu na verandu. Kola se totiž otáčejí jen ztěžka a Andréa tak nemá sílu na to, aby vozík dala do pohybu.
Po celoživotní práci pomalé umírání v bolesti
Občas ji navštěvuje syn, žije ale v Havaně, a tak je pro něj těžké vzhledem k nedostatku paliva za matkou jezdit. Navíc i on sám žije ve svízelné finanční situaci. Andréa je tak vděčná za každou návštěvu. Osamělost na ni těžce doléhá.
Pocit izolovanosti a opuštěnosti umocňuje fakt, že místní nemají elektřinu. S příchodem noci tak jen zůstává sedět v útrobách svého domu: hladová, opuštěná a ve tmě.
„Takhle se nám kubánská revoluce odvděčila, po celoživotní práci a brigádách, jen pomalé umírání v bolesti a strádání,“ řekne a její obličej se zkřiví pláčem.
Zdejší oblast a její obyvatele snad nejlépe zná pastor Arnaldo Garbey Guibert. Už tři a půl roku káže v místním skromném, ze dřeva vybudovaném kostele, kam se vměstná zhruba 50 lidí. V Havaně, kam přijel na seminář, mi říká, že se kdysi do kostela odvážilo jen pár jednotlivců, dnes se mnozí na nedělní mši ani nevejdou a prostojí tak kázání venku. Naopak na schůze k šéfovi CDR už prý nikdo moc nechodí.
Pastor Arnaldo Garbey Guibert, který káže ve městech San Cristóbal a Candelária.
Arnaldo mluví o spirituálním hladu Kubánců v době, kterou označuje za nejtěžší od 90. let. Mluvíme spolu jen kousek od Muzea Revoluce. V areálu je umístěná loď Granma, na níž v roce 1956 z mexického exilu přijel Fidel Castro a jeho partyzáni, aby zahájili guerillovou válku proti tehdejšímu diktátorovi Fulgencio Batistovi. Granmu revolucionáři označují za nejdůležitější předmět na ostrově. Za ideje pak ty Fidelovy.
Pastor se při takových výrocích ošívá. Je ale ve svých odpovědích opatrný, tvrdí, že je stále nutné s revolucionáři „vycházet“, aby mohl svou pastýřskou službu nadále vykonávat.
Na otázku, zdali Kubánci v současné ekonomické a sociální krizi potřebují více Ježíše Krista než Fidela Castra, ale bez váhání řekne: „Samozřejmě, o tom není pochyb. Potřebují Ježíše daleko více než kdejakého politického vůdce, i kdyby to měl být všudypřítomný Fidel.“
