Trump požaduje stavbu obří superlodě, kterou svět neviděl. A možná ani neuvidí

„V minulosti jsme vyráběli velké bitevní lodě. Iowa, Missouri, Wisconsin, Alabama a mnohé další. Naše nové lodě budou ještě větší a budou 100krát silnější než jakákoliv bitevní loď, co byla kdy postavena,“ představil americký prezident Donald Trump koncept nových bitevních lodí, když oznamoval plán na tzv. „Zlatou flotilu“.

Fascinace bitevními loděmi se u Trumpa projevovala už dříve a americký prezident se netají, že tento typ plavidel obdivuje především pro jejich vzhled, velikost a impozantnost.

„Proplouvaly vlnami jako horký nůž máslem. Bylo to neskutečné, skvělá věc, nádhera…,“ prohlásil například letos v únoru a dodal, že se mu nelíbí, že tyto bývalé symboly moci v oceánech dnes plní nanejvýš funkci muzeí.

Do čela námořnictva Trump loni na jaře vybral byznysmena Johna Phelana, kterému prý opakovaně volal, třeba i uprostřed noci, a chtěl po něm, ať „konečně něco udělá s jeho rezivějícími loděmi“. Phelan měl podle deníku New York Times dostat za úkol „doručit“ první Trumpovu vysněnou loď už v roce 2028, načež byl pro pomalý progres a osobní spory letos v dubnu vyhozen.

Plán na bitevní lodě ale přežil. A z úrovně politických proklamací se nedávno dostal až do oficiálních plánů námořnictva – konkrétně do nového 30letého plánu na budování nových plavidel, který ohlásil ambici pořídit 15 bitevních lodí s jaderným pohonem do roku 2055. První z nich se má začít vyrábět na začátku příští dekády a hotová má být zhruba v její polovině. Cenovka? Přes 17 miliard dolarů.

Bitevní lodě nakonec nemají být tak obrovské, jak Trump původně naznačoval. S plánovaným výtlakem něco mezi 35-40 tisíci tunami velikostí historické lodě nepředčí. Například největší americká bitevní loď měla plně naložená výtlak 58 tisíc tun a vůbec největší japonská Jamato dokonce přes 70 tisíc tun (největší americká letadlová loď má přes 100 tisíc, ale to se jedná o úplně jiný typ plavidla).

Navržené lodě jsou nicméně přesto svým způsobem neuvěřitelné. Je totiž opravdu těžké uvěřit, že někdy opravdu vzniknou. Je také otázka, jak upřímně to s celým návrhem myslí i samotné americké námořnictvo. Éra bitevních lodí totiž skončila už dávno, a nikoliv náhodou.

Obrnění obři se na moderní námořní bojiště, zahrnující letouny, ponorky, rakety a nově i drony, vůbec nehodí. Chce-li americké námořnictvo toto dogma zlomit a najít pro bitevní lodě novou cestu, bude navíc potřebovat skoro zázrak, protože v posledních dekádách má velké problémy i s vývojem a budováním podstatně menších lodí.

Trump v jednom ze svých proslovů oslavujících bitevní lodě zmiňoval a vychvaloval dokument o těchto plavidlech z 50. let minulého století, který rozebíral jejich roli ve 2. světové válce. Už v tomto konfliktu ale paradoxně začínalo být jasné, že velké lodě se silným pancířem a co největším počtem velkorážních děl přestávají být pravými vládci oceánů.

Původně jimi nepochybně byly, a to z prostých důvodů – kombinace robustního pancíře a extrémní palebné síly zajistila, že menší nepřátelské lodě neměly šanci při přímém střetu přežít vzájemnou výměnu salv. Právě likvidace ostatních plavidel (nebo případně jejich odstrašení a vytlačení z prostoru bitvy) bylo hlavním úkolem těchto lodí a byla to jejich klíčová charakteristika. Velikost byla vlastně spíš vedlejším produktem potřeby mít zároveň silné pancéřování i velká děla, což bez velkého výtlaku nejde.

Za zlatou éru dominance bitevních lodí můžeme označit přibližně padesátileté období začínající někdy na konci 19. století. Každý, kdo chtěl v této éře na moři něco znamenat, je chtěl mít a snažil se postavit větší, odolnější a silněji vyzbrojenou loď než ostatní. V USA se o tom, že budoucností jsou letadlové lodě, nicméně mluvilo už ve 30. letech. Pak přišel Pearl Harbor, který jasně ukázal, jak zranitelné jsou lodě, když čelí leteckým útokům.

O limitech velkých bitevních lodí se rychle přesvědčilo i Německo se svou slavnou lodí Bismarck. Hitlerova chlouba se hned na začátku svého prvního bojového nasazení v květnu 1941 stala terčem číslo jedna britského námořnictva, které na ni okamžitě po zjištění lokace poslalo vše, co šlo. Bismarck sice nejprve potopil slavný bitevní křižník Hood, ale britskému honu se dokázal bránit jen několik dalších dní. Nakonec německá loď dostala zásah torpédem z letounu letadlové lodi Ark Royal a kvůli zablokovanému kormidlu se stala snadným terčem pro další britská plavidla, která ji poslala ke dnu.

Druhá loď třídy Bismarck, Tirpitz, byla až do postavení japonských lodí největší bitevní lodí světa, a potopena byla až v roce 1944. Většinu války ovšem strávila nečinně ukrytá v norských fjordech.

Podobně nevyužitá byla i legendární japonská loď Jamato. Potopena byla při cestě na Okinawu, kde měla přistát a sloužit jen jako pobřežní baterie. Američané ji ale objevili, poslali na ni téměř 300 letadel z 11 letadlových lodí a po asi dvou hodinách a 15 zásazích ji potopili.

„Navržena pro střet bojových linií (formací nepřátelských lodí), k němuž se nikdy nedostala, představovala Jamato kulminaci konceptu bitevních lodí. Kombinovala bezprecedentní palebnou sílu, pancíř, rychlost a trup o výtlaku 70 tisíc tun. Byla to největší a nejvyzbrojenější bitevní loď historie. Pro japonské lídry představovala víc než jen loď. Šlo o symbol národní moci, technologické vyspělosti a imperiálních ambicí,“ vyzdvihl přelomovou roli lodi v dějinách námořních konfliktů historik Trent Hone.

Američané za 2. světové války bitevní lodě sice využívali hojně, ale i oni se přesvědčili, že jejich role slábne. A nejen kvůli tomu, že rovnou čtyři byly potopeny při útoku na Pearl Harbor. K přímým bojům s ostatními loděmi totiž docházelo méně než dřív a drtivou většinu ztrát japonských plavidel zařídily ponorky a letadla. Bitevní lodě se tak postupně přesunuly do vedlejších rolí, z nichž asi nejvýznamnější bylo bombardování pobřeží za účelem podpory vylodění. „Ke konci války už bylo jasné, že původní koncepce nasazení bitevních lodí se chýlí ke konci,“ napsal Hone.

Další ranou pro bitevní lodě byl nástup raket. S příchodem raketových lodí se boj lodě proti lodi prodloužil na mnohem vyšší vzdálenost, než na jakou dostřelí klasická artilerie. Proti raketám je zároveň k ničemu i silný pancíř schopný odolat dělostřeleckým granátům. Z obřích pancéřovaných lodí obsypaných hlavněmi se stal drahý doplněk flotil s okrajovým použitím.

Naposledy si americká bitevní loď vystřelila při válce v Zálivu. Ještě předtím se je v 80. letech snažilo námořnictvo modernizovat v rámci velké iniciativy prezidenta Ronalda Reagana. Nakonec ale byly definitivně poslány do důchodu v roce 1993.

Nápad na stavbu nových bitevních lodí hodících se na moderní bojiště se objevil už před Trumpem, ale zatím se nikdy neprosadil. I když totiž plány plavidel rezignovaly na pancíř a zaměřily se jen na rakety, vždy vyšla ze srovnání velká loď hůř než větší počet lodí.

To platilo pro ekonomiku palebné síly i zranitelnost. Jedna velká loď je totiž typicky dražší a náročnější na posádku než víc menších lodí, které mají společně dohromady v zásobníku stejný nebo ještě větší počet raket. Protivzdušnou obranu sice velká loď nejspíš může mít efektivnější, ale zase tvoří jediný velký cíl, na který nepřítel může – a téměř jistě bude – koncentrovat větší díl palby.

I podle mnohých expertů je proto těžké si představit, proč by americké námořnictvo mělo chtít novou velkou bitevní loď.

„Nejvyšší vedení námořnictva veřejně podporuje nápad prezidenta, kterému by se – kdyby ho předložil kdokoliv jiný – úplně všichni v každé místnosti ve Washingtonu vysmáli,“ okomentoval dřívější výroky představitelů námořnictva o Trumpově nápadu Zack Cooper, bezpečnostní analytik z think tanku American Enterprise Institute.

S kritikou souhlasí i jeho kolegové Melanie Marlowe (CSIS) a Christopher Preble (Stimson center) z podcastu Net Assesment a další lidé z odborné komunity. „Prezident osobně nařídil, aby se tato loď postavila, námořnictvo se tak řídí pokynem,“ sdělil Seznam Zprávám svůj názor na pozadí motivace plánovačů amerického námořnictva Mark Cancian, expert z CSIS a plukovník ve výslužbě s třicetiletou zkušeností z námořní pěchoty.

Cancian loni krátce po Trumpově ohlášení napsal kritický článek s titulkem „Proč bitevní lodě ze Zlaté flotily nikdy nevyplují na moře“. S odstupem času a novými informacemi si je svým závěrem, že lodě nikdy nevzniknou, prý ještě jistější. „Odhadovaná cena námořnictvem je nakonec ještě vyšší, než jsem odhadoval – z části proto, že se rozhodli pro jaderný pohon. Ten zároveň zvyšuje i riziko pro délku výrobního procesu,“ napsal Cancian Seznam Zprávám.

„Pravděpodobně vědí, že Kongres takovou loď nikdy neschválí. Zároveň ale vědí, že potřebují strhnout pozornost na skutečnost, že námořnictvo potřebuje investice,“ míní také Hone. Bitevní lodě podle historika nakonec mohou posloužit jako symbol ospravedlňující potřebné investice nutné k návratu americké námořní dominance, kterou má celý projekt Zlaté flotily přinést.

Cooper a mnozí další k tomu dodávají, že i když se návrh utne, ještě než se do něj nalijí velké peníze, pořád bude tragický, protože se na něj plýtvá časem už teď.

Najdou se i tací, kdo projekt Zlaté flotily chválí. Konkrétně k bitevním lodím se však i tito lidé vyjadřují opatrně a uvádějí, že by z nich nakonec mohlo vzniknout něco jiného.

Například analytik Benjamin Jensen napsal pro CSIS článek, v němž projekt hájí a vyzdvihuje, že může pomoct se zlepšením celé americké infrastruktury přístavů a doků. O bitevní lodi by se ale podle něj mělo přemýšlet spíš jako o tzv. „raketové bitevní lodi“ (arsenal ship), kterou USA zvažovaly postavit už v 90. letech a momentálně ji už staví například Jižní Korea.

Zlatou flotilu obhajuje také expert na námořní vojenství Brent Sadler z konzervativního a protrumpovského think tanku Heritage Foundation. V rozsáhlé zprávě nicméně o plánované bitevní lodi píše, že by mohla splňovat spíš roli bitevního křižníku.

Že třída bitevních lodí Trump nakonec přeci jen vznikne, ale vlastně nepůjde o bitevní lodě, je o něco méně nepravděpodobné než plnohodnotná obnova konceptu bitevních lodí. Pořád je to ale hodně problematická představa.

Námořnictvo potvrdilo, že pro plavidla plánuje jaderný pohon a mluví se o výtlaku něco mezi 35-40 tisíci tunami pro loď se zásobníkem pro 128 raket a dostatkem energie pro „uživení“ zbraní budoucnosti, jako jsou výkonné lasery, nebo dokonce elektromagnetické dělo (railgun). Má nést také hypersonické rakety a mluvilo se i o jaderných zbraních.

To by ale zároveň znamenalo, že loď nepřinese žádnou výhodu v oblasti raketové palebné síly. Zásobník na 128 raket totiž je sice větší než u stávajících lodí, ale například nejnovější verze torpédoborce třídy Arleigh Burke má zásobník na asi 90 raket, přestože jde o podstatně menší a levnější loď, než by byly lodě třídy Trump. Přepočet palebné síly na peníze a nutnou posádku tedy pořád vychází jasně ve prospěch staré menší lodi.

Problém je v tom, že současná verze plánu se vlastně vůbec nepodobá výše zmiňovanému konceptu „arsenal ship“. Ten stojí na maximálním možném počtu raket na palubě, minimální velikosti posádky a omezení všech ostatních schopností, díky čemuž potenciálně může dodat víc palebné síly za méně peněz. Taková loď by se Trumpovi skoro určitě nelíbila. Na rozdíl od starých bitevních lodí na ní totiž není vlastně nic jiného než velitelský můstek a odpalovací zařízení.

Námořnictvo ale na novou loď chce naopak dostat co nejvíc dalších systémů, včetně zbraní, které zatím nejsou nasazeny. Lasery a elektromagnetické dělo by teoreticky mohly přinést novou výhodu a je pravda, že potřebují silný zdroj energie, takže se pro ně velká loď s jaderným pohonem hodí. Otázkou ale je, zda má smysl začít pro tyto zbraně vyvíjet a stavět celou třídu velkých lodí už v době, kdy se ještě neosvědčily, a navíc se stále neví, jaké technické a prostorové požadavky budou mít.

Námořnictvo s plánem navíc přichází v době, kdy má za sebou už několik selhání i s mnohem menšími loděmi. Pokusů o velkou modernizaci lodí totiž už bylo několik, ale po zrušení nebo významném omezení například třídy Zumwalt, programu LCS a třídy Constellation, je námořnictvo v situaci, kdy jsou nejčastějším novým přírůstkem ze všech lodí v posledních dekádách stále modernizované torpédoborce Arleigh Burke, které se vyrábějí už od konce 80. let.

Nové lodě jsou podle expertů určitě potřeba, ale bitevní loď o výtlaku až 40 tisíc tun se supermoderními zbraněmi na palubě zkrátka zní spíš jako další projekt, co se nikdy nedotáhne, než jako spása americké námořní síly.

Těžko také říct, jak má plán zapadat do nových bojových instrukcí námořnictva z letošního jara, pod které se podepsal náčelník námořních operací Daryl Caudle.

„Bitevní loď je přesně tím druhem zbraně, kterou chce námořnictvo podle této strategie opustit. Je velká, drahá, potřebuje posádku čítající stovky lidí, je závislá na technologiích, které ještě nejsou v provozu, a téměř určitě se k flotile nepřidá dřív než na konci příští dekády,“ okomentovala to nedávno námořní expertka Emma Salisbury a dodala, že Caudle vyzývá k vyšší orientaci na zbraně, které půjdou vyrábět rychle, ve velkém množství a budou v případě ztrát snadno nahraditelné.