Hlavní obsah

Jupí, čerte, jdi radši dál… To mu nebeský cenzor určitě schválí

Karel Vrána
Novinář, reportér pořadu Reportéři ČT
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Jan Vyčítal (1942–2020).

Reklama

3. 3. 2020 11:00

Obrýlený psanec i oblíbený kreslíř. 1. března zemřel Honza Vyčítal.

Článek

Když jsem byl malý chlapec, tak metr nad zemí, byl počátek sedmdesátých let a můj táta poslouchal country. Na gramofonu značky Tesla Adagio si přehrával desky skupiny Zelenáči. Pak měl i pár starších vinylů s tajuplným názvem Greenhorns. Hudba i hlasy zněly stejně a na fotkách v kovbojském pózovali stejní chlápci. Jeden mezi ně vizáží úplně nezapadal.

Měl brýle se silnými černými obroučkami a tlustými skly. Už jste někdy viděli desperáta s brýlemi? Já teda ne. Tehdy jsem ani nemohl tušit, že právě on celé té bandě šéfuje.

Řadu textů z těch desek umím dodneška zpaměti. Třeba ten o statečných Siouxech a generálu Custerovi nebo o psanci, který přijede do El Pasa, kde kolty hájí čest krásné mexické dívky Feleeny. Proti Pavlu Liškovi, který opěvoval krásy nočního Leningradu nebo cukrářku Čokolínu, měly tyhle písničky aspoň trochu napínavý děj a jejich hrdinové nenavštěvovali mléčné bary.

Mimo country otec miloval i časopis Dikobraz. Ten byl v 70. letech narvaný připitomělou komunální satirou, angažovanými obrázky proti strýčku Samovi, Sudeťákům a zrádným disidentům (zajímavé, že se nám ta móda skoro po padesáti letech vrátila na vlastenecké webové stránky).

A mezi těmihle zhůvěřilostmi se v Dikobrazu občas objevoval obrázek zarostlého trampa s usárnou a cigárem, který neřešil, jestli má jít do prvomájového průvodu nebo protestovat proti neutronové bombě. Zajímalo ho, kde si může dát pivo, jestli ho z první brázdy nešmírují zajíci, když se zrovna tulí ke slečně, nebo zda vysoká zvěř zná Wabiho Daňka. Otcem tohohle kresleného vyvrhele byl onen obrýlený desperát od Greenhornů – Honza Vyčítal.

Jako šestnáctiletý kluk jsem si jeho obrázky vystřihoval a lepil do školního sešitu, který měl snad původně sloužit pro zápisky ze zeměpisu. To už byla půlka let osmdesátých. A pak mi začalo chutnat pivo. Chodil jsem na něj do vesničky Žerotín, kam od třicátých let jezdili trampové ze Slaného, Kladna a Prahy. V té době už jsem country považoval za vyměklé „pidlikání“ pro penzisty. Ale to mi vůbec nebránilo, abych s trampy při kytaře nevyzpěvoval: „To bylo v Dakotě po vejplatě, whisky jsem tam pašoval, a že jsem byl sám jak kůl v plotě, s holkou jsem tam špásoval.“ Že tenhle text, za který by se nemusela stydět žádná punková kapela, taky napsal Honza Vyčítal, jsem zjistil až o hodně později.

S Honzou jsme se seznámili někdy kolem roku 1994. Bylo mi šestadvacet a začínal jsem s výtvarnicí Lucií Seifertovou vydávat vtipy v časopisu Sorry. Ten humor byl hodně černý a Honza měl občas pocit, že už je to moc a svoji nezaměnitelnou dikcí si stěžoval, že se „Vuána uouhá, voe“.

Nakonec jsme se jakžtakž smířili. Honza mě začal tahat do hospody U Jelínků, kde byl štamgastem, a ve finále sám nakreslil několik rouhavých vtipů do Sorry. Jeden mi nakonec daroval s věnováním vyvedeným červenou tužkou. Jako když píše pan učitel.

Teď už jsem chlap jako hora, šest stop a palců pět… Ale ne. Mám o pár centimetrů míň. A asi o padesát let víc, než když jsem poprvé uslyšel Greenhorny. Ne že bych si je pouštěl, ale až půjdu příště kolem branické hospody U Vrtule a omaskáčovaní chlapi s kytarami tam budou zpívat něco o mexické dívce Feleeně nebo o čertovi, se kterým někdo praštil u červených skal, budu doufat, že jejich krákorání dolehne až tam někam nahoru, aby ho uslyšel i ten obrýlený psanec. A doufám, že písnička o čertech projde i nebeskou cenzurou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované