O prázdninách jsou děti zranitelnější. Rizika číhají na sítích, které rodiče znají

Zatímco pro některé děti znamenají prázdniny více cestování, sportu a setkávání s kamarády, pro jiné mohou být obdobím větší sociální izolace. Telefon, sociální sítě nebo online hry se pak stávají hlavním prostředkem komunikace. Právě tehdy jsou děti otevřenější novým kontaktům a zranitelnější vůči manipulaci.

Právě bezpečnosti dětí v online prostředí se věnuje první díl podcastu „Jsou tam všichni!“.

Cílem rodičů by mělo být, aby si děti prázdniny skutečně užily a neprožily je jen skrze obrazovku telefonu. Zkuste jim nabídnout společný zážitek, který bude zároveň počítat s tím, že telefon u sebe pravděpodobně mít budou. Naplánujte výlet a dejte dítěti roli dokumentaristy: ať fotí, natočí krátké video, sestříhá ho nebo z něj udělá prázdninový deník. Telefon pak není jen pasivní obrazovka, ale nástroj, který pomáhá zážitek zachytit.

Důležitější než zákazy je naučit je technologie používat bezpečně a nastavit doma prostředí, ve kterém se dítě nebude bát přijít s problémem.

Když dítěti něco zakážete, první věc, která ho napadne, je, jak zákaz obejít. Děti si najdou jiný účet, jiné zařízení nebo jinou Wi-Fi síť. O zákazech to není. Je to hlavně o důvěře.

To se ukazuje zejména ve chvíli, kdy se dítě stane terčem manipulace, vydírání nebo nátlaku kvůli intimním materiálům. Rodiče často nebývají první, za kým přijde. Děti častěji hledají rady na internetu, obracejí se na vrstevníky nebo kontaktují specializované linky pomoci. O to důležitější je, aby doma věděly, že za chybu nepřijde okamžitý trest, ale pomoc.

Důvodem nebývá jen strach z trestu. Další podstatnou rovinou je stud a obava z reakce okolí. Mnoho dětí se obává, že rodiče zklamaly, že udělaly chybu nebo že budou muset vysvětlovat něco velmi osobního. V případech vydírání intimními materiály se často bojí i toho, že budou muset rodičům fotografie nebo komunikaci ukazovat. Jde o nejčastější důvody, proč se děti snaží problém nejprve řešit samy.

Rizika se netýkají jen „nebezpečných sociálních sítí“, ale i nástrojů, které děti používají každý den. Typickým příkladem je WhatsApp. Mnoho dospělých ho vnímá jako obyčejnou komunikační aplikaci. Jenže už dávno není jen o posílání zpráv.

Jsou v něm kanály, velké skupiny a děti se mohou dostat i k obsahu, který pro ně není vhodný. Existují různé komunity, do kterých se děti mohou přidat a ne vždycky jde o komunity rozvíjející dětskou osobnost. V neformálních skupinách spolužáků zase může docházet k pomluvám, vylučování jednotlivců nebo sdílení nevhodného obsahu.

Ještě větší riziko představuje Snapchat. Právě tato síť se často objevuje v případech, kdy se dospělí pod falešnou identitou snaží navazovat kontakt s dětmi. Problém není jen v samotných uživatelích, ale také v tom, jak fungují doporučovací algoritmy. Pokud někdo vyhledává děti nebo rizikový obsah, systém mu může paradoxně usnadnit cestu k dalším profilům.

Na podobných platformách se objevují i pokusy o manipulaci prostřednictvím finančních nabídek. Útočníci vědí, co může mladé lidi zaujmout. Nabízejí snadný výdělek, brigádu, dárky nebo drahou elektroniku výměnou za fotografie, videa, další osobní informace nebo pokračování komunikace. „Nechceš si vydělat pět tisíc korun? Nechceš nový iPhone? Nehledáš brigádu na léto?“ Právě takové nabídky by měly být prvním varovným signálem.

Stejně důležité je, jak rodiče zareagují, když se dítě svěří. Když za vámi dítě přijde s problémem, nekřičte na něj. Pokud ho za chybu okamžitě potrestáte, příště už za vámi nepřijde. Reakce rodiče často rozhodne o tom, zda se problém podaří zachytit včas, nebo zda ho dítě začne řešit samo a potají.

Vedle kontaktu s cizími lidmi se v podcastu mluví také o návykovém designu sociálních sítí. Je velký rozdíl mezi tím, když se dítě hodinu dívá na film nebo pohádku a když hodinu bezcílně scrolluje krátká videa. Sociální sítě fungují trochu jako herní automaty. Pořád čekáte na další zajímavý příspěvek (odměnu) a mozek si na ten mechanismus velmi rychle zvyká.

Rizika se netýkají pouze sociálních sítí. Děti se s nimi mohou setkat i v online hrách. Příkladem je Roblox, který mnozí rodiče vnímají hlavně jako dětskou hru. Ve skutečnosti jde také o sociální platformu, kde funguje chat, soukromá komunikace a možnost navazovat kontakty s lidmi, které dítě nezná.

Prázdniny jsou obdobím, kdy děti častěji navazují nové kontakty. Výzkum Čeští žáci v online světě 2025, který vznikl ve spolupráci Safer Internet Centra ČR a Univerzity Palackého v Olomouci a zapojilo se do něj více než 50 tisíc dětí, ukázal, že většina osobních schůzek po seznámení na internetu dopadne bez problémů. Přesto 6 % respondentů uvedlo, že na schůzku dorazil dospělý člověk, který vůbec neodpovídal profilu, pod kterým komunikoval, a dítě ho předtím neznalo.

Podobné situace často začínají nenápadně. Útočník si projde profil dítěte, zjistí jeho zájmy, kamarády nebo místa, kde se pohybuje, a pak napíše zdánlivě nevinnou zprávu. Třeba že se znají ze školy, z tábora nebo od společných přátel. Následuje zrcadlení, tedy snaha získat důvěru tím, že druhý člověk „náhodou“ sdílí stejné zájmy nebo zkušenosti.

Dalším rizikem je sdílení fotek a polohy. Děti se během léta přirozeně chtějí chlubit zážitky z výletů, táborů nebo dovolených, stejně jako rodiče. Jenže fotografie mohou prozradit víc, než si uvědomují: aktuální polohu, místo pobytu, vybavení domácnosti, registrační značku auta nebo informaci, že rodina není doma. Bezpečnější je zveřejňovat podobný obsah s odstupem a vždy se podívat nejen na to, jak člověk na fotce vypadá, ale také na to, co je vidět kolem něj.

První díl podcastu „Jsou tam všichni!“, jehož hostem byl Martin Kožíšek ze Safer Internet Centra ČR, které koordinuje sdružení CZ.NIC, správce české národní domény, připomíná, že ochrana dětí na internetu nespočívá jen v nastavení telefonu, rodičovských zámcích nebo zákazech aplikací. Důležitější je zájem o digitální svět dítěte, schopnost mluvit s ním bez moralizování a ochota být pro něj bezpečným dospělým ve chvíli, kdy se online svět začne komplikovat. POSLECHNOUT SI HO MŮŽETE ZDE.