Hlavní obsah

Každý seriál má mít svůj konec. Zdeněk Svěrák nejen o Cimrmanově odcházení

Foto: Seznam.cz

„Lepší je hrát než psát,“ říká Zdeněk Svěrák v rozhovoru o fenoménu Divadla Járy Cimrmana.

31. 12. 2019 19:13

Otevřená zpověď Zdeňka Svěráka o zákulisí Divadla Járy Cimrmana či začátcích jeho filmové spolupráce se synem Janem. Zmiňuje i fatální rozhodnutí manželky Boženy, která mu v 60. letech dovolila odejít z učitelského místa v Žatci do Prahy se slovy: „Jdi, vrátit se můžeš vždycky.“

Článek

Čekali jsme, kdy přestanou chodit lidé

Hru České nebe jste napsali s Ladislavem Smoljakem v roce 2008 a v rámci tradiční mystifikace jste uvedli, že to byl poslední kousek nalezený v truhle s pozůstalostí Járy Cimrmana. To jste vážně věděli, že už nikdy nic dalšího „nenajdete“?

V truhle už nic nebylo. Možná by se ještě někde něco našlo, ale my jsme přestali hledat. S odchodem Ládi Smoljaka jsme hledání ukončili. A dá se říct, že on to i chtěl. Protože když jsme se pustili do Českého nebe, tak sám říkal, že by chtěl, aby to byl Cimrmanův kšaft. A říkal mi: Zdeňku, každý seriál má mít svůj konec.

A je to ten správný konec? Máte ho rád?

Já mám rád v podstatě všechny hry. I ty, na které se třeba těším méně, jako je Němý Bobeš. Ten je podle mě nejnáročnější pro diváka. Protože nemá tu klasickou stavbu seminář a hra, ale prolínají se tam přednášky s ukázkami. Ale i ten Bobeš mě vždycky přesvědčí, že to není špatné.

Říkal jste si někdy, že něco už hrát nebudete? Že by si to zasloužilo derniéru? Vy totiž máte na repertoáru pořád všech patnáct „Cimrmanových“ her.

Ano, ale my jsme to neplánovali. Když jsme začínali, tak jsme si mysleli, že to budeme dělat podobně jako Osvobozené divadlo. Když se ta hra takzvaně ohraje a přestanou chodit lidé, tak se musí napsat nová. Ale nám se nikdy nestalo, že by lidé přestali chodit. A tak nás vždycky někdo musel donutit k tomu napsání. A to byli většinou naši nadřízení, kteří říkali, že – když jsme patřili pod Divadelní studio – musíme studovat nové hry. A tak Láďa třeba přišel a řekl: Představ si, musíme zase napsat novou hru. Ale díky tomu jich máme patnáct.

Zdeněk Svěrák (1936)

Herec, scenárista, textař, spisovatel. Ředitel Divadla Járy Cimrmana. Společně s Ladislavem Smoljakem napsali patnáct divadelních her, které jsou dodnes na repertoáru. Je podepsaný pod řadou veleúspěšných filmů, jako například Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková (nominace na Oscara), Obecná škola (nominace na Oscara), Kolja (Oscar za cizojazyčný film), Vratné lahve, Po strništi bos. V posledních letech se věnuje také psaní povídek. Před 25 lety založil a od té doby vede Centrum Paraple na pomoc lidem odkázaným po úrazu na invalidní vozík.

Vás nebavilo je psát?

No, lepší je hrát než psát. Tam je vždycky nejistota. A zajímavé je, že to naše přátelství se při tom psaní vždycky utužilo. Když jsme ten úkol dostali a hledali jsme, co napsat a jak nezklamat diváky, jak nebýt horší než v předchozích hrách. To riziko, že jdeme do takové nejisté věci, že třeba zklameme, to nás vždycky stmelilo. A pak, jak jsme zase hráli a nic nepsali, tak jsme se od sebe vzdalovali, protože většinou jsme spolu nehráli. Buď v té hře hrál on, nebo já.

Měli jste stejný humor?

To jo. Na tom jsme se shodli, ale ne na všem. Ale smysl pro humor, ten nám vyšel naštěstí společně.

Láďa říkal: Ty by ses pro smích přerazil

Shodli jste se i na všech tématech, o kterých jste chtěli psát? Nebo bylo něco, o čem jeden chtěl psát a druhý řekl: To se pro Járu Cimrmana nehodí?

To se právě odehrávalo v přípravné fázi, když jsme hledali téma. Tak dejme tomu, když jsme přišli na to, že bychom mohli udělat hru o Africe, tak jsme si byli vědomi, že to je nebezpečná půda, protože když napíšete jednu cestovatelskou hru – Dobytí severního pólu – tak když jdete do tepla, sice rozdíl v tom je, ale musíme být ve střehu, abychom se neopakovali. Ale když už jsme se shodli, že tudy půjdeme, tak pak jsme na tom pracovali už s jistotou.

Vy jste tedy oba byli spoluautoři. A Ladislav Smoljak k tomu byl ještě režisér. Vy jako herec jste ho jako režiséra respektoval?

Samozřejmě. On byl mým režisérem od samých začátků na vysoké škole pedagogické, byl režisérem ochotnického souboru, kam jsme my, Čepelka i já, prošli zkouškami. On vás vyzkoušel, pokritizoval a přijal.

Nikdy jste se v ničem nehádali?

Hádali. To se nedá říct. S některými věcmi, jak to dělám já, on nesouhlasil, většinou mi říkal: Uber. Nebo: Není potřeba, ty by ses pro smích přerazil. Já jsem říkal: To je pravda, kvůli tomu to vlastně všechno děláme, ne? My jsem kvalitu těch her měřili na hustotu smíchu. Když jsme měli stránku, kde nebyla naděje, že se lidé zasmějí, tak byla špatná. A hledali jsme, čím ji proveselit.

Měli jste nějaké první čtenáře nebo diváky, komu jste hry předváděli? Nějaký zkušební vzorek, členy rodiny, přátele?

Manželky jsou strašně kritické, většinou. Tedy moje. Já se bojím, že mi vezme vítr z plachet, chuť. Takže lepší je to přečíst souboru. To byl okamžik, na který jsme se těšili, kterého jsme se zároveň báli, protože přečíst novou věc klukům, kteří znají náš rukopis, a vědí, jak to asi budeme dělat, to je chvíle napětí, jestli je rozesmějeme. A když rozesmějeme partu, která to s námi dělá, tak je to skoro tutovka, že rozesmějeme normální publikum.

Herci často říkají, že hrát komedie je strašně těžké. Že zkoušení je krušné. Jak to máte vy? Bavili jste se při zkouškách?

No ano, a těch zkoušek je hodně, to byste neřekla.

Běžně se v divadle zkouší dva měsíce. U vás to bylo víc?

U nás to bylo i víc. Jsou dvě party. Většinou jsme to měli zdvojené, takže jedna sedí v publiku a druhá hraje, pak se vystřídají. Pamatuji si, že jenom u jedné hry jsme se setkali ne s odporem, ale s tím, že soubor nebyl nadšený – a to byl Cimrman v říši hudby. Velice úspěšná hra nebo představení, ale je tak závislé na té hudbě, že když jsme jim to četli bez ní, tak pochopitelně nadšení být nemohli. Teprve s hudbou to dostalo rozměr, který byl plánovaný. Zajímavé je, že ta hra je vždycky prodána až naposled, lidem asi vadí ten název Cimrman v říši hudby, a ještě opera. Tak si řeknou: To bude pro hudební znalce, tomu bychom asi nerozuměli a opeře už vůbec. Nevědí, že to je opera legrační. A vždycky to skoční velikým úspěchem a já divákům musím vždycky říct: Prosím vás, už jděte domů, my už nic dalšího nemáme připraveno.

To je představení, kdy vy běháte po jevišti v bermudách a podkolenkách. Neříkáte si občas: Mám já tohle ještě zapotřebí? Chci to dělat?

Jestli to mám zapotřebí, to si neříkám, ale říkám si, jestlipak lidem nevadí ty modrý žíly, co se tam proplétají… Ale ty podkolenky leccos zakryjí. A diváci vědí, že v tom věku lidé tyhle ozdoby mívají.

Na jevišti dělám kliky jako za mlada

Hrajete stejné hry, jako když vám bylo třicet, čtyřicet, padesát…

…šedesát, sedmdesát.

Hrají se vám pořád stejně nebo musíte něco už upravovat?

Zatím ne. Zatím se snažíme nevynechávat ani ty akrobatické kousky, jako je třeba v Blaníku, kdy musím zalézt nahoru do takového poklopu a odtamtud se spustit do sedla koně. Tak chvíli je člověk ve vzporu a pak se tam spustí… Nebo ve Vraždě v salonním coupé dělám dřepy, tak se zadýchávám víc než za mlada, ale pár jich udělám. A říkám si, že možná mě to drží ve formě, že si to neodříkám a že to dělám jako za mlada.

A paměť?

Měl jsem krizi a ta byla z přepracování. To bylo v době, kdy o mně můj syn Jan točil film Tatínek. Oni byli s kamerou neustále u mě, celé dny. A já už z toho byl tak vyčerpaný, že když jsme večer potom hráli Hospodu na mýtince, tak jsem ji zkrátil o čtvrtinu. Nerad.

To se stalo?

Stalo. Prostě jsem to skončil. A to jsem šel k doktorovi, on mi dal nějaké prášky na posílení mozku a od té doby se to už nestalo.

A co kolegové v souboru? Musíte občas říct: Tohle už hrát nemůžeš?

To ne, oni si to musí říct sami. To je taková smutná věc, že třeba Pavel Vondruška občas přišel a řekl: Člověče, já už si na tuhle hru netroufám, škrtni mě. A tak jsme do toho zacvičili někoho jiného. Většinou to kluci poznají sami, a to třeba selžou několikrát a je to trapné, že i diváci to poznají. No, tak sami sobě řeknou, že tuhle hru už ne. A končí to většinou u nejsnazší hry, v případě Jaroslava Weigla i Honzy Kašpara to byl Děd Vševěd v pohádce Dlouhý, široký a krátkozraký, kde sedí a je to krátký výstup. Ale výživný, pěkný.

Pan Kašpar to dokonce hrál s kyslíkovým přístrojem.

Ano, měl za sebou kyslíkové bomby a v nose ty přívodní hadičky na kyslík.

Vy jste byli asi první divadlo, které dokázalo takto integrovat člověka, který zůstal na invalidním vozíku.

Ano, ano. A na to jsem pyšný.

Jan Kašpar byl členem vašeho divadla, potom se mu stal úraz a vy jste za ním přišel do nemocnice a řekl mu, že bude hrát dál? Takhle to bylo?

Honza u nás začal jako kulisák. Potom jsme zjistili, že má herecký talent a sotva na tom jevišti rozkvetl, tak se mu stal ten úraz. No, a my jsme udělali pokus, že ho skryjeme. My jsme se vlastně chovali, jak se tehdy veřejnost chovala k vozíčkářům, radši je nevidět, nevědět o nich. A my jsem ho skrývali, aby divák nevěděl, že je na vozíku. Takže v Blaníku sedí za stolem, nikdo nic neví. A také jsme mu, představte si, říkali, že by se neměl jít klanět, neměl by jít na děkovačku, protože by se diváci asi lekli, že se smáli invalidovi. Ale on sám po čase řekl: Já se chci také uklonit. A tak jsme zjistili, že to je správná cesta, že když diváci zjistili, že je vozíku, tak byli ještě radši. A ten potlesk byl mnohem delší. Takže my jsme se k těm vozíčkářům začali chovat tak, jako se teď k nim chová veřejnost: Patří mezi nás, akorát že nechodí, ale jezdí.

A takto, přes pana Kašpara, jste se zapojil do Centra Paraple?

Ano. Honza to zavinil, že pětadvacet let pečuji o Paraple, které se stará o vozíčkáře. No, a my jsme ho potom nejen neskrývali, ale přímo jsme pro něj psali role invalidy. Takže on je tam na vozíku uměl, to byly jeho nohy. Prostě byl schopen po jevišti v rozčílení řádit strašnou rychlostí a bylo to i komické.

Ani k stáru nemám o životě páru

Když jste s Ladislavem Smoljakem psali divadelní hry, zúročilo se to později i v tom, že jste začali psát filmové scénáře? Protože vy jste původní profesí učitel češtiny a pan Smoljak byl učitel matematiky.

No, nebýt divadla, asi by nás nikdo nevyzval, abychom udělali scénář. Když jsme založili divadlo a uvedli jsme třetí hru, Vraždu v salonním kupé, tak nás oslovil dramaturg z Barrandova, jestli bychom nechtěli něco napsat pro film. Kdyby nebylo divadla, tak by se to asi nestalo. A náš první film byl Jáchyme, hoď ho do stroje. Pak Marečku, podejte mi pero. Pak Na samotě u lesa. A tak dále. Ale Láďa toužil odjakživa být filmovým režisérem, takže tento sen se mu splnil u Kulového blesku. Ale netočil ho sám, musel mít takzvaného supervizora. A nikdo to nechtěl, až Zdeněk Podskalský řekl, že to pro nás udělá. A skutečně toho Láďu nechal ten film natočit. Tu a tam mu poradil, že by bylo lepší, kdyby to bral z téhle strany anebo něco jiného… Ale byl velkorysý. A Láďovi to umožnil. Takže on potom natočil svůj první vlastní film a to bylo Vrchní, prchni.

Jak jste to vlastně všechno stíhali dohromady? Vy jste měl divadlo, psal jste scénáře, psal jste písničky s Jaroslavem Uhlířem, současně jste je i zpíval. Do toho jste točili Hodiny zpěvu, nahrávali desky…

Byli jsme mladší a při chuti. Já se sám divím, že jsme to stíhali, ale bylo to tak, že když jsme napsali scénář a Láďa ho točil jako režisér, tak já měl volno. Když jsem v tom hrál, tak malou roli a nemusel jsem tam být každý den. A toho jsem využil, že jsem pak zkusil psát sám. Třeba Vrchní, prchni, to jsem napsal sám.

Do filmu Vratné lahve jste napsal text k písničce „Ani k stáru nemám o životě páru“. Myslíte si to pořád?

Pořád. Já si myslím, že se nikdy nedozvím tajemství života. Nebo jak by se měl člověk chovat nejlíp. Člověk musí prožít to hledání. V textu je také: „Mám pořád duši dítěte a říkají mi starý pane.“ To je divné, když mě někdo pouští sednout, zvláště mladé holky, tak nejsem rád.

V tu chvíli si neuvědomíte, kolik vám je?

Já si to málokdy uvědomím. A nejvíc si to uvědomuji ráno, když vstanu a bolí mě v zádech, tak vím přesně, kolik mi je. A pak to rozchodím.

Když jsme spolu mluvili nedávno, tak jste říkal, že už děláte jenom věci, které musíte.

Ano.

A mezi ty hlavní patří divadlo. Je to tak pořád?

Je to tak pořád. A ti, co mě oslovují a nabízejí mi jinou práci, to chápou. To jsem rád. Když jim řeknu, že mám teď tuhle zásadu, že dělám jenom věci, které se beze mě neobejdou, tak řeknou: Chápu, škoda. Na shledanou.

Honza mi poradil, jak dopsat knížku

Když jste psal knížku Strážce nádrže, tak jste říkal, že jste se nemohl dostat přes nějakou asi třicátou stránku, že jste měl tvůrčí krizi. Jak jste ji překonal? Knížka vyšla.

Knížka, aby vyšla, musí mít určitý počet stránek. A já jsem se nemohl dostat na tu tloušťku. A zachránil mě zase syn Honza, který si přečetl, co mám, a řekl mi, že to je pěkně napsané a že to téma by uneslo větší zátěž, že bych se tam mohl dotknout svých vlastních osudů a že by to tam nebylo na škodu, a tím bych tu knížku zesílil. A měl pravdu.

Vznikne i podle této knížky filmový scénář?

Myslím, že ne. Ona je na čtení. Samozřejmě, že by se to asi natočit dalo, ale už to, že Honza o to neprojevuje zájem, je svědectvím, že to je spíš literatura než námět pro film. A ono je to psané v dopisech. A ta dopisová forma je sama kouzelná. To už se nedělá. Málokdo dneska píše dopisy. A tohle jsou klasické staré důkladné dopisy.

Zmínil jste syna Honzu. Když jste po roce 1989 napsal Obecnou školu, měl ji režírovat Vít Olmer. Ale zrovna neměl čas…

…on měl čas, ale rozhodl se natočit něco jiného (Tankový prapor, pozn. red.).

A na Barrandově tehdy někoho napadlo, že by to mohl natočit váš syn Jan.

Ano, byl to pan dramaturg Vydra.

A vy jste prý proti tomu protestoval.

Neprotestoval, já jsem měl jenom strach, že Honza nevystudoval hraný film, ale dokument. A že ztroskotá. Bál jsem se, že to je pro něj moc veliké sousto. A přešlo mě to teprve tehdy, když jsem viděl první denní práce. A řekl jsem si: Ježíšmarjá, ten kluk to udělal líp, než já to prožil. Bylo to lepší než moje vzpomínky. Pak už jsem mu to svěřil s důvěrou.

Takže potom už jste psal scénáře přímo pro něj?

Další film už jsem s chutí psal pro něj. Protože jsem věděl, že má talent a hlavně je hrozně svědomitý. A řídí se tou zásadou, kterou mu vštípila moje žena a jeho matka: Buď to dělej pořádně, nebo vůbec.

Vaše žena prý může za to, že jste přestal být učitelem v Žatci a šel jste do Prahy do rozhlasu. Že vám k tomu dala souhlas.

Ona mi dala svolení. Představte si, že jste v Žatci a máte dvě děti. A manžel se rozhodne, že půjde do Prahy. To jí čekalo. I když jsem každý víkend jezdil do Žatce, ale bylo to od ní hrdinství. A já jsem jí dodneška vděčný, že tenkrát řekla: Jdi, vrátit se můžeš vždycky.

Nelitovala toho někdy?

Asi někdy jo, ale nakonec ne.

A teď, když pořád jezdíte třináctkrát do měsíce večer do divadla?

Ona už si zvykla. Víte, kolik let jsme spolu? Včera to bylo 60 let, tak za tu dobu si zvyknete.

Tak to vám gratuluji a děkuji za rozhovor.

Já vám také.

Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem vznikl při natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi s Divadlem Járy Cimrmana pro Televizi Seznam. Oba najdete v archivu na portálu televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené