Hlavní obsah

Kdo dal záhadnou „zelenou“? Největší vlakové neštěstí nemá vysvětlení

Foto: Profimedia.cz

Změť trosek nehody u Stéblové.

Reklama

14. 11. 14:30

Řetězec banálních chyb způsobil obří tragédii: Srážku vlaků u Stéblové nepřežilo 118 lidí, další utrpěli těžká zranění. A stovky lidí ztratily své nejbližší. Největší vlakové neštěstí na českých kolejích se stalo 14. 11. 1960.

Článek

Těžká parní lokomotiva prvním motorovým vozem projela. Co jí stálo v cestě, rozdrtila. Trosky zůstaly na lokomotivě viset. I druhý vůz motorového vlaku náraz částečně vyzvedl na lokomotivu.

V obou vlacích byly ihned po srážce desítky mrtvých. Spousta lidí zůstala zaklíněna ve zdemolovaných vagonech, mnozí s těžkými zraněními. Pak začalo hořet…

Podle svědků běhali někteří přeživší kolem zdemolovaných vlaků v šoku a panice. Jiní se snažili alespoň odtáhnout lidi vymrštěné z vagonů z dosahu ohně.

Srážku vlaku taženého parní lokomotivou a motorového vlaku u Stéblové nepřežilo 118 lidí.

Foto: Profimedia.cz

Dobová fotografie nehody, 1960.

Na protijedoucí vlak prostě zapomněl

V 17:40 zastavil ve stanici Stéblová osobní vlak tažený parní lokomotivou na cestě z Liberce do Pardubic. Ve stanici pravidelně čekal na křižování s osobním vlakem v opačném směru. Byla tma a hustá mlha. Na nádraží byly rozeznatelné jen siluety postav, obrysy budov.

Za necelou minutu se vlak rozjel. Výpravčí mu nedal pokyn. Protijedoucí vlak do stanice nedorazil. A před vlakem byla nastavena návěst „stůj“, červená. Přesto se rozjel…

Vypadá to až neuvěřitelně, ale pravděpodobná rekonstrukce neštěstí je taková: Průvodčí stojící na konci vlaku zahlédl v mlze záblesk zeleného světla. Domníval se, že jde o signál výpravčího a předal pokyn dál. Druhý průvodčí ani vlakvedoucí signál neviděli, ale ze zkušenosti věděli, že výpravčí ve Stéblové se často k vlaku neobtěžuje, signalizuje z dálky, takže v mlze mohlo být vše velmi nezřetelné.

Nikomu nepřišlo varovné, že protijedoucí vlak nestojí na druhé koleji. Strojvedoucí později vypověděl, že ve tmě a mlze byl zcela závislý na pokynech členů vlakové čety. Sám neviděl nic. A na protijedoucí vlak zapomněl.

Foto: Profimedia.cz

Dobový dokument.

Původ záblesku zeleného světla se nepodařilo vysvětlit. Dva svědci potvrdili, že světlo viděli. A je velmi nepravděpodobné, že by si to průvodčí zcela vymyslel a dal pokyn k odjezdu. V tom případě by to byla sebevražda a masová vražda.

Neboli: Byla mlha. A tma. Výpravčí ve Stéblové měli pověst lenochů. Jeden z průvodčích zahlédl jakýsi záblesk světla. Nikdo jiný z vlakové čety nic neviděl. Svítila červená. Na vlak z protisměru nemysleli nebo zapomněli. Rozjeli se.

Foto: Profimedia.cz

Ohořelá železniční průkazka otce Jaroslavy Hlaváčkové, která během nehody přišla o tři příbuzné.

Šlo tomu zabránit

Ještě když osobní vlak opouštěl stanici Stéblová, bylo možné katastrofu odvrátit. Výpravčí se rozběhl za vlakem, aby ho zastavil. Z okénka ho dokonce viděl vlakvedoucí, ale domníval se, že jde o opozdilce, který se snaží vlak doběhnout.

Situaci za soupravou měl při odjezdu ze stanice sledovat průvodčí, ten ale už začal kontrolovat jízdenky. Ani strojvedoucí, ani jeho pomocník, ani vlakvedoucí nesledovali návěstidla. A nikoho neznepokojilo ani silné drcnutí, když vlak „prořízl“ výhybku, která byla nastavena na příjezd vlaku z protisměru. Lokomotiva nebyla v nejlepším stavu, takové nárazy byly běžné.

Ještě dvě možnosti tu stále byly. Výhybkář skočil na kolo a pokusil se vlak dojet. Nestihl to. Výpravčí ze Stéblové telefonoval závoráři na trati z Pardubic – ten mohl zastavit vlak jedoucí v opačném směru. Telefon zvedl ve chvíli, kdy vlak projížděl kolem něj.

Pak už to bylo neodvratné. Oba vlaky jely rychlostí mezi 50 a 60 kilometry za hodinu. Strojvedoucí se zahlédli až ze vzdálenosti přibližně 60 metrů…

Nemám nohy, matko

Asi jeden a půl kilometru od stanice Stéblová se krátce před tři čtvrtě na šest večer vlaky srazily. Na jedné straně parní lokomotiva s dvanácti vozy, na straně druhé dva motorové vozy a mezi nimi čtyři vagony. Parní lokomotiva vážila 43 tun, motorový vůz na čele protijedoucí soupravy jen necelých 17 tun. Téměř celý motorový vlak byl po nárazu v troskách.

K rozsahu tragédie paradoxně přispělo to, že se konečně někdo zachoval podle předpisů. Strojvedoucí parní lokomotivy musel zabránit explozi kotle tzv. „shozením ohně“ – vysypáním rozžhaveného uhlí pod lokomotivu. Nepomyslel ale na to, že z rozraženého motorového vozu, jehož zbytky visely na lokomotivě, vytéká nafta. Vypukl požár.

Ještě před příjezdem záchranářů se zraněným snažili pomáhat přeživší z obou vlaků a lidé ze Stéblové. „Když jsem tam přišla, bylo to opravdu hrozné. Seděl tam nějaký pán, kolem to hořelo, tak jsem k němu šla a říkám, jestli nechce dál od ohně,“ vzpomíná v pořadu ČT Legendy záchranářství Marie Koblížková. „A on mi povídá: Matko, běžte pryč, já nemám nohy.“

Záchranné práce řídil primář z pardubické nemocnice Jaroslav Černý a trvaly až do rána. Ještě tehdy vypadala louka u trati jako obraz zkázy. Čtrnáctiletá Dagmar Trojanová se chtěla přesvědčit, že tam nejsou její rodiče. „Byla to hrůza,“ popisuje. „Byly tam ještě pozůstatky, i kus ruky jsem tam viděla. A místní říkali, že tam byli zloději, kteří ty postižené okrádali o prsteny, o hodinky.“

Možná, že když prsteny stahovali z utržených rukou, ani neměli pocit, že někoho okrádají.

Foto: Profimedia.cz

Pietní akce na místě nehody.

Soustrastný telegram N. Chruščova

O okrádání mrtvých se v dobových médiích nepsalo. V souvislosti s nehodou se ostatně nepsalo téměř o ničem. O události referovaly deníky Mladá fronta a Rudé právo, oba vydaly tři téměř totožné zprávy, které převzaly z Československé tiskové agentury.

1. zpráva vyšla 16. listopadu a pojednávala o pravděpodobných příčinách nehody. O dva dny později se deníky věnovaly soustrastnému telegramu sovětského vůdce Nikity Chruščova a kondolencím dalších spřízněných komunistických politiků. A 1. prosince publikovaly zprávu vládní komise, která nehodu vyšetřovala.

Foto: Profimedia.cz

Momentka z pietní akce 118 mrtvých u Stéblové, 1960.

Redaktoři Mladé fronty a Rudého práva se nepokusili o samostatný reportážní přístup, nesnažili se získat informace nad rámec oficiální zprávy. Nikde se například nepsalo o mlze ani o záblesku zeleného světla.

„Za zmínku stojí fakt, že nikde nebyl přesněji popsán průběh samotné nehody. Nikde se neobjevila zásadní informace o požáru, který trosky zachvátil krátce po srážce. Tato informace byla přitom zásadní pro pochopení, proč si nehoda vyžádala tak velký počet obětí a zraněných,“ píše Tereza Šírová ve studii o mediálním pokrytí železničních a leteckých nehod v letech 1948–89.

„Pokud se oficiální místa snažila malým objemem zveřejněných informací veřejnost neznepokojovat a nevrhat špatné světlo na Československé státní dráhy, rozhodně se jim to nepodařilo, spíše naopak…, neobjevovaly se ani informace o případných bezpečnostních opatřeních, aby k podobným nehodám nedocházelo, nebo o možnostech zabezpečení železničních tratí. Oboje by vzhledem k tragičnosti nehody a k možným obavám veřejnosti z cestování vlakem bylo zcela namístě.“

Snaha co možná nejvíce neštěstí „ututlat“ vedla k tomu, že se mezi lidmi šířily fámy o počtu obětí i příčinách tragédie. Že lidé nedůvěřovali vlakům, byli nervózní…

A mysleli si svoje.

O vlacích. I o režimu.

Foto: Profimedia.cz

Náhrobek jedné tragicky zemřelé oběti.

Jsme jedna rodina. A vlaky jsou bezpečné

Soudní proces s obžalovanými byl neveřejný a v médiích se o něm objevilo jen několik vět. Odsouzeni byli všichni členové posádky vlaku, který bez povolení opustil stanici Stéblová. Dostali tresty vězení od jednoho roku podmíněně do 5,5 roku nepodmíněně.

Tereza Šírová uvádí mediální pokrytí dopravních katastrof do souvislosti s vývojem komunistického režimu a aktuální společenskou atmosférou. Pozoruhodné je srovnání tří velkých nehod.

V roce 1950 se na přejezdu v Podivíně na Břeclavsku srazil vlak s přeplněným autobusem, ve kterém vyrazili lidé na předvánoční nákupy. Zahynulo 47 lidí.

Média informovala především o smutečním obřadu, o tom, že se na něj vypravili vysocí straničtí funkcionáři, o přednesených básních a projevech: „Připadá mi smutný úkol, abych jménem presidenta republiky Klementa Gottwalda a jménem vlády vyjádřil hluboký zármutek a upřímnou soustrast všem pozůstalým. Sdílíme bol a žal s pozůstalými a sdílí jej všechen náš lid. Proč všichni truchlíme nad oběťmi toho neštěstí? Jsme všichni dělníci, kteří pracujeme na stavbě nového řádu, jsme všichni spojeni svou prací a ušlechtilými ideály, o něž usilujeme. Jsme všichni příslušníky velké rodiny pracujících, všechny nás pojí společný cíl – socialismus.“

Režim byl ještě nabitý mladou energií. Nebál se připustit, že došlo k neštěstí, protože věřil v podporu „velké rodiny“.

Už o tři roky později byla situace zcela odlišná. U Šakvic, shodou okolností také na Břeclavsku, se na Štědrý den srazily dva vlaky, zahynulo 103 lidí. Byla to do té doby největší železniční katastrofa v Československu. Ale žádné ujištění o vzájemné podpoře „velké rodiny“ nepřišlo. Nebyl žádný státní pohřeb. Média informovala stručně a zprávy se posunuly na vnitřní strany.

Byl rok 1953, rok měnové reformy a režim se držel zpátky. Komunisté věděli, že na patetické budovatelské řeči zakrývající tragédii jim není nikdo zvědavý.

Po nehodě u Stéblové je režimní zpravodajství opět sebevědomější. Ale oproti roku 1950 střízlivější – není tu „velká rodina se společným cílem“, ale ocenění obětavých záchranářů a stát, který odškodní pozůstalé.

Atmosféra ve společnosti se začíná měnit. Rozhodně ale nikoli překotně: K otevřenému informování je stále velmi daleko.

Vzkaz od státu je jednoduchý: Staráme se o vás dobře.

A nebojte se jezdit vlakem.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované