Hlavní obsah

Kojenecké ústavy jsou jako kolektivizace. Mám radost, že skončí, říká Richterová

Foto: Piráti

Místopředsedkyně Pirátů Olga Richterová.

Reklama

7. 8. 18:00

Do ústavů od roku 2025 poputují jen opuštěné či ohrožené děti s nejtěžším postižením. Porostou odměny pro profesionální pěstouny.

Článek

Bylo to v pátek v Poslanecké sněmovně překvapení s historickou hodnotou. Česko jako jedna z posledních zemí v Evropě přestane odkládat novorozence do ústavů. Zároveň široká koalice zákonodárců schválila zvyšování odměn pro pěstouny, které se o opuštěné a ohrožené děti do tří let budou od roku 2025 téměř výhradně starat.

Tahounem změny byla místopředsedkyně Pirátů Olga Richterová, nové předpisy podporovala vládní ČSSD i koalice SPOLU. Klíčové hlasy ale na poslední chvíli dodalo ANO.

„Je to popsáno mnoha a mnoha odborníky, že ústavní péči pro nejmenší děti - za obrovské peníze a i přes obrovskou snahu tet a pečovatelek - bohužel vždy znamená velice ztíženou možností prožít šťastný a plnohodnotný život,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Richterová.

Kojenecké ústavy v Česku skončí. Do samotného hlasování tomu nic nenasvědčovalo.

Mám z toho obrovskou radost a vůbec jsem to nečekala, nebyly ani náznaky, že by se to mohlo povést.

Jak se to tedy vyvinulo?

V té poslední fázi bylo zásadní, že se snažila paní poslankyně Válková, se kterou jsem o tom mockrát diskutovala. Obě jsme byly přesvědčené, že i když pracovníci ústavů dělají, co mohou, instituce neumí dát dětem to, co potřebují. Lidé se tam střídají na směny a malé děti potřebují jednu konkrétní osobu, k níž si vytvoří citovou vazbu. Předpokládám, že byla tím rozhodujícím člověkem, kdo přesvědčil pana premiéra.

Ta kampaň ale byla dlouhodobá.

Obrovskou roli sehráli neziskové organizace a odborníci, kteří veřejnosti problematiku vysvětlují. Roky se ukazuje, že rodiny se dokážou postarat i o děti s nejrůznějším postižením, laskavých pěstounů máme hodně.

Jak důležité je, že se zároveň zvýší odměna pro pěstouny?

U přechodné pěstounské péče, kdy pěstouni musí být kdykoli připraveni převzít péči zejména o čerstvě narozená miminka, což je opravdu profesionální práce, se osm let nezvyšovala odměna. To je práce na plný úvazek. Když tito lidé brali stále dvacet tisíc hrubého, z čehož museli platit všechny odvody, tak třeba v Praze už se to v podstatě nedalo dělat.

Jde o valorizaci odměn pěstounů, aby rostla s minimální mzdou, s jejím násobkem, koeficientem, aby nebylo potřeba každý rok bušit na dveře Poslanecké sněmovny. S tím, jak bude celá země bohatnout a zároveň porostou náklady, aby se to odráželo i v odměnách pěstounů.

Proč ta změna začne platit až v roce 2025? To je skoro celé další volební období, kdy se může leccos změnit. Proč ne dřív?

To byl zase kompromis. Šlo by to i dřív, ale k tomu nebyla vůle. Ale zase myslím, že díky tomuto přechodnému období to snáz zvládne Ústecký a Plzeňský kraj, kde jsou dva největší kojenecké ústavy. Tam zatím nebyli tolik zvyklí, že musí maximálně pomáhat dětem do rodin.

Co se má stát s těmi dnes kojeneckými ústavy?

Předpokládám, že dojde k transformaci těchto velkých zařízení na menší, komunitnější, která se budou specializovat na děti s těžkým zdravotním postižením. Ty jsme realisticky v ústavní péči ponechali. Je tam tedy výjimka pro sourozenecké skupiny a pro děti s těžkým zdravotním postižením i pro ty malinké děti.

Pro ně nejsou pěstouni?

Ačkoliv řada pěstounů zvládá péči i o děti s těžkým handicapem, tak jsme měli obavu, že by pro tyto děti nemuselo být dost rodin. Na řadě svých cest jsem ale již viděla úspěšnou praxi, kdy se kojenecké ústavy transformovaly v pobytová zařízení pro děti s velice těžkým postižením. Je jich v jednom zařízení třeba deset dvanáct. To je cílový stav, do kterého se chceme po roce 2025 dostat. K tomu mohou poskytovat terénní ambulantní služby. A také podporovat rodiny a poskytovat sociální službu pro maminky s dětmi, které potřebují zácvik, když třeba přicházejí z dětského domova a potřebují se naučit určité dovednosti v péči o dítě. Mohou se prostě více stát centry pro podporu rodin.

A bude dost pěstounů?

Zvládlo to Slovinsko, zvládlo to Srbsko, jde dle statistik zhruba o sedmdesát pět dětí ročně. Jde o to co nejvíce pomáhat rodinám, aby děti z nich nemusely být odebírány, nebo naopak, když o ně rodiče nestojí, aby děti mohly jít do adopce.

Řada zaměstnanců a zaměstnankyň z kojeneckých ústavů se také v minulosti stala pěstouny, to také vídáme. A do toho bývalého kojeneckého ústavu, který do budoucna bude menší, mohou dítě dát na svou dovolenou, odpočinek a nezbytné odlehčovací pobyty. Znovu - leckde už to tak funguje, a to často nastartovaly bývalé zaměstnankyně ústavů, které si byly ochotné vzít dítě s těžším postižením, pokud jsou třeba zdravotní sestry.

Čím to vlastně je, že Česko i v rámci regionu postkomunistických zemí bylo poslední s tímto reliktem ústavní péče o miminka?

Je to bohužel dědictví sovětské éry. U nás také proběhla naprostá kolektivizace zemědělství a jinde ne. Tam vidím společné rysy. Plus druhá věc je, že jsme v minulosti byli o něco bohatší než ostatní země, tudíž se tolik nepřemýšlelo o tom, jak drahá ta ústavní péče je. Že ta rodinná péče je pro děti nejen vhodnější, ale i levnější.

Proč je to tak důležité, aby malinké děti nekončily v kojeneckých ústavech?

Protože jim to znemožňuje do budoucna navazovat zdravé vztahy. Je problém, když jako malí svým pláčem nikoho nepřivolají, protože na ně bohužel teta nemá zrovna čas. Nezažijí, že jim někdo věnuje individuální pozornost, že je to stále stejný obličej, kdo se k nim vrací. Znají to i lidé, kteří si vzali děťátko z kojeneckého ústavu, které tam bylo jen dva tři měsíce. Stejně popisují jejich úzkosti až do dospělosti. Třeba když jen někdo z blízké rodiny odejde z místnosti, tak zažívají pro ty šťastnější z nás nepochopitelné strachy.

Jste stínovou ministryní práce a sociálních věcí, je to náznak, jakou cestou by se tato oblast pod vaším vedením vydala?

My máme programový bod „Jde to i doma“. Doma skutečně jde spousta věcí, když je k tomu dostatečná podpora. Péče o nejmenší je v něčem podobná jako péče na konci života nebo péče o lidi po úrazu. Možnost podpory, dostupné regionálně, napříč zemí, možnost, aby lidé mohli zůstat doma, to je pro mě naprosto klíčové téma. Velice palčivě to řeší rodiče dětí, které se narodily s fyzickým postižením. Chtějí žít samostatný život a dnes to není nastavené tak, aby těchto pět šest tisíc lidí, kteří mají ztížený pohyb, ale mentálně jsou fit, mohli rozhodovat o svém životě. Ale v určité fázi života se to může dotknout každého z nás.

Sklony k ústavním řešením se zdají být v Česku zakořeněné, je Česko na tyto změny připravené, nejen v Praze, ale napříč zemí?

Máme jen takové díry v systému a zavírají se tu někdy oči před hůře řešitelnými věcmi, ale jako společnost na to rozhodně máme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované