Hlavní obsah

Komentář: Česko v testu dospělosti ostudně selhalo. „Oni“ i „my“

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Hasičský záchranný sbor hl. m. Prahy

Pražští hasiči rozvážejí do škol respirátory pro učitele, říjen 2020.

Reklama

10. 10. 2020 16:01

V testu dospělosti jsme jako země ostudně selhali. Ne proto, že jsme nosili či nenosili roušky, ale proto, že se hádáme jak malé děti.

Článek

Když před pár lety v jedné studii neurovědci zkoumali, jak reagují sportovní řidiči na nečekané události, které by například mohly vést k nehodě, zjistili zajímavou věc. Když bylo třeba reagovat okamžitě a intuitivně, „rozhodovala“ o tom jiná část mozku, než když byl čas si reakci promyslet. Někteří řidiči byli lepší v „rychlých“ rozhodnutích, jiní spíše v těch „pomalých“. Ale jedna věc byla zřejmá u všech: nejvyšší pravděpodobnost, že se rozhodnou špatně, byla v událostech, které byly někde „mezi“. Ani rychlé, ani pomalé.

S nadsázkou řečeno platí to samé pro koronavirus a onemocnění covid-19. Už víckrát bylo napsáno, že největším problémem nákazy je to, že není nebezpečná moc, ale ani málo. Že je někde „mezi“. Smrtnost v řádu desetin procenta a typický průběh podobný chřipce nestačí k tomu, aby lidstvo dostatečně vyděsily. Lépe řečeno to stačilo na začátku pandemie, kdy jsme o nemoci věděli ještě mnohem méně než teď. A ty státy, kde se politiky a obyvatelstvo podařilo vyděsit dostatečně, včetně Česka, prošly první vlnou dobře.

Jenže platí i druhý extrém, a to ten, že nebezpečnost viru není ani natolik malá, abychom ho mohli zcela ignorovat. Když se všechna malá čísla rizik poskládají a vyskočí absolutní počet nakažených, objeví se problém. Zdravotní systém se přetíží a přestane fungovat, lidé umírají zbytečně. Je to jako v případě zmíněné hrozící nehody. Máme dost času na to, abychom udělali víc než jen dupli na brzdu. Je čas zvažovat, jestli - například - přísná opatření proti šíření nákazy nepovedou k tomu, že ekonomické dopady budou ještě horší. Ale zároveň nemáme čas na to, abychom to promysleli pořádně.

Lidstvo je v „pomalém“ přemýšlení dobré, ostatně létáme do vesmíru a umíme operovat lidský mozek. Máme postupy a standardy na to, abychom učinili důležité objevy a posouvali hranice poznání. A naše geny nás dlouhou evolucí zase vybavily velmi dobrými reakcemi a pudy. Problém je „mezi“. A to nastalo v roce 2020. Co dělá homo sapiens v takové situaci? Střílí od boku a vynáší apriorní soudy, bojuje s těmi, kteří mají jiný názor, podepisuje petice. Zvyšuje hlas, stručně řečeno. Začne se chovat jako idiot.

To je smutná diagnóza toho, co se stalo. A platí to i ve zmenšeném měřítku v českých poměrech. Když jsme vedeni intuicí „dupali na brzdu“, chovali jsme se jako důstojné a empatické lidské bytosti. Podporovali jsme rozumné opatrné chování, dodržovali vládní nařízení, pomáhali ostatním. Dnes když zmíníme „šití roušek“, je to s určitým ostychem a asi i s obavami z toho, abychom nebyli podezírání z naivity. Ale v danou chvíli to bylo správné a obdivuhodné jednání.

Co jsme udělali pak? Vláda řídící stát podle nálady obyvatelstva pochopila, že k udržení dobrého rozmaru Česka bude nejlepší zrušit všechna opatření. Rozjeli jsme se k mořím, ať už Jančurovými vlaky nebo letadly státem zachráněné letecké společnosti, a nechali populistického a nekompetentního břídila, aby nás každou neděli zásoboval svými nesmysly orámovanými „čau lidi“.

Léto v Česku připomínalo velký mejdan, který děláme bez ohledu na koberce, sklenice i sousedy. Prostě po nás potopa, a proč ne. Jenže jsme měli hlídat a donutit vládu, aby - když už je v obýváku bordel - aspoň v některé z menších sousedních místností pracovala na „scénáři B“. To kdybychom byt před koncem večírku stačili zapálit.

Pro tu činnost se vžilo označení „chytrá karanténa“, ale ono by bývalo stačilo, kdyby se během léta udělal pořádek na krajských hygienických stanicích, zjistily se reálné možnosti nemocnic a dalších zdravotnických zařízení a připravily se případné krizové postupy.

Je to neuvěřitelné, ale zřejmě se z tohoto neudělalo vůbec nic. A my to nepožadovali! Je to selhání elit - a byť to bylo primárně úkolem státu, nakonec selhali „oni“ i „my“. Samozřejmě čest výjimkám, jako byl třeba Michal Bláha a jeho Hlídač státu, kteří skoro jediní tento tlak vyvíjeli. Ale nestačilo to.

Co jsme dělali my ostatní? A teď přijde to nejlepší. Rozpoutali jsme nesmyslnou a bizarní válku o roušky. Začali jsme se vzájemně urážet, šermovat studiemi, dovádět své postoje do krajností. Udělali jsme z roušek vše, čím ve skutečnosti nejsou. Symboly toho, co se nám hodilo. Pro někoho bylo jejich nošení či nenošení symbolem svobody, pro jiné ohleduplnosti. Ve skutečnosti nejsou ani jedním: jsou jednoduchým, částečně studiemi prověřeným ochranným prostředkem, který má své benefity a rizika.

Kdyby nějací Babišovi spindoktoři chtěli vymyslet pseudoproblém, který lidi odvede od těch reálných, nemohlo by se jim to povést lépe. Ale nic vymýšlet nemuseli, my se o to postarali sami.

Nikdo není lepší ani horší. Jsme země hlupáků ne proto, že jsme pro roušky či proti rouškám, ale že se o tuhle věc tak nesmiřitelně a bizarně hádáme. Kognitivní zkreslení vede k tomu, že vždy z rozpoutávání konfliktů a hysterie viníme tu druhou stranu. Takže my, co se nošení roušek spíše zastáváme, kritizujeme všechny ostatní, od Basikové po Pirka, za fauly, nevědeckost a neschopnost debatovat. A druhá strana v bleděmodrém dělá to samé. Ale pravdou je, že vinni jsme všichni.

Ne proto, že pravda neexistuje nebo je relativní. Samozřejmě existuje. Ale vede k ní naše „pomalé“ myšlení, vedou k tomu důkladné a znovu a znovu opakované vědecké studie, které zpřesní a prosadí data o tom, kdy a za jakých podmínek jsou roušky benefit a kdy představují riziko. Ale na to jsme neměli čas. Co v takovém případě udělá bezradný homo sapiens? Když svůj názor neprosadí, zformuluje ho ještě vyhraněnější. A když ani pak neuspěje, zvýší hlas. To se opakuje tak dlouho, až se přes všechen řev přestaneme slyšet.

Tak jsme z roušek udělali téma, které nás rozděluje, a to do té míry, že nám brání se racionálně a smysluplně domluvit o čemkoliv ostatním. To, nikoli samotné nošení roušek, je hlavním důvodem, proč nám po letním mejdanu ten byt - obrazně řečeno - nakonec opravdu začal hořet.

Dovolím si hypotézu, ke které jsem došel nikoli zevrubnou analýzou, ale jen letmým pohledem na mapu a současná koronavirová čísla. V druhé vlně se dnes nevede hůře těm, kteří jako my roušky v létě nenosili. Bohužel to tak jednoduše neplatí a v zemích, jako je Španělsko nebo Francie, kde povinnost roušek částečně zůstala a i dnes je přísnější, jsou na tom rovněž špatně. A zrovna tak neplatí, že tam, kde je dnes počet pozitivně testovaných nízký, roušky poctivě a všude nosili. Nikoli.

Má hypotéza zní, že lépe na tom jsou v zemích, kde se o roušky a ostatní věci nehádají. Kde nežijí v permanentním konfliktu napříč společností, kde politiku neprošpikovali bojem s nákazou a naopak zdravotní opatření neprošpikovali politikou, kde zkrátka nebojují mezi sebou, ale bojují s pandemií. Je to takový pomyslný test dospělosti či naší adekvátnosti pro 21. století. My jsme v něm bohužel ostudně selhali.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované