Hlavní obsah

Komentář: Další mina schovaná v daňovém balíčku

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Shutterstock.com

Šetření v Českých drahách a rozvahy jejich managementu se mohou stát inspirací pro další firmy. Premiérovi ani dalším proponentům „vyšších příjmů pro všechny“ se to líbit nebude.

Reklama

18. 1. 17:30

Nejenom že mnoho zaměstnanců si po „zrušení superhrubé mzdy“ nepolepší, protože se jich nižší daň nebude týkat. Ostrouhat mohou nakonec i ti, kteří by matematicky na vyšší výplatu dosáhnout měli.

Článek

Zaměstnancům ještě ani nebyly vytištěny první výplatní pásky s novým výpočtem daně z příjmu, které do mnoha myslí poblouzněných lží o zvyšování příjmu „všem“ vnesou velké zklamání. Přesto už se ukazují další úskalí nepromyšleného populistického kroku marketingově pojmenovaného „zrušení superhrubé mzdy“.

České dráhy oznámily, že sedmi stovkám svých zaměstnanců především na vedoucích pozicích a v administrativě, kam nedosáhnou kolektivní smlouvy, sníží výplaty o deset procent. Dlužno podotknout, že podle vyjádření šéfa drah Ivana Bednárika nemá úsporný krok pandemií těžce zkoušeného kolosu se změnou výpočtu daně z příjmu nic společného. Přesto i Bednárik uznal, že 15procentní daň z hrubé mzdy „zmírní dopad (opatření) do čistého příjmu dotčených zaměstnanců“.

To zní jako svého druhu návod. Když Andrej Babiš konec superhrubé mzdy propagoval, měl argumentář nabitý spornými výroky až po okraj. Jako jednu z výhod nových daní zmiňoval skutečnost, že ušetří také zaměstnavatelé, neboť nebudou nuceni zvyšovat mzdy – protože za jejich stejné mzdové náklady dostanou zaměstnanci na výplatě více peněz než dosud. To zní na první poslech hezky.

Má to ovšem háček. Je odtud jenom krůček k úvaze, že pokud se zaměstnancům stávající hrubá mzda o něco sníží, dostanou při nižších mzdových nákladech zaměstnavatele stejně peněz jako dosud. To by se ovšem v čaulidech a na předvolebních billboardech vyjímalo mnohem hůř.

Pro mnohé firmy trpící v pandemii výpadkem poptávky a dalšími potížemi může být tato cesta vítanou pomocí v nouzi. Jde fakticky o přivlastnění si výhody plynoucí z nové úpravy daní zaměstnavatelem na úkor zaměstnance. To zní na první poslech ošklivě, na druhé straně může být snížení mzdových nákladů možnost, jak zachovat pracovní místa, která by jinak byla ve firmách odsouzena k zániku.

Tento argument ostatně ve svém komentáři uvádí i ekonom Lukáš Kovanda: „Uvažování managementu Českých drah naznačuje, jak budou letos postupovat mnohé jiné firmy a podniky v zemi: využijí zrušení superhrubé mzdy a navýšení základní slevy na poplatníka k sociálně ještě poměrně přijatelnému řešení své tísnivé hospodářské situace. Tudíž propouštění v ekonomice by nemělo být nikterak enormní.“ Je to jistě relevantní makroekonomický pohled.

V tuto chvíli samozřejmě nevíme, kolik zaměstnavatelů zkusí tuto možnost využít. Mikroekonomicky je to ovšem dost kruté vůči zaměstnancům, kteří byli dlouhé měsíce masírováni vládní i opoziční propagandou o tom, jak se pomáhá „všem zaměstnancům“. Takže kdo to zkusí, riskuje, že své zaměstnance naštve, ti se seberou a půjdou jinam.

Jenže tady vstupuje do hry další důležitý aspekt koronavirové ekonomiky. Český trh práce se v této chvíli nachází ve zvláštní a ekonomicky málo probádané fázi hibernace, jejímž pohonem je program Antivirus. Díky němu má Česko i v krutých časech velmi nízkou nezaměstnanost, což je jistě prima. Jenže kvůli němu také trh práce jako takový fakticky přestal fungovat a vysílat důležité signály, podle nichž se zaměstnanci i zaměstnavatelé mohli orientovat.

Na českém trhu práce se vyčkává. Firmy v sektorech, které zasáhla pandemie, se nepohrnou do náborů, protože nikdo neví, jak dlouho ještě bude epidemický útlum trvat. Na druhé straně nemohou ani příliš propouštět, protože by tím ztratily nárok na část vládních záchranných peněz.

Nízká nezaměstnanost je tedy důsledkem konzervace pracovního trhu, přičemž nikdo neví, co se přihodí, až se ta konzerva otevře. Víme, že Antivirem držíme při životě nějaký milion pracovních míst, ale absolutně netušíme, kolik z nich se ukáže být životaschopnými i poté, co se Česko vrátí k nějakému normálnějšímu fungování.

V takové situaci si ani mnoho zaměstnanců nemůže udělat solidní obrázek o tom, zda je rozumné podstoupit riziko výpovědi a hledání nové práce. A když k tomuto rozhodnutí nemáte dost informací, je pravděpodobné, že k němu nepřistoupíte ani v případě, že vám zaměstnavatel zmíněným způsobem odepře výhodu plynoucí z nižších příjmových daní.

A sluší se dodat, že tato nejistota ohledně vlastního postavení na trhu práce bude s větší tíží dopadat na méně kvalifikované a méně vydělávající zaměstnance než na lidi s vysokou nebo atraktivní kvalifikací, kteří se na každém trhu práce nakonec vždycky nějak protlučou.

Ekonomické poučky, že v časech nízké nezaměstnanosti je změna práce jednodušší a méně rizikový počin, na hibernovaném trhu práce zkrátka úplně neplatí. Rozčarování z vládního daňového balíčku proto může být nakonec ještě mnohem větší a masivnější, než jeho kritici původně očekávali – a že ho očekávali a očekávají opravdu veliké.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované