Hlavní obsah

Komentář: Izraelci, vítejte doma – na Blízkém východě

Foto: ČTK, ČTK

Na Západním břehu vyvolal smír mezi Izraelem, Bahrajnem a Spojenými arabskými emiráty vlnu protestů. Jenže palestinská reprezentace není slyšet, zamrzla v minulém století.

Reklama

15. 9. 16:00

Další dva arabské státy si s Izraelem vymění velvyslance, zlegalizují mezinárodní obchod a sem tam vytrpí v rámci kulturní výměny folklorní vystoupení. Proč?

Článek

Nebyly to blesky z čistého nebe, přesto rozčísly blízkovýchodní diplomatickou krajinu. Spojené arabské emiráty a Bahrajn prolomily regionální tabu a rozhodly se normalizovat vztahy s Izraelem.

Pro méně zběhlého čtenáře: v praxi to znamená, že napříště budou vztahy obou arabských monarchií s židovským státem… normální. Vzájemně si pošlou velvyslance, zprovozní telefonní linky, přiznají dosud nelegální obchody a v rámci „kulturní výměny“ přetrpí občasná vystoupení folklorních souborů.

Což v kraji zdaleka není – či spíše nebylo – samozřejmé. Kromě jmenovaných států zálivu se s existencí Izraele formálně smířily už jen Egypt a Jordánsko. Dosud mezi arabskými (a do jisté míry i dalšími islámskými) vládami existoval úzus, podle nějž je Izrael v regionu cizorodým tělesem. Západním výsadkem, který ukradl arabským Palestincům půdu, pročež není mravné ani spojenecké přiznat židovskému státu právo na existenci.

To pravidlo ale přestává existovat. Je pravděpodobné, že Bahrajn a Spojené arabské emiráty budou následovat další arabské země. Proč? Co se změnilo?

Kromě letopočtu především politický styl klíčových hráčů. Notně se přiostřily tradiční blízkovýchodní hrany. Někdo ztratil trpělivost, jiný tah na branku. Další tvrdí, že uznal realitu. Především se ale Izrael postupem času ocitl tam, kde chtěl vždy být geograficky, méně už ovšem mentálně: na Blízkém východě.

Od vzniku Izraele uběhlo 72 let. Událost, kterou si Palestinci s železnou pravidelností rok co rok připomínají jako katastrofu, vnímá zbytek světa už jen skrze černobílé fotografie. Je to prostě dávno. Banální? Jistě, ale co přežije, existuje. Při svých cestách regionem jsem to od Arabů slyšel mnohokrát: Bereme Izrael jako fakt, ale formálně jej neuznáváme. Tak teď se někteří rozhodli nazřít realitu.

Pak je tu ta změna politického stylu. Americký prezident Donald Trump je osobně bezostyšný a politicky eratický do té míry, že mu udělalo radost šťastně zablokovaný blízkovýchodní řád rozmetat.

K tomu ale potřeboval podobně nastavené kolegy. Našel je v saúdském korunním princi – a v řadě ohledů vládci země – Muhammadu bin Salmánovi. A rovněž v izraelském premiérovi Benjaminu Netanjahuovi.

Arabský mladík v čele ropného království bez rozpaků internoval vlastní příbuzné do rijádského hotelu, aby je přiměl ke spolupráci. Pravděpodobně též nařídil zabít a rozporcovat zběhlého insidera Džamála Chášukdžího.

Ministerský předseda židovského státu zase už zcela rutinně a veřejně obviňuje žalobce a vyšetřovatele vlastní země ze spiknutí proti své osobě. Provinili se tím, že podle zákona zkoumají jeho korupční kauzy.

Pokud by někdo měl získat Nobelovu cenu za mír, ocenění si zaslouží nejen předběžně nominovaný Trump, ale celé blízkovýchodní trio. A to za dětsky netrpělivou, bezstarostnou likvidaci krapet přežitého blízkovýchodního modelu.

Častým argumentem pro bližší spolupráci sunnitských Arabů s Izraelem je íránská hrozba. Pravda, nábožensky konzervativní kruhy šíitského Íránu opravdu pracují na posilování svého vlivu tam, kde žijí jejich souvěrci. Mocně se angažují v Iráku, Libanonu, Sýrii i Jemenu, kde využívají (podle mnohých i podněcují) tradiční sektářské třenice mezi hlavními směry islámu, tedy sunnity a šíity.

Přesto: Írán je ekonomicky izolovaný a opravdu nevzkvétá. Politicky navíc není zdaleka jednotný a jakkoli jsou teď tamní reformisté v defenzivě, nemusí tomu tak být navždy. Jinými slovy prolomení desetiletí platného tabu o uznání Izraele musí mít i jiné důvody.

Všechny angažované reprezentace – jak Izrael, tak země Perského zálivu – nyní velice nahlas hovoří o technologických příležitostech a ekonomické výhodnosti nového svazku. Izrael je bez diskuze inovátorskou velmocí, což neváhá zdůraznit ani při sebenevhodnějších příležitostech. Vzhledem k regionálnímu a mentálnímu ustrojení je ale namístě věřit příběhům, podle kterých nejen emiráty, ale třeba i Saúdská Arábie už izraelské výdobytky dávno využívají. Přátelé zmíněného zavražděného Chášukdžího tvrdí, že je sledoval software vyvinutý právě Izraelci.

Ach ano, ještě ti Palestinci… Emiráty se nechaly slyšet, že jejich dohoda s židovským státem pomohla odložit izraelskou anexi území, na kterém by v budoucnu mohl vzniknout nezávislý palestinský stát. Má-li to znamenat, že se panovníci ze zálivu slitovali a navázáním diplomatických vztahů zaplatili výpalné Izraeli hrozícímu únosem arabského území, jde bezpochyby o začátek krásného přátelství.

Druhá věc je, že patrně není na současném světě strnulejší, méně akční a méně slyšitelné reprezentace, než je ta palestinská. Její lídři se zapomněli hluboko v minulém století, což jim vzhledem k datu narození nelze vyčítat.

Mnoho ale pro smír s arabskými sousedy vykonal i sám Izrael v čele s premiérem Netanjahuem, který svůj stát notně přiblížil regionální mentalitě. Pochopil důležitost institutu nikým nekontrolovaného, a proto akceschopného vůdce, kterým je díky Prozřetelnosti právě on sám. Skvěle rozumí významu etnicko-náboženské harmonie, která spočívá v tvůrčí ostrakizaci izraelských Arabů, o Palestincích nemluvě. A naučil se posuzovat hodnoty podle momentální prospěšnosti.

Takže Izraelci, vítejte doma!

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené