Hlavní obsah

Komentář: Jak promořování moří rodiče. A ještě dlouho bude

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: ČTK

Do školy teď chodí jen děti zdravotníků a dalších zaměstnanců důležité infrastruktury. Snímek z Hradce Králové z března 2021.

Reklama

18. 3. 7:00

Jedinečná česká strategie „dokud nejsou plné nemocnice, nebrzdíme“ udělala ze života nekonečnou bojovku i těm, kteří v těch nemocnicích tak často nekončí.

Článek

Lockdown je očistec pro všechny, ale pro rodiče školních a předškolních dětí zvlášť: i osmnáct hodin denně na nohou, žádný odpočinek, ponorka. Kdo nezažil, nepochopí.

Jenže dlouhodobou úlevu nepřinese okamžitý návrat dětí do škol, školek a kroužků, po kterém tolik rodičů volá. Úlevu může přinést jenom úspěšný lockdown následovaný testováním, trasováním, omezováním kontaktů a samozřejmě očkováním. Úmorné totiž není jenom trčet doma, úmorné je i prožívat s malými dětmi papírově svobodnější měsíce uprostřed pandemie, o které se snažíme navzájem přesvědčit, že se dotýká „jen“ nejstarší a nejnemocnější pětiny populace.

Covid samozřejmě ohrožuje i děti a jejich rodiče. Jen v únoru s ním leželo v nemocnici 70 dětí a mladistvých do 19 let, z toho polovina se tam dostala kvůli němu, ne zlomené noze. Je to sice malé číslo ve srovnání s masou pacientů nad šedesát, ale pořád větší než to, co jsme v normálních časech ochotni vnímat jako přijatelnou míru rizika. Pro srovnání: medializovaná epidemie spalniček v roce 2018 obnášela 182 případů.

Dále za posledních dvanáct měsíců zemřelo 120 covidových pacientů mezi 35 a 44 lety, tedy ve věku, ve kterém většina lidí pečuje o dítě. To je skoro dvakrát víc, než kolik lidí z této věkové skupiny loni zahynulo při dopravních nehodách, tradičním zdroji strachu o to, co by bylo s dětmi, kdybychom tu náhle nebyli.

Nemusíte se hned bát hospitalizace nebo smrti. Už jenom představa, že se budeme dva nebo tři týdny starat s horečkami a bolestmi o nesamostatné batole, je strašidelná. Bonus: pokud dítě přinese covid ze školy nebo školky, je pravděpodobné, že oba rodiče odpadnou ve stejný čas a skolení vysokou virovou dávkou.

Pokud berete tyhle hrozby aspoň trochu vážně, obrovské počty případů, které jsme od září na rozdíl od téměř všech ostatních zemí Evropské unie nikdy pořádně nesrazili, změnily váš život od základů. Chránit se nemůžete jinak než sebeomezením neúměrným tomu, jaké podstupuje většina bezdětných.

Výběr masek a respirátorů pro děti je malý, ale to je nakonec jedno – protože je především nesmírně vyčerpávající přimět malé dítě k tomu, aby dodržovalo zásady, ve kterých selhává i tolik dospělých. Aby si na roušku nešmatalo. Aby ji mělo utěsněnou. Aby nesahalo na věci, na které normálně sahá, protože proti žloutence jste ho zodpovědně nechali naočkovat: na zábradlí, kliky, tlačítka. Nebo si pak aspoň pečlivě vydezinfikovalo ruce dřív, než si ohmatá viklající zub.

V praxi to znamená, že pokud vám to možnosti dovolí, neberete s sebou děti tam, kam jste je normálně brávali: na nákup, na úřad, na poštu. I když máte to štěstí, že s nimi partner či partnerka v tu dobu zůstane doma, z týdne mu nebo jí tak mizí hodiny na práci nebo odpočinek.

Vyhýbáte se hromadné dopravě. Pokud nemáte auto, březnový zákaz opustit ve volném čase obec vám nic nezměnil, žijete tak totiž už od září. A pokud nemáte zahradu, zprávy o tom, jak osvícené evropské radnice začaly už loni v březnu přebudovávat ulice pro pěší a cyklisty, nejspíš sledujete se závistí a zlostí. Protože denně čekáte u toho samého přechodu, až první dobrák konečně zadupne z padesátky na nulu, abyste přešli do parku obalit včera umyté boty čerstvými psími výkaly.

Školky a nižší třídy základních škol zůstaly donedávna otevřené. Při vysoké náloži viru v populaci ale bývá otázkou týdnů, kdy se v kolektivu patnácti až třiceti dětí vyskytne jedno pozitivní. Z této praktické kalkulačky vychází, že při současných číslech by vaše dítě mělo 27procentní šanci na takového spolužáka narazit. Riziko, že poputujete do karantény nebo rovnou onemocníte, pochopitelně roste s tím, kolik máte dětí v různých třídách či školkách.

S tím se pojí dilema, které většina rodičů řeší s letní pauzou už rok: jestli upřednostnit kontakt dítěte s vrstevníky, nebo s prarodiči. Je to dilema příšerné. Z cynických úvah o tom, že staří lidé přece nepotřebují chodit do práce a mohou se tedy izolovat, mimochodem vypadávají statisíce prarodičů, bez jejichž výpomoci s vnoučaty se mladé rodiny neuživí, nebo uživí hůř.

Půlroční promořování přináší i další málo zřetelné ztráty. Ministry nezajímají, protože je nejde vyčíslit, pokud se neuchýlíme ke spekulativním otázkám. Kolik by vám například museli zaplatit, abyste svému dítěti zakázali velkou oslavu narozenin se všemi kamarády? Pět, deset tisíc? Kolik, abyste mu ve věku, kdy se začíná ptát na druhou světovou válku, odepřeli návštěvu u jejího jediného žijícího pamětníka v rodině, který tady „po covidu“ už nemusí být?

Ještě připomeňme, že se děti dočkají očkování patrně až dlouho po poslední skupině dospělých. Nejdřív dokončí klinické zkoušky Pfizer a Moderna. V létě a na dětech starších dvanácti let. Znamená to, že i kdyby se nám díky vakcinaci podařilo zvítězit nad covidem coby mlýnkem seniorů, rodiče školáků dostanou extra rok starostí jako bonus.

K tomu se rodiče samozřejmě potýkají se vším, s čím ostatní. Třeba s tím, že kdyby se opatření rovnou otevřeně zavedla na tři měsíce, zařídí si část z nás život jinak, než když se velkohubě slibují jen tři týdny.

Neberte to jako příspěvek do soutěže, kdo je na tom teď ze všech lidí nejhůř. Rušit narozeniny je bolavé, propouštět zaměstnance nebo natož telefonovat smutnou zprávu pozůstalým je bolavější. Berte to jako další bod obžaloby české strategie brzděného promořování.

Ta vede k tragickému a paradoxnímu výsledku: čím více lidem zvládnou zdravotníci ve stejnou chvíli pomáhat, tím víc jich můžeme nechat onemocnět a tím víc jich nakonec zemře. Dopad téhle strategie na rodiny je podobně drtivý a podobně paradoxní: čím víc se budeme tvářit, že se covid dětí a rodičů netýká, tím těžší pro ně další měsíce budou. Zdravotně, ekonomicky, psychicky.

Ano, děti potřebují školy, kroužky a kamarády. Rodiče potřebují pracovat, sportovat, odpočívat. A právě proto potřebujeme konečně jeden důsledný lockdown, kdy se při nějakých osmi tisících nakažených denně (pokud se tam vůbec dostaneme!) nezačne vláda s opozicí zase předhánět, kdo toho navrhne otevřít víc a dřív. Po něm budeme muset v dětských kolektivech co nejčastěji testovat co nejspolehlivějšími testy a snažit se co nejvíc aktivit přesunout ven, včetně vyučování. Rozdělovat děti do menších skupin, učit je na směny, podporovat souběžné prezenční a distanční vyučování. Abychom ochránili děti – i zbytek populace.

Neochota podstoupit taková nepohodlí jen dál natáhne mrcasení, které už teď trvá nesnesitelně dlouho.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované