Hlavní obsah

Komentář: Tribunál i pomníky. Návrat k normálu bude dřina

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

První den policejních kontrol na hranicích okresů. Přesně jeden rok poté, co Česko zaznamenalo první tři případy nového koronaviru.

Reklama

5. 3. 12:00

I kdyby covid kouzlem zmizel, traumata zůstanou. Dobrá zpráva: Dají se překonat. Špatná: Neudělá se to samo.

Článek

První rok od prvního případu covidu v Česku nás stál přes 20 tisíc životů a něco mezi čtvrt a půl bilionem korun ekonomických škod. Jenže to není všechno. Když vám kamarádi z legrace namíchají do pití halucinogen a cestou domů vás na špatném tripu přepadne lupič v masce předsedy Hospodářské komory, přijdete o víc než o peněženku – totiž o příčetnost.

Pandemie je takovým nedobrovolným, špatným tripem: málokdo si v lednu 2020 dokázal představit, jak bude vypadat jeho všední den v březnu, a v březnu nejspíš nikdo nepředpokládal, že o rok později budeme znovu v bodu nula. Nečitelná strategie, se kterou do poslední chvíle nebývá jasné, jestli se připravovat na uvolnění, nebo na lockdown, hraje roli lupiče, kvůli kterému na tenhle psychovýlet nepůjde jen tak zapomenout.

Chystáme se teď na kompromisní soužití s novou nemocí, éru testů, očkování a nových průkazů v telefonu či peněžence. Jenže i kdyby covid do týdne kouzlem úplně zmizel, už nám toho ukázal tolik, že nás od normálu bude dělit mnohem víc než kontroly bezinfekčnosti.

Nejdůležitější zjištění: Naše společnost si váží lidského života méně a je prakticky méně schopna ho ochránit, než bychom si před rokem odvážili pomyslet. Možná nejsme úplně nejhorší na světě. Některé země nezvládají vést, nebo rovnou falšují statistiky, případně těží z mladší, odolnější populace. Ale při pohledu na žebříček celkového počtu obětí na milion obyvatel, ve kterém jsme vystřídali na prvním místě Belgii, je to zoufalá útěcha.

Prosincové uvolnění přišlo při počtech nakažených, které jinde vedly k přitvrzení lockdownu. A ještě ve druhé půlce února, kdy už nám Německo nabízelo pomoc s pacienty, plánoval dvojministr Karel Havlíček otevírání obchodů.

Píšu o společnosti, ne jen o státu, protože to není ďábelské dílo osamělé vládní koalice. Proti nepopulárním, nicméně jinde osvědčeným opatřením se dlouhodobě staví část opozice, zástupci průmyslu i někteří lékaři. Když po zastavení ekonomiky začaly minulý týden konečně volat odbory, navrhly ho na dobu, kdy už se možná bude umírat na nemocničních chodbách, ale zato bude venku počasí na kolo.

Náš humanismus měl vždycky mezírky, viz lhostejnost k lidem na útěku a lidem bez domova. Ale stejně je zarážející, jak snadno a samozřejmě se relativně malé skupiny odepsaných rozšíří o dva miliony lidí, pro které je nákaza covidem smrtelnějším rizikem než přeplutí Středozemního moře v pašeráckém člunu. A to není nadsázka: v roce 2019 zemřelo na „středomořské cestě“ mezi jedním a dvěma procenty těch, kteří se tudy pokusili dostat do Evropy, zatímco ve věkové skupině 65 až 74 let u nás covidu podlehla čtyři procenta pozitivně testovaných.

Pokud patříte k lidem, pro které je důležitý pocit národní hrdosti, budete to teď mít těžké. S epicentrem v západních Čechách nám pomáhají sousedé – po tom, co vláda tu pomoc nejdříve odmítala a náměstek ministra zdravotnictví lživě přičítal přeplněnou chebskou nemocnici německým pacientům. Premiér po Evropě škemrá zápůjčky vakcín – když před tři čtvrtě rokem odmítal evropskou solidaritu se zeměmi, které pandemii „nezvládly“. Mýtus o šikovném národu, jen zdrženém půlstoletím importované totality, se definitivně rozsypal.

Další na seznamu ztrát je zbytek důvěry v experty a vědu – nebo přesněji v to, že vám půlhodina u večerních zpráv nebo prolistování novin osvětlí, proč MUDr. A říká něco úplně jiného než MUDr. B, a neuvede vás v ještě hlubší zmatek. Ránu dostala i obyčejná důvěra v ostatní. Školky padaly do karantén kvůli rodičům, kteří do nich posílali děti z domácnosti s pozitivním člověkem. I po roce je nutné sousedům a spolucestujícím zkoušet opatrně vysvětlovat, proč by si měli poblíž lidí zakrývat ústa a nos. A když tolik lidí absolutně nechápe zrádnost exponenciálního růstu, jak se nám asi podaří včas zareagovat na klimatickou krizi?

Krom toho všeho spousta z nás vstoupí do postpandemické reality s pošramocenou důvěrou v sebe samotné. Někteří budou dál žít s tím, že právě jejich chybné zvážení rizik mohlo vést nebo vedlo k úmrtí někoho blízkého.

Co s tím vším? Při všech problémech metafory pandemie jako války s virem se můžeme inspirovat v tom, jak se společnosti hojí právě po válce.

Za prvé potřebujeme tribunál. Nejde o to hrozit náměstkům ministra zdravotnictví tresty tak krutými, aby si raději nechali od manželek vlíbnout kyanidovou kapsli. Musíme v klidu, s odstupem a veřejně mluvit o tom, co vedlo konkrétní lidi ke konkrétním rozhodnutím, případně nerozhodnutím. Žádná záhadná prořeknutí o muži s excelem, ale hodinové souvislé výpovědi. Pozůstalí i zkrachovalí mají právo vědět, co se to sakra stalo a proč.

Ke zřízení sněmovní vyšetřovací komise postačí čtyřicet poslanců. Povinnost podat jí vysvětlení mají ze zákona i členové vlády. Když komise nazná, že lze některé skutky považovat za trestný čin, může se obrátit na orgány činné v trestním řízení. Pokud by na to došlo, bylo by to dokonce i v zájmu například autorů promořovací strategie: razítko „nevinen“ nebo případně absolvovaný trest by jim snad dodaly klidu, že se o spravedlnost nepostará vyšinutý mstitel.

Za druhé potřebujeme začít řešit jednu podkrizi zdravotní krize: krizi duševního zdraví. Jednak kvůli nadvýskytu depresí či nespavosti u části pacientů, jednak kvůli tomu, že jsme si všichni prošli víc než rok dlouhým traumatem. A minimálně v druhé polovině zacházeli tvůrci opatření s duševním zdravím občanů jako s neomezeným zdrojem – důkazem jsou zoufalé statusy lidí, kteří se po roce dobrovolného omezování nemůžou proběhnout za hranicí obce. Brát tenhle problém vážně znamená třeba další zpřístupnění psychoterapie na pojišťovnu, posílení školních psychologických pracovníků nebo i drobná vstřícná gesta jako bezplatné poskytnutí obecních prostor podpůrným skupinám.

Za třetí potřebujeme pomníky. Fyzické v ulicích, nehmotné na jevištích a obrazovkách. Nejde o to vztyčit pamětní kámen na každé návsi a vysílat od rána do večera jenom covidová dramata, ale o to mít kde zapálit svíčku, kde budoucím školákům ukázat, co zažili jejich rodiče a starší sourozenci, prostřednictvím umění si vyměnit různé perspektivy a při tom pochopit, co teď nechápeme. A tak konečně moci nechat tenhle zlý sen za sebou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované