Hlavní obsah

Komentář: Poslušní to mají čím dál těžší

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: vlada.cz

Tento týden (měsíc, rok atd.) bude rozhodující.

Reklama

22. 2. 13:30

Rozhodující týdny pro boj s pandemií už jsme po roce přestali počítat.

Článek

„Pojďme prosím vydržet a dodržovat nastavená opatření,“ citoval v neděli twitterový účet Ministerstva zdravotnictví – s už dlouho nepatřičně žoviálním jménem @ZdravkoOnline – ministra Jana Blatného. „Stačí pár týdnů vydržet. Buďme zodpovědní, jsme v tom společně,“ dodal.

Přeloženo - nacházíme se prý v dalším „rozhodujícím“, „klíčovém“ a „zlomovém“ období. Z mobilizačních apelů jako „příští dny rozhodnou“ a „tento týden bude klíčový“ už nám za ten rok zvoní v uších. Jejich problém spočívá v tom, že jsou opotřebované stejně jako my sami.

Ze začátku se to dalo brát jako povzbuzení znavené turistické výpravě nebo vojenské jednotce: „Ještě tamhleten kopec před námi a za ním si odpočinete. Možná tam bude i hospoda!“ Už jsme ale dávno nahlédli, že za kopcem se objeví další a pak další, a dokonce jsou čím dál tím strmější a vyšší. A tomu reakce na nějaké „pojďme to ještě vydržet“ odpovídá. Jedním uchem tam a druhým ven, přinejlepším.

Správně nám měli od začátku říkat: „Příští měsíce a roky rozhodnou.“ Ale to by každý akorát sundal batoh a sedl si do škarpy: „Dál už nejdu!“ Což by v boji s pandemií přineslo ještě horší výsledek než milosrdná lež o tom, že rozhodnou příští dny. Zatínat zuby celý rok by nikoho ani nenapadlo, rozkazy se musí v čase dávkovat.

I tak ale k tomu, co vláda provozuje, uzrály dva základní postoje. Občanská neposlušnost a tím pádem opak - občanská poslušnost. Je paradoxní, že to první zní jaksi dynamicky dobrodružně, kdežto to druhé odkazuje spíš k příslovečným tupým ovcím.

Zmatení vyplývá z toho, že i po roce posloucháme nejen proto, že nám to někdo předepisuje, ale hlavně ve vlastním zájmu (a zájmu svých blízkých). Takže poslušnost není slepá. Je to ctnost, posloucháme ze všeho nejvíc sami sebe. Jde to těžko, protože „odměna“ za takovou poslušnost ne a ne přijít.

Tváří v tvář praxi vládní licoměrné „pojďme to ještě chvíli vydržet“ působí na ty poslušné spíš jako osten: už jsou z dodržování všech myslitelných opatření a doporučení celí udodržovaní. A ono je to pořád málo. Co mají ještě dělat, mýt si ruce 100krát denně? Mají se cítit provinile, že něco zanedbali? Utáhnout respirátor ještě pevněji?

Občansky neposlušných se žádné „pojďme to ještě chvíli vydržet“ netýká. Ti jdou dávno po jiné cestě, tak jaképak „ještě chvíli“. Zatínání zubů je pro poslušné. A speciálně pro ty, kteří mají smůlu, že se jejich života a živobytí nákaza a vládní nařízení dotýkají nadprůměrně.

Příčinou toho, že si poslušní mohou připadat hloupě či provinile, není ani tak vytrvalost viru, ani sobectví neposlušných (těm fakt není co závidět), ale v první řadě nekompetentnost státu, jeho některých institucí a představitelů. A z ní vyplývající nesrozumitelnost a polovičaté a pozdní nebo vůbec neexistující směrnice pro pandemickou éru.

Ulevit si, že dodržuji pravidla „jako blbec“, je za těchto okolností užitečné nebo přímo nezbytné. Spolu to zvládneme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené