Hlavní obsah

Komentář: Měsíc černošské historie. Jak o Afroameričanech učit děti?

Foto: Profimedia.cz

První královna jazzu Ella Fitzgeraldová.

Reklama

7. 2. 18:42

Možná nikdy v moderní historii se toho v USA nenamluvilo o Afroameričanech tolik jako v minulém roce. Aktivity hnutí Black Lives Matter otevřely témata, o kterých se ví, které se žijí, ale o kterých se raději běžně tolik nemluví.

Článek

Poprvé v životě našlo několik generací Američanů odvahu se svých černošských přátel zeptat na jejich rodinný příběh, na jejich zkušenost s policií nebo na to, co by potřebovali, aby se v USA změnilo.

„Jsem černý každý měsíc, ale tento měsíc jsem černější než kdy jindy,“ napsal si na svou facebookovou zeď můj známý Jeremy. Seznámili jsme se letos na jaře prostřednictvím jiné známé, když jsem do jedné reportáže hledala někoho, kdo se o barvě své pleti a svém životě nebojí promluvit.

Jeremy moc na protesty Black Lives Matter nechodil, ale zato se snažil vysvětlovat prostřednictvím sociálních sítí svou životní zkušenost. Dělil se o traumata svá a své rodiny. Popsal, že už přestal počítat, kolikrát v životě někdo přešel na jinou stranu ulice anebo si přidržel kabelku ještě těsněji k tělu, když se měli při chůzi minout. Vysvětloval, o co lidem, jako je on, jde. Protestují proto, aby získali lidskou důstojnost, aby nemuseli americké většině dokazovat stále víc, aby měli jednoduše stejnou startovní pozici v životě, říkal.

Když jsem mu tehdy telefonovala a začala se opatrně vyptávat, on jen chrlil svůj příběh. Díky tomu, jak byl otevřený, jsem se ptala dál a dál a zjistila mimo jiné to, že část jeho rodiny stále žije v bezprostřední blízkosti plantáže, kde kdysi před lety otročila. Že neměla nikdy možnosti jít někam dál, dosáhnout lepšího vzdělání, a že to byl až on, kdo jako první dostudoval střední školu.

Jeremyho vtip o tom, že právě v únoru je ještě černější než kdy jindy, míří k takzvanému Black History Month, tedy měsíci, který je v USA věnovaný černošské historii. S nápadem zaměřit se na Afroameričany vždy jednou v roce přišel v roce 1926 Carter G. Woodson. Historik, jehož rodiče ještě zažili otroctví a který byl teprve druhým Afroameričanem s doktorským titulem z Harvardu.

Začal apelovat na to, že americký vzdělávací systém nabízí jen velmi málo informací o úspěších Afroameričanů, a napadlo jej zavést jeden týden v roce, kdy si žáci ve školách budou moct intenzivně toto učivo zopakovat. „Ti, kteří nemají informace o tom, co se jejich předkům povedlo, čeho dosáhli, ztrácejí inspiraci a vůli do života,“ řekl Woodson, známý také jako otec černošské historie. Přesně o 50 let později zavedl prezident Gerald Ford oficiálně celý měsíc černošské historie.

Školy a vzdělávací centra včetně knihoven po celý měsíc vymýšlejí programy a projekty se známými Afroameričany v hlavní roli. Historie USA je ještě pořád většinou historií bílých mužů, o otroctví nebo o tzv. období rekonstrukce se pořád na některých místech učí velmi opatrně. Záleží už pak na samotných rodinách, co navíc si děti přečtou.

Právě únor je tady k tomu jít do hloubky, dostat se k příběhům těch, kteří inspirují a vedou svým příkladem dál. „Já jako dítě jsem na obyčejné malé louisianské základce téměř nikdy neslyšel o tom, že bychom Afroameričani jako celek významně přispěli Americe. V rodině už vůbec ne, tam se odrazilo velmi nízké sebevědomí rodičů, kteří jakožto černoši na venkově vždy byli v postavení těch slabších,“ říká Jeremy, který také jako první z rodiny odcestoval z rodného státu a dostal se do vytoužené taneční společnosti na newyorské Broadwayi.

„Já jsem si tím vším musel projít a najít si svou cestu sám. My Afroameričani jsme zvyklí na různé překážky a díky víře to vše nakonec zvládneme, někdo s menšími, jiný s většími traumaty. Ale děti potřebují příklady. To, že si samy nastudují příběh Louise Armstronga, o kterém zjistí, že nebyl jen světoznámý trumpetista, ale že také velmi podporoval boj za černošská práva, je dostane zase o krok blíž svým snům,“ uzavírá. Dnes už je Jeremy zpět na jihu. Sebevědomější než kdy jindy, otevřenější než všechny generace jeho rodiny před ním. Sledující, jak pandemie v chudších státech, kam Louisiana patří, zasahuje menšinové komunity mnohem silněji. I proto začal studovat zdravotnickou školu a pracovat v nemocnici. Už ví, kde je jeho místo.

Mám teď před sebou seznam černošských osobností, který dostala má osmiletá dcera ve škole. Do konce týdne má odevzdat plakát s profilem jedné z nich. List obsahuje asi 100 jmen, je roztříděný podle toho, v čem jednotlivé ženy a muži vynikali. Spisovatelé, vynálezci, bojovníci za lidská práva, politici nebo muzikanti.

Když jména okem rychle přelétnu, sama se trochu zastydím, že většina z nich mi nic neříká. Co třeba takový George Washington Carver, takzvaný „burákový muž“, který za svůj život vymyslel okolo 100 různých výrobků z buráků? Anebo Sarah Breedlove Walkerová, známá jako první černošská milionářka, která udělala kariéru na kosmetických výrobcích pro ženy její rasy? Říkají vám něco jména jako Nancy Wilsonová, Nat King Cole, Lewis Latimer nebo Ruby Bridgesová?

Má Ela si asi i kvůli jménu vybrala Ellu Fitzgeraldovou. Začítává se do jejího příběhu a k tomu nám hraje její první hit „A-Tisket, A-Tasket“ z roku 1938. „Ella Fitzgerald byla první královnou jazzu,“ čte mi nahlas Ela z dětské knížky a hned vykřikuje. „Mami, já chci být také královnou jazzu. První českou královnou jazzu,“ směje se a začne zpívat. Proč ne. Měsíc černošské historie plní účel i v naší rodině. Inspiruje, dává nápady, nechává děti snít.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované