Hlavní obsah

Komentář: Pivo zhořklo, lidé se nezdraví. Do čeho investovat?

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Pozdrav je významný. (Vévodkyně Meghan při návštěvě Nového Zélandu, 2018.)

25. 12. 2019 15:11

O Vánocích to bývá lepší, ale jinak je deficit zdravení na veřejnosti nápadný společenský úkaz.

Článek

Nebylo to ještě o Vánocích, kdy lidé tuší, že na sebe mohou být i milejší. Všední den po Mikuláši.

Hospoda na návsi ve stavení za kostelem. Venku přiměřeně šero a slizko, ale tady v poledne otevřeno, teploučko a na čepu výstavní Prazdroj, za jaký by se nestyděly ani vyhlášené pražské podniky. Byl jsem tu poprvé, příjemné překvapení.

V lokále pár místních plus personál. Jako pocestný a spokojený host jsem si dal záležet, protože jsem tam byl nový a měli to tam moc hezké: Dobrý den! Na shledanou!

Myslím, že jsem zdravil dohromady tak pětkrát. Odpověď: vlastně žádná. Možná tak nezúčastněný, unavený pohled, ze kterého vyplynulo, že dotyčný registroval jakýsi akustický podnět. Vše.

Nechci z toho dělat vědu ani někoho vychovávat, ale ten kontrast mezi sympatickou, tradiční a zjevně dobře vedenou hospodou a tím, že nikdo ani nezabučí, takže si zdravící nutně připadá jako blbec, co se namáhá zbytečně, protože nechápe, kde se octnul a jak se tu chovat, byl neuvěřitelný.

A cos čekal, ty vole?

Snad nejsem moc cimprlich, ale když za mnou zapadla klika, říkal jsem si, že bych to radši býval bral obráceně: nic moc hospodu, kde panují alespoň běžné společenské konvence, když už ne vřelost a úsměvy.

Nikdo není dokonalý, já už vůbec, chraň bůh. Ale nešlo o náhodu: deficit zdravení na veřejnosti je markantní společenský úkaz.

Přesněji: deficit zdravení ze samozřejmosti, jen tak, když někam přijdete nebo někdo přijde, zdravení mezi lidmi, co se neznají. A hlavně deficit odpovídání na pozdrav.

Jde o běžné situace – v restauraci, v čekárně, míjení lidí na venkovské cestě nebo turistů na kolech. Sám si také mohu sáhnout do svědomí. Na druhou stranu si myslím, že když někdy nepozdravím (jako první, odpověď na pozdrav je jasná), je to i tím, že už mě přestala ta ozvěna mlčení bavit.

Tak se jí přizpůsobím. A zahraji podle pravidel.

Jazykovědkyně Helena Karlíková pozdrav charakterizuje jako „jeden z prostředků jazykového vyjádření sociálního kontaktu mezi komunikanty, který je součástí velkého kulturněhistorického a současně i lingvistického kontextu. Má charakter konvencionalizovaných obratů, které odrážejí sociální prostředí, v němž se používají, společenské vztahy mezi účastníky, sociální kontakt, etiketu daného období, konkrétní situaci, čas a místo apod“.

Z toho vyplývá, že když se pozdrav nekoná, ačkoli by měl, je to průšvih. Sociální kontakt rovná se zeď. Komunikanti nekomunikují. Kulturněhistorický kontext stojí za starou belu. A takhle si tu žijeme.

Ottův slovník pod heslem „pozdravení“ uvádí, že jde o „projev úcty nebo přátelství, jenž se děje buď posunkem, nebo slovy“, a dodává řadu příkladů včetně těch z „despotických“ a „exotických“ zemí. Například: „Méně vzdělaní národové Starého světa, Kalmykové, Annamité, pak obyvatelé Nové Guinee, Tahiti, ostrovů Sandwichských, Společenských a Přátelských pozdravují se očicháváním, kladou nos na nos a trou je o sebe.“

Tak to jsme fakt jinde. Vzdělaní, vyspělí, moderní, rovnoprávní. Držíme se zpátky.

Jestli to není spíš obráceně. Někoho cizího zdravit je „neuctivé“, protože slušností je se do něj nemontovat, nerušit jeho bublinu a nevyvádět ho z míry. Když zaznamená nenadálý pozdrav, instinktivně ho napadne: „O co tomu člověku jde, na co si tu hraje? Mám mu snad zasalutovat jako na vojně? Není divu, když sociální kontakt neopětuje.“

Místo pozdravů zaujalo „uctivé mlčení“.

Nikdo netvrdí, že se musíme zdravit bůhvíjak obřadně nebo jako před sto lety, klobouk už se dneska nesmeká. Ale jestli je verbální pozdrav – a hlavně odpověď na pozdrav – pořád ještě „projevem úcty“, pak kultura zdravení vypovídá i o tom, jaké poměry panují.

Společnost tmelí měkké faktory: úcta, vkus, péče, vztahy, tolerance, empatie, důvěra, kulturní zvyklosti. Dobrá hospoda není jenom dobré jídlo a pití, musíte se tam i dobře cítit. Nestačí počítat kilometry nových silnic, když chybí kultura silničního provozu. Můžete plánovat a investovat biliony, pořídit zemi spoustu různého „hardwaru“, ale bez měkkých faktorů se to na životě, tak jak jde, podepíše málo.

Vliv „opatření“ na pocit životní spokojenosti se přeceňuje. (To se sice týká hlavně materiálně zabezpečených, ale i chudších lidí, kterým je hmotný blahobyt a luxus teoretických úvah vzdálený.)

To pivo ale rozhodně bylo vynikající.

Reklama

Doporučené