Hlavní obsah

Komentář: Smíchali covid s politikou. Česko a Izrael jsou v průšvihu

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Good bye, koronavirus. Symbolická večeře na rozloučenou na Karlově mostě, 30. června 2020.

Reklama

7. 9. 2020 8:00

Izrael má před námi pár týdnů náskok. Jako bývalí premianti bychom měli tamní vývoj sledovat víc než pozorně.

Článek

V období od března do května patřila země ke světovým premiantům. Vláda viděla riziko pandemie brzy a zavedla rychlá i účinná opatření. Relativně brzy je pak také uvolnila. Koncem května a začátkem června se zdálo, že koronavirus prakticky zmizel. Hygienické stanice hlásily přírůstek jednoho případu pozitivně testovaného člověka na milion obyvatel.

Dnes je podle té samé metriky (sedmidenní průměr vztažený na milion obyvatel) naopak nejhorší na světě. Je to kolem 200 lidí denně a toto číslo dál roste. Zároveň stoupá i počet hospitalizovaných a očekává se růst pacientů, kteří na covid-19 zemřou.

Nikoli, není řeč o Česku, byť by v podstatě klidně mohla být. Dotyčnou zemí je Izrael. My na tom na jaře nebyli tak dobře (byť téměř) a zatím na tom nejsme tak špatně. Ale nedá se vyloučit, že je to jen otázka času.

Máme s Izraelem mnohé společné. Jsme zemí s relativně malým počtem obyvatel, což je pro krizové řízení vždy výhoda. Máme vyspělý a přístupný zdravotní systém. Máme podobnou mentalitu v tom, že se i složité problémy snažíme řešit sami, a máme na to vzdělanostní a intelektuální kapacitu. Viz české „hnutí ajťáků“ COVID19CZ a podobná iniciativa řady izraelských start-upů ve stejné době letos na jaře.

Ano, mezi zeměmi jsou samozřejmě i velké rozdíly. Česko má z hlediska pandemie mnohem zranitelnější polohu, jsme doslova uprostřed kontinentu a zavření hranic je extrémní a bolestné řešení. Na rozdíl od Izraele také nejsme zvyklí žít v permanentním ohrožení. Tím je nižší i naše ochota se omezit a měnit své návyky.

Izrael má rovněž své handicapy, tím největším je asi právě to, že kromě nákazy stále čelí zmíněnému vnějšímu ohrožení. A velký rizikový faktor představují komunity ortodoxních Židů, kteří od začátku odmítali svůj způsob života vládním opatřením jakkoli přizpůsobovat.

I tak se situaci dařilo zvládat a Izrael i Česko vyšly z jarní vlny pandemie velmi dobře. Paradoxně i to může být částečně důvod, proč si obě země vedou dnes tak špatně. Ale tím hlavním a zásadním je to, že se opatření proti pandemii „promíchala“ s politikou.

Dnešní alarmující stav nákazy v Izraeli je především selháním politiků, píše v sérii tweetů izraelsko-americký vědec Janiv Erlich. Absolvent Telavivské univerzity je odborníkem na počítače a mapování genomu, v poslední dekádě působil nejprve na MIT v Bostonu a od roku 2015 na Kolumbijské univerzitě.

Premiérem je Benjamin Netanjahu, obviněný z korupce, podplácení a zneužití důvěry. V březnu se v Izraeli konaly třetí volby v rozmezí jednoho roku. Země je rozdělená na Netanjahuovy příznivce a odpůrce, byť počet těch prvních pozvolna klesá.

Covid-19 pro něj byl skvělá zpráva, píše Erlich. Hrozí mu vězení a nebyl by prvním špičkovým izraelským politikem, který by v něm skončil. Ale dokud je u moci, umožňuje mu to vyšetřování co nejvíc komplikovat a držet věci aspoň částečně ve svých rukou. Proto vyhlásil v březnu pandemii za „národní ohrožení“ s tím, že se země musí semknout.

Tomu Izraelci rozumí, a tak první opaření byla přijata rychle a důsledně. Vznikla „anticovidová koalice“ a 17. května se Netanjahu stal popáté předsedou vlády. Načež podle Erlicha o covid-19 „ztratil zájem“. O devět dní později uspořádal tiskovou konferenci, kde ohlásil vítězství nad pandemií a občanům vzkázal, že se život může vrátit zpátky do normálu. „Problém je v tom, že virus se tiskové konference nezúčastnil a jediná řeč, kterou mluví, je kyselina RNA,“ píše Erlich.

Nebudu dál unavovat podrobnostmi, ostatně nejsem vůbec znalec izraelské politiky. Jen čtenář novinových článků. Ale v izraelském příběhu je tolik podobností s tím českým, až je to fascinující. V obou zemích je úřadující premiér, vůči kterému je silný odpor velké části veřejnosti, ale zároveň má i silnou podporu jiné části. Je obviněn z nezákonného jednání. Umí využívat toho, že se veřejnost touží co nejrychleji vrátit k normálnímu způsobu života a že ani mezi intelektuální elitou (a dokonce ani odborníky na epidemiologii) nepanuje shoda na tom, jaká opatření proti nákaze jsou optimální.

Populismus je vždycky nebezpečný, ale jde o dlouhodobé riziko, které neohrožuje životy bezprostředně. Avšak v kombinaci s opatřeními v době pandemie to je velmi nebezpečný způsob, jak řídit stát. Politický sentiment a nařízení založená na odborné expertíze (například nošení roušek či omezení některých činností) je něco, co se z principu nedá a nesmí míchat. Ale politici v Izraeli tuhle Pandořinu skříňku otevřeli.

Počátkem června se začaly v Izraeli denní nárůsty šplhat ke stovkám a tisícům, veřejnost i politici se však uklidňovali tím, že jsou to „izolovaná ohniska“ a že „virus je slabší“ a „přece nikdo neumírá, až na lidi, kteří jsou staří a umřeli by stejně“. Objevili se vědci, kteří tvrdili, že žádná druhá vlna skoro jistě nebude. Někteří vycházeli ze svého „odborného úsudku“, jiní svá tvrzení dokonce podpořili matematickými modely.

Po zpomalení nárůstu v polovině srpna se situace zase zhoršila. Země, která měla jeden z nejnižších počtů obětí na milion obyvatel na světě, dnes podle Erlicha hlásí, že 20 procent denních úmrtí jde na vrub covidu-19. Koncem týdne překonal počet mrtvých hranici 1 000.

Hrozba virem rozděluje společnost jinak, než jsme zvyklí. A než s tím naše racionalita umí pracovat. Je to proto, že každý je opatřením proti nákaze ovlivněn jinak. Někdo skoro vůbec, jiný existenčně. Dále máme každý jiné osobnostní charakteristiky, a každý tudíž i mentálně zvládá případné zásahy do života jinak.

Vše navíc komplikuje to, co už bylo mnohokrát napsáno. Totiž že reálné riziko viru je v nešťastném pásmu mezi „nebezpečným“ a „neškodným“ a my navíc nevíme přesně kde.

S tím se dá velmi těžko pracovat. Člověk nemusí být expert na behaviorální psychologii, aby mu bylo jasné, že ti, které opatření proti viru ovlivní negativně, budou vidět pouze ty argumenty, které říkají, že nebezpečí zveličujeme. Že jsme „apokalyptici“. A naopak z druhé strany spektra se oponenti jeví jako „chřipečkáři“.

Apelovat na kritické myšlení je těžké. Zvlášť v situaci, kdy o viru stále víme strašně málo. Do šedé zóny našich informací a vědomostí o covidu-19 si lze sáhnout v podstatě pro jakýkoli argument. Když jste politik, najdete tam cokoli a je jedno, co chcete hlásat. Že jsou roušky metaforou sounáležitosti a tolerance? Poslužte si, vědecké práce jsou vám k dispozici. Že jsou roušky náhubky a symbolem ponížení? Račte, i vám je věda k dispozici.

Převalování se pandemie po zemském glóbu jakoby chtělo ukázat, že je skoro jedno, kde zrovna úřaduje. Stačí pár měsíců a někdejší premianti se stávají potížisty, nad jejichž neschopností ostatní kroutí hlavou. Výsledkem je prakticky všude zdevastovaná ekonomika a ještě víc rozdělená společnost.

Navíc je zřejmé, že schopnost udržet pozornost je u organismu, jakým je stát a jeho obyvatelstvo, velmi těžké. Ovlivnit chování lidí v dlouhodobém horizontu je těžké. Ti, kteří tvrdili, že covid-19 na dlouhou dobu, nebo dokonce navždy změní naše zvyky, se zcela mýlili.

Všechny ty články o tom, že si nebudeme podávat ruce, nebude se objímat ani líbat a že dlouhá léta budeme nosit roušky, už po pár měsících působí komicky. Včetně těch, co jsem psal i já, samozřejmě.

Jediné, čemu rozumíme, je okamžitá hrozba. Dokážeme se poučit tam, kde zažívají něco podobného a kde jsou ve srovnatelné situaci. Platilo to na jaře a lze tím vysvětlit, proč celé skupiny zemí, které přijímaly obdobná opaření, dopadly o tolik lépe než jiné. Typicky třeba východní versus západní Evropa s hraniční čárou plus minus někde v Německu. Nemělo to žádné tajemné důvody (viz třeba hypotéza o proočkování určitým typem vakcíny, která se nepotvrdila), tyto země prostě postupovaly podobně.

Špatná zpráva je, že Česko je dnes v jednom „balíčku“ s Francií, Španělskem a právě Izraelem. Možná tomu se vývojem pandemie v posledních měsících podobáme nejvíc. A Izrael má před námi pár týdnů náskok. A to je ta potenciálně dobrá zpráva či lépe řečeno potenciální poučení. Měli bychom tamní vývoj sledovat víc než pozorně. Plus odložit naše předsudky, zaujetí a dogmata. Jakkoli je to skoro nemožné.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené