Hlavní obsah

Komentář: Tenkrát ve Sněmovně. Z jednání o rozpočtu je kovbojka

Martin Čaban
Komentátor
Foto: ČTK, ČTK

Rozpočet je klíčový domácí úkol každého premiéra.

Reklama

17. 12. 2020 9:00

Rozpočtové provizorium bývalo strašák, ale dnes se jeví jako nejdůstojnější cesta.

Článek

Kolem schvalování státního rozpočtu se nějaká ta dramata odehrávají vždycky, ale tentokrát se tedy české politické elity v čele s premiérem Andrejem Babišem pustily do málo vídaného kusu. Třetí čtení rozpočtu se přerušuje málokdy. Dramatická jednání se obvykle konají před ním a ve Sněmovně už se jen vše odehraje podle dohodnutého scénáře.

Letos ovšem Babiš s opozicí rozehrál parafrázi předlouhých zíracích scén z klasických westernů či Kurosawových samurajských trháků. Jenže na rozdíl od potěchy ducha, již divákovi přinášejí zmíněná umělecká díla, pohled na rozpočtové drama vybízí spíš k otázce, zda se tu někdo nezbláznil. Pořídit si rozpočtovou krizi uprostřed té koronavirové je skutečný majstrštyk.

Středeční třetí čtení státního rozpočtu na příští rok skončilo fiaskem. Premiér přišel do Sněmovny pozdě, protože odmítl pustit ministra zdravotnictví na kontrolu nemocnic samotného. V dadaistickém projevu oznámil poslancům, že musel být dvě hodiny v Motole, neboť nelze nechat očkování v rukách ministra zdravotnictví, že nemá pro rozpočet většinu, sepsul opozici na tři doby a pak ji požádal, aby opustila jednací sál a ve schválení rozpočtu nepřekážela. Pak byla polední pauza, po níž se na sebe navršilo několik hodinových přestávek na jednání poslaneckých klubů, pak se sešlo sněmovní grémium a projednávání rozpočtu bylo přerušeno do pátku. Ve čtvrtek večer bude Babiš jednat se šéfy poslaneckých klubů a hledat u nich pochopení.

Není moc pravděpodobné, že ho nalezne. Nesehnat politickou podporu pro zákon roku je premiérovo osobní politické selhání. Zradil jej jeho mikromanagement, jeho věčný dojem, že úplní pitomci sedí nejenom v opozičních lavicích, ale taky v ministerských křeslech, pročež je nutné se osobně účastnit pro předsedu vlády zcela zbytných akcí od kontroly motolské nemocnice po vypouštění syslů. Pak samozřejmě nezbývá čas na klíčové politické povinnosti, jako je dojednání sněmovní podpory pro plán hospodaření státu na příští rok.

Před Babišem se přitom otevírala možnost rozehrát docela zajímavou partii. To kdyby mu včas došlo, že komunisté tentokrát nevyměknou a na desetimiliardovém škrtu v armádním rozpočtu budou trvat. Babiš se mohl pokusit postavit ad hoc širší rozpočtovou koalici s demokratickými stranami.

Pokud by vyslechl některé jejich dílčí argumenty a návrhy a nalákal je na ochranu armády a našich spojeneckých závazků před komunistickými choutkami, třeba by se mu povedlo pro klíčový volební rok schválit rozpočet s demokratickou většinou v zádech. A navíc se zábleskem státnické image a přehozením kousku zodpovědnosti na hlavní soupeře. Když šlo o populistické a nepromyšlené snižování daní, zrodila se ad hoc koalice ANO a ODS raz dva bez jakékoli bolesti. Tak jestli by mu to u rozpočtu nestálo aspoň za pokus.

Jenže takovou partii by bylo možné rozehrát nejpozději těsně po druhém čtení rozpočtu. Premiér ovšem využil čas před finálním hlasováním hlavně k tomu, aby opozici několikrát pozurážel a obvinil ze všech hříchů světa. Jeho pozdní a špatně předstíraná lítost a škemrání o odchod ze sálu představovaly už jen finále celého politického trapasu.

Babiš vsadil na to, že si komunisté jako už několikrát zahrají na siláky a pak po pár laciných ústupcích v sociální oblasti změknou a rozpočet podpoří. Tentokrát se ale zřejmě přepočítal. Za rok jsou volby, komunisté ztrácejí voliče a potřebují to oligarchovi, kterého tři roky drží u moci, taky trochu osladit. Navíc předseda Vojtěch Filip přesluhuje, koronavirus nedovolil komunistům uspořádat plánovaný volební sjezd a ve straně se řežou dvě známá křídla stalinistů a umírněných. I Vojtěch Filip přitom vidí vývoj voličských nálad, tak se vymezením proti Babišovi snaží zachránit, co se dá, aby s rudým žezlem nepředal svému nástupci už jenom směšný tříprocentní stín někdejší státostrany. Útok na závazky vůči NATO je v tomto směru zcela průhledný, neboť komunisté znají své voliče. Že Babiš na tento politický kontext včas nedohlédl, je fatální chyba.

Chyba už se nicméně stala a velká otázka nyní zní, zda z té šlamastyky existuje nějaká cesta ven. Existuje jich víc, ale důstojná je jenom jedna.

Nejdříve k těm nedůstojným. První je splnit komunistům jejich přání, naštvat spojence a osekat rozpočet armádě, která v koronavirové krizi chrání Česko před kolapsem jako bašta příčetnosti a kompetence. Pak bude ovšem pro podporu rozpočtu kromě komunistů potřeba přikoupit ještě SPD, protože komunistický požadavek je nepřijatelný i pro sociální demokraty.

Druhá cesta je podobná a spočívá v tom, že se komunistický požadavek nějak účetně zabalí, aby se komunisté nažrali a armáda zůstala celá, což ale na důstojnosti celému procesu příliš nepřidá. Pak je tu možnost vypudit komunisty ze sálu nějakým menším ústupkem a poohlédnout se po „přeběhlících“, kteří dodají pár chybějících hlasů, nebo odchodem za komunisty dál sníží hlasovací kvorum.

Hlasitě se Babišovi nabízel poslanec Lubomír Volný, který sliboval hlas svůj a svého kolegy Mariana Bojka za snížení státních příspěvků pro politické strany. Bojko i Volný byli zvoleni za SPD, ale s okamurovci se rozhádali a založili si vlastní hnutí Jednotní. Jinými slovy, mají jistotu, že tohle je jejich poslední volební období ve Sněmovně, a tak jsou ochotni přispět ke stabilitě situace. Že Babiš není při hledání spojenců vybíravý, víme, proti gustu samozřejmě žádný dišputát.

A pak je tu cesta poslední – vrátit se o krok zpátky, rozpočet znovu otevřít, přepočítat podle aktuálních prognóz, započítat do něj daňový balíček ve schválené podobě a vůbec z něj udělat dokument, který bude alespoň z dálky připomínat plán státních financí na příští rok. A zároveň do něj po pečlivých jednáních vetknout návrhy, které by jej učinily přijatelným i pro nějakou další pokud možno ne extremistickou politickou stranu. To jistě nejde stihnout do konce roku a znamenalo by to pár týdnů v rozpočtovém provizoriu.

To samozřejmě není optimální varianta a obvykle se v jednáních používá jako strašák. Neochota či neschopnost Andreje Babiše plnit si své premiérské povinnosti nás ale dostala do situace, kdy ostatní kulisy od samotné podoby rozpočtu až po úvahy, kdo by jej mohl pomoci schválit, vypadají daleko strašidelněji.

Finanční trhy snad pár týdnů provizoria přehlédnou, těm dělají vrásky jiné věci. Na lednové výdaje by měla vláda v rukách nějakých 150 miliard a déle by to trvat nemělo.

Řeči, že pokud bude provizorium, vydrží až do podzimních voleb, Babiš, doufejme, nemyslel vážně. Provizorium mu má dát pár týdnů na to, aby si opravil zásadní domácí úkol, na který se napoprvé vykašlal. Předseda vlády, který nedokáže zajistit většinovou podporu pro svůj rozpočet, totiž nemá vládnout v provizoriu, jak se dá, ale vůbec nemá být předsedou vlády.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované