Recenze: Emma Stone s oholenou hlavou. Film drtí publikum divnými nápady

Michelle se v očích bratranců Teddyho a Dona neprovinila jen tím, že je ředitelkou farmaceutické firmy. To, že skončila spoutaná v jejich sklepě, má jiný důvod. Michelle je prý mimozemšťanka z galaxie Andromeda. Teddy ale moc dobře ví, co tito vetřelci na Zemi plánují a jak se proti nim bránit.

Nový film Bugonia, který právě promítají česká kina, představuje zvláštní obrat v kariéře nejdivnějšího řeckého režiséra Yorgose Lanthimose. Poprvé natočil remake. A vybral si k tomu náležitě ztřeštěnou předlohu.

Dvaapadesátiletý Lanthimos je nejvýraznějším představitelem takzvané divné řecké vlny. Jeho snímky Špičák či Alpy zvaly diváka do světů postavených na bizarních pravidlech, šlo o úzkostně působící, až lehce dystopická, ale též absurdní díla. Vždy dost chladně přistupovala k hrdinům, ať už šlo o rodiče udržující své děti v iluzi fiktivního světa uvnitř jejich domu, či členy tajuplné skupiny Alpy.

Řecký tvůrce se záhy prosadil v Hollywoodu, kde svůj výstřední styl přenesl do amerických podmínek a rozšířil ho do různých žánrů. Jeho dosavadním kariérním vrcholem se stali předloňští Chudáčci, uhrančivá steampunková variace na román Ostrov doktora Moreaua, která mu vynesla hlavní cenu Zlatého lva na festivalu v Benátkách a také čtyři Oscary, včetně toho pro nejlepší herečku Emmu Stone. Právě ona nyní ztvárnila drsnou šéfku obřího koncernu Michelle v novince Bugonia.

Že není jen nelítostnou byznysmenkou, pocítí dvojice bratranců hned v úvodu při pokusu o únos, měnícím se v sérii násilně-komických eskapád, v nichž má Michelle zprvu dost navrch. Už tady se projevuje, že snímek bude docela divoce oscilovat mezi žánry. Ve sklepě zpustlého domu bratranců se rychle mění v paranoidní a také dost brutální thriller. Lanthimos se ve své tvorbě nevyhýbá krvi a násilí, přičemž ani tentokrát se nedrží při zemi. I když jinak je Bugonia relativně komorní záležitostí, v lecčem připomínající jeho staré řecké počiny.

Film vychází z jihokorejského titulu Save the Green Planet z roku 2003. V době, kdy ještě divná řecká vlna byla dalekou budoucností, patřili právě jihokorejští tvůrci k těm, kdo nejšíleněji mísili žánry a dokázali pod tyto směsky vměstnat také satiru či společenskou kritiku. Save the Green Planet byla právě takovým mixem akce, komedie, thrilleru a sci-fi.

Bugonia, v níž vedle Emmy Stone exceluje Jesse Plemons coby pomatený konspirátor Teddy, udržuje publikum celou dobu v dvojí tenzi. Jednak se prostě instinktivně strachujeme, co dvojice zmagořených bratranců udělá svázané bezbranné ženě. Poté ale přichází také úvaha na téma, co je větším nebezpečím dnešní doby – zda bezohlední šéfové nadnárodních korporací, či nešťastníci ve spárech internetu a propagandy.

Teddy trpí, neboť jeho matka je v kómatu, a viní za to firmu, jíž velí Michelle. To samo o sobě jistě neospravedlňuje jeho činy, lze s ním ale nějak soucítit, obzvlášť když se zdá, že trpí duševní poruchou.

Lanthimos lehce tlumí a podchlazuje nálady ztřeštěného korejského originálu, na druhou stranu nikdy není tak chladně analytický jako filmaři typu Michaela Hanekeho. S thrillerem tohoto rakouského autora Funny Games o přepadení jednoho domu dvojicí záhadných mužů, což byla precizní studie manipulace s publikem odhalující nečekané podoby zla, však Bugonia sdílí minimálně jistou potměšilost a ochotu nechat diváka cele napospas nejistotě.

Bugonia patří k dílům, o nichž není dobré prozradit příliš. Snad jen to, že zatímco umně a pozvolna dávkuje informace o postavách a jejich vztazích, o to nestřídměji popouští uzdu násilí. Tím, že bratranci oholí hrdince hlavu, aby pomocí vlasů nemohla přijímat údajné signály od mimozemských kumpánů, vše jen začíná.

Lanthimos vytváří brutální situace umocněné tím, nakolik těžké je se k některé z postav přimknout. Michelle navíc není zcela bezbranná, využívá svých schopností obratné manipulace, rychle chápe pravidla světa, v němž se Teddy s pomocí nejhlubších zákoutí internetu uzavřel, a hodlá toho využít. Anebo je vše ještě trochu jinak?

Satir o bohatých a mocných vzniká poslední dobou spousta. A často bývají až příliš zaumné, snaží se o různé stylové či formální hrátky, které jen maskují, že jde nakonec o trochu bezbranná díla, jako se to předloni přihodilo snímku Saltburn.

Bugonia je v tomto ohledu vlastně až přímočará. Kameraman Robbie Ryan, který vedle mnoha Lanthimosových titulů natočil poslední filmy Kena Loache či skvělé drama o dospívání Fish Tank režisérky Andrey Arnold, snímal Bugonii na pozapomenutý a málo využívaný formát VistaVision, vynalezený v 50. letech minulého století a umožňující práci ve vyšším rozlišení. Dnes se užívá v jednotlivých scénách, málokdy se na něj ale točí celé filmy.

Bugonia však své rozlišení využívá nikoli k opulentním trikovým venkovním scénám, ale naopak na co nejintenzivnější zachycení nervní stísněné atmosféry zchátralého domku, kde se odehrávají děsivé věci. Yorgos Lanthimos nás vtahuje do světa, kde je – navzdory občasným až radostně komediálním erupcím – obtížné pobývat. A nutí nás nezakrývat oči, respektive vidět psychická i fyzická muka v co největším detailu.

Je to film, který chce být poťouchlým šťouchancem pod žebra, mnohdy je ale možná spíše kopancem na hlavu a hrozí knokautem. Lze ho vzít jako jednoduchou žánrovou hříčku nebo intenzivní školení ve schopnosti měnit náladu či atmosféru a zároveň jako záměrně vyhrocený komentář o drastické povaze dnešní doby. Lanthimos tentokrát tančí na hraně mainstreamu a radikality. A ten tanec se určitě vyplatí vidět.