Hlavní obsah

Komentář: To otravné slovo kultura. Potřebuje vůbec ministerstvo?

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: ČTK

Martin Baxa mluví s novináři ve volebním štábu Spolu, 9. října 2021.

Reklama

19. 11. 6:30

Před pravděpodobným ministrem kultury Martinem Baxou stojí zásadní úkol: vrátit kulturu do povědomí lidí jako něco, bez čeho se nelze obejít. Ať už za covidu, nebo mimo něj.

Článek

Divadelní sály, kina, galerie, koncertní sály, knihkupectví, festivaly. V době covidu jsme se bez nich přece také obešli, tak proč bychom na ně měli mít celé ministerstvo? Není na světě spousta důležitějších věcí? A nestačila by vlastně televize, vždyť tam je přece všechno, ne?

Kultuře (a snad i umění, to je ještě podezřelejší obor) se věnuji dlouhodobě – teoreticky prostřednictvím novinářských článků i prakticky jako autorka knih či televizních pořadů. Přesto mě po všechny ty roky nepřestalo zarážet, jak zbytná se zdá kultura velké části populace. Kam vměstnat do života mytického obyčejného Čecha, kamsi mezi práci a hospodu, návštěvu divadla, kina či snad dokonce četbu knihy?

Vztah většinové veřejnosti ke kultuře dobře ilustruje i povolební vyjednávání o nové vládě. Ministerstvo kultury se vnímá tradičně jako nejméně důležité a skoro by se zdálo, že by nikomu až tak nevadilo, kdyby se zrušilo. Roky ve volebních slibech slibované jedno procento ze státního rozpočtu na kulturu nikdy nikdo nedal. Ministři kultury roky žadoní o každou korunu.

Poslední ministr Lubomír Zaorálek ve funkci vydržel dva roky, což je na kulturu celkem dlouhá doba. Průměrná životnost ministrů před ním byla kolem roku – týkalo se to Antonína Staňka, Ilji Šmída i předtím Aleny Hanákové, Jiřího Balvína, Jiřího Bessera, Václava Riedlbaucha i Václava Jehličky. Kdo si na všechna ta jména vůbec vzpomene?

Smutnou rekordmankou byla režisérka Helena Třeštíková, která v ministerské funkci vydržela v lednu 2007 pouhých 17 dní. I před ní ale ministři přicházeli a odcházeli v rychlém sledu. Nejdéle sloužícím ministrem posledních let byl Daniel Herman: vydržel téměř čtyři roky. Pavel Dostál blahé paměti řídil kulturu sedm let, o tom si mohou ostatní nechat jen zdát.

Zasvěcenci z ministerstva mluví o tom, že ministrům znepříjemňuje výkon funkce nátlak různorodých uměleckých skupin skrze média, který je těžké ustát. I proto by měl ministrem kultury být někdo, kdo si svou práci dokáže obhájit. A spíš než „nepraktický umělec“ to musí být „schopný manažer“, který se vyzná ve spleti ministerských nařízení a který si dokáže na vládě dupnout, když je to třeba.

Kultura je tradičně v kabinetu spíš otloukánkem a politická vyjednávání tomu odpovídala. Na ministerstvo kultury se nikomu dvakrát nechtělo, zkušení političtí matadoři tuší, co je tu čeká, nezkušení nováčci zas nemají šanci s resortem pohnout. Vládne tu chronický nedostatek finančních prostředků a klaka zaměstnanců předdůchodového věku, která se zarputile brání přechodu ministerstva k digitalizaci.

Na nového ministra přitom čeká řada ještě zásadnějších úkolů – třeba ustavení nového Státního fondu kultury, který by podobně jako už zaběhnutý Státní fond kinematografie dokázal vybírat (například ze vstupného) a následně rozdělovat finanční prostředky tak, aby kultura v Česku neskomírala.

Není divu, že dlouho nebylo ani jasné, kdo nejméně důležitý vládní post obsadí. O tenhle resort rozhodně velká bitka nebyla. V souvislosti s postem ministra kultury se mluvilo o zástupcích STAN Romanu Bělorovi a Janu Lacinovi či o pražském pirátském zastupiteli Ondřeji Chrástovi. Zaručené zprávy hovořily i o řediteli Světa knihy Radovanu Auerovi z TOP 09 či o senátoru Janu Grulichovi z téže strany.

Nakonec do křesla usedne Martin Baxa z ODS. Podle mnohých ho lze považovat za nejlepší volbu ze všech zmíněných jmen. Nejen proto, že zase jednou bude šéf kultury ze stejné strany jako premiér. Kultuře se původně středoškolský pedagog a dlouholetý primátor Plzně věnuje dlouhodobě, třeba z pozice předsedy správní rady Evropského hlavního města kultury, jímž byla Plzeň v roce 2015. Během covidové éry upozorňoval na nerovné podmínky mezi restauracemi a kulturními institucemi. Teď bude i na něm, aby dokázal vyzdvihnout důležitost svého resortu.

V pětikoaliční smlouvě se kultura neprobojovala mezi dvanáctero vládních priorit. Tam se operovalo jen se změnou „politické kultury“. Kultura ale dostala prostor alespoň v závěrečném bodovém shrnutí programových témat. Mluví se tu o všech tradičních restech, které vlády slibovaly splnit v posledních několika letech, v čele s už mytickým jedním procentem státního rozpočtu. Vláda chce také zlepšit podporu kultury v regionech, prosazovat vyšší daňové zvýhodnění mecenášství a sponzoringu. Mluví se tu o podpoře živé kultury a kulturních a kreativních průmyslů a o transformaci Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize. Evergreenem je podpora rozvoje muzeí, galerií a knihoven a revize památkového zákona, stejně jako podpora nezávislosti médií.

Jde o samé důležité věci a je dobře, že jsou tu zmíněny. Teď už zbývá jen maličkost: opravdu je prosadit a dokázat, že kultura je důležitou součástí života, bez které se tahle republika neobejde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované