Hlavní obsah

Glosa: Všechno je prý v pořádku. Tak proč se cítíme tak mizerně?

Jonáš Zbořil
Editor Kultury
Foto: Profimedia.cz

Z téhle covidové autocenzury může být úzkost přímo učebnicová.

Reklama

„Tomu, co prožíváš, se říká úzkost,“ řekl mi jednou jeden terapeut. „Je jako strach. Ale neznáš jeho příčiny.“

Článek

Poznat, z jakého místa vyvěrá úzkost, může trvat pěkně dlouho. Vyžaduje to práci, pečlivé zkoumání vlastní duše. Musíte přijít na to, kde vaše vlastní já schovalo nepříjemné věci. Chtělo vás před nimi uchránit, ale sekundárních příznaků se nezbavilo. Na první pohled je všechno v pořádku, jen vás pravidelně něco strašně tíží na hrudi. A vy nevíte, co.

Mám pocit, že podobnou úzkost teď zažívá nemalá část české společnosti. Všechno se smí, hospody otevřené, školy prý fungují. Tak proč se cítíme tak mizerně?

Má dcera nebyla ve školce přes čtyři týdny. Stejně dlouho jsme s ní zavření i my ostatní – já, žena a naše druhé batole. Za tu dobu jsme se potkali jen s několika kamarády. V kanceláři jsem za poslední měsíc seděl párkrát. A pořád platí, že pracuju většinou v posteli a v teplákách.

Matně si vzpomínám, že jsme si nedávno s kamarádem nadšeně povídali o nějakém blížícím se koncertě. Už nevím, proč jsme na něm nakonec nebyli. Byl zrušen? To snad ne, vždyť přísná nařízení už jsou pryč. Tak ho možná zrušili sami pořadatelé, prostě z obavy, aby se z místa nestalo ohnisko nákazy? Nebo jsme sami usoudili, že není dobrý nápad někam chodit?

Nechci rozhodně zlehčovat předchozí dva roky s covidem. Situace to byla bezprecedentní. Hrozná. Přesto si myslím, že ji společnost minimálně zpočátku řešila zdravě. Mluvila o problému a čelila mu. Mobilizovala se na mnoha různých frontách. Někdo šil roušky, někdo pořádal koncerty přes streamingové platformy. Někdo po večerech tleskal lékařům nebo celému národu pouštěl Svěráka a Uhlíře. Bylo to trochu úsměvné, ale tak to prostě dopadne, když deset milionů lidí najednou potřebuje katarzi.

Pak tu byly i trochu otravné jevy. „Svět už nebude takový jako dřív,“ říkalimédiích filozofovévědci. Osobně mě ta věta neskutečně rozčilovala, protože nic neznamenala. Reprezentovala fatalismus, který se trochu rozmělnil až ve chvíli, když člověk klikl na titulek a článek otevřel.

Česko v roce 2022 vypadá docela jinak. Postrádá fatalistické slogany i „Není nutno“. Bavit se o covidu už všechny vyčerpalo, co se nemoci týče, uvalili jsme na sebe autocenzuru. V posledním lednovém týdnu přitom stoupl počet nakažených žáků ve školách až dvojnásobně. Denní přírůstek pozitivních testů nedávno překonal padesátitisícový rekord. Ale vždyť už o nic nejde, říkáme si.

A tak vídám skoro stejně málo lidí jako za časů nejhorší pandemie, ale už s nimi o tom nemluvím. Připadám si sám jako v březnu 2020, ale už kvůli tomu s nikým nepořádám virtuální dýchánky. Chybí mi katarze a upřímné emoce, ale národ už si nezpívá, tak jsem v tom asi sám? Co je ale vůbec nejhorší: zapomínám, že tohle všechno, to, co žijeme začátkem letošního roku, není a nemá být normální.

Je čím dál těžší si připomínat, že ani leden 2022 se pořád ještě nepodobá tomu, jak jsme žili před pandemií. Lidská duše je adaptabilní, odolná jako rybenka. Přežije všechen sajrajt, který jí život připraví. Stačí, když jí namluvíte, že je to takhle OK. A to je přesně to, co teď jako společnost děláme. Krátkodobě to asi tak moc neškodí. Je ale pravděpodobné, že se to v nás nakonec někde ozve, možná už to ostatně začíná. Ta zvláštní tíha na hrudi. Přechozená nemoc mysli.

Z téhle covidové autocenzury může být úzkost přímo učebnicová.

Reklama

Doporučované