Hlavní obsah

Hrdinky od prvních dnů až dodnes. Jak se mají sestřičky z covidária?

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Ve službě – v civilu. Sestřička Petra z oddělení ARO Fakultní nemocnice Bulovka.

Reklama

24. 12. 2021 6:00

Otlačené tváře, přilepené vlasy, v očích únava. Ale také odhodlání. Na začátku pandemie zvěčnil sestřičky z oddělení ARO pražské Bulovky fotograf David Neff. Jak se mají? A jak zpětně vidí dny, ze kterých obrázky pocházejí?

Článek

Reportáž si můžete také poslechnout v audioverzi.

„Měly jsme hrozný strach. Bály jsme se, jak to bude, jak ochráníme svoje rodiny. Vymýšlely jsme, že se všechny nastěhujeme k jedné kolegyni a budeme izolované. Jenže najednou přišla zpráva, že máme na Bulovce prvního covid pacienta, šly jsme tam s velkým respektem,“ vzpomíná na úplně první dny pandemie Jana Šinkovičová. „Měly jsme připravené obleky, celé oddělení bylo zorganizované a my jen čekaly, že tak jako v amerických filmech odněkud vyskočí akční hrdina,“ dodává.

Jana Šinkovičová, Eva Kocourková, Petra Koukalová a Nina Sobotková. Čtveřice sestřiček pracuje v jednom týmu Anesteziologicko-resuscitačního oddělení Fakultní nemocnice Bulovka. Všechny mají dlouholetou zdravotnickou praxi. To, co zažily během několika pandemických vln, se ale nedá s ničím předešlým srovnat.

Často překonávaly vlastní strach, přesto s obrovským citem a respektem k vlastnímu povolání každé ráno vstaly, oblékly si overaly, nasadily masky a šly do boje s pandemií. Na jejich oddělení vozí pacienty, kteří už jsou v obrovských bolestech, pohybují se na hranici mezi životem a smrtí a každá hodina rozhoduje. A jsou to právě sestřičky, jež jsou často těmi posledními, kteří s pacienty mluví.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Sestřička Eva.

„Držíte je za ruku, hladíte po vlasech a slibujete jim, že to zvládnou, i když víte, že nezvládnou,“ popisuje Jana. Energická sestřička, původně ze Slovenska, pracuje na Bulovce na ARO už sedmnáct let.

Když na jaře 2020 přišla první vlna pandemie, Janina dcera byla ve druhé třídě. „V tom období mě nezdravila ani lampa na ulici. Všichni věděli, že jsem v první linii, a zavírali přede mnou i komíny,“ směje se dnes po téměř dvou letech. Okolí sice zdravotníkům fandilo, ale z nákazy měli strach a velký respekt.

„Sama jsem byla ve stresu. Můj teď už třináctiletý syn je diabetik. Ze začátku jsem říkala, že nebudu schopná ke covidovým pacientům jít, protože nechci ohrozit vlastní dítě,“ vzpomíná na začátek roku 2020 Nina Sobotková.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Sestřička Jana.

„Pamatuji si, jak jsem šla jeden pátek úplně poprvé ke covidovým pacientům a o víkendu jsme měli jet k manželovým rodičům. Měla jsem velké obavy od začátku, návštěvy jsme zrušili,“ přidává se i Eva Kocourková. „Jenže první vlna byla teprve předzvěst toho, co přišlo na podzim,“ pokračuje.

Kdo měl ruce a nohy

Na podzim 2020 a zejména v zimě 2021 udeřila pandemie koronaviru v České republice naplno. Jarní začátky sestřičky popisují jako pouhý zkušební provoz. To, co totiž přišlo po pár měsících, si nepředstavovaly ani v nejdivočejších snech.

„Poprvé jsem pochopila význam obratu ‚smrtka mává kosou‘. V tu chvíli měl člověk opravdu pocit, že stojí uprostřed místnosti a smrtka tu mává kosou,“ ošívá se Petra Koukalová. „Kdo to nezažil, opravdu si to nedovede představit,“ přidává se Jana. „Buď lidé umírali, nebo jsme je někam přesouvali, dělali nová místa, bylo to hrozné,“ dodává Nina.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Sestřička Nina.

Sestřičky se shodují na tom, že vedle psychického náporu, který je v pandemii obrovský, je práce sestry neuvěřitelně fyzicky náročná. Na oddělení ARO byli na jaře hlavně obézní covidoví pacienti. Z polohování, obracení, hygieny nebo intubování se najednou stala práce pro „všechny z personálu, kdo měl ruce a nohy“.

Odreagovat se šlo těžko. V nejhorších dnech a týdnech v nemocnicích byla celá země v karanténě. Zavřené bylo všechno: školy, kina, divadla i sportoviště a posilovny. Po službě na covidáriu se sestřičky ještě často musely doma učit s dětmi, které měly online výuku založenou na hromadě domácích úkolů.

Jak se z toho nezbláznily? „Podporovaly jsme se navzájem, díky skvělému kolektivu jsme to nějak přečkaly,“ shodují se všechny téměř unisono. „Jinak bychom to fakt nepřežily ani my,“ říká Nina a vypráví o tom, jak se často stávalo, že si nějakého pacienta sestřička připustila víc k tělu, víc s ním mluvila a on potom zemřel. „Setkáváme se s tím v práci i tak, ale v takovém měřítku jsme to zažily poprvé,“ dodává.

Neočkovaní jsou nezodpovědní

„Podzimní vlnu už jsem nečekala,“ přiznává Nina, která se ale v posledních týdnech nemohla do covidária pracovně zapojit, protože sama prošla operací kvůli problémům se zády. „Ten fyzický zápřah tomu nepomohl,“ říká usměvavá brunetka s tím, že kdyby však už termín operace neměla daný, šla by hned pomoct na oddělení. „Cítím to jako moji povinnost, je to moje práce,“ dodává upřímně a s vážností.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Přejeme všem zdraví a klid, vzkazují sestřičky.

Co si sestřičky přejí do nového roku?

Nina: „Přeju hlavně zdraví pro všechny a klid. Covid nás neopustí, ale ať už je to klidnější a naučíme se s tím žít.“

Petra: „Přála bych si, aby se společnost neštvala proti sobě, ale držela pospolu.“

Jana: „Přála bych si, aby lidé začali být zase tolerantnější. Vůči nám, vůči sobě, vůči společnosti a chápali názor druhého.“

Eva: „Přeju si, aby už další vlna nepřišla…“

Aktuální zápřah na oddělení je ale jiný než loňský rok. V nemocnici už nejsou tak extrémní pravidla, co se týče oblékání nebo organizace. K pacientům samozřejmě zdravotníci chodí opět v celém ochranném obleku, u administrativy už ale stačí respirátor. Únava a frustrace se jim ale nevyhýbá.

„Už se nechceme starat o neočkované. Jsou to pro nás nezodpovědní lidé. Je to plýtvání našimi silami i penězi,“ ulevuje si Nina. Líčí, jak se nedávno pustila i do diskuse na třídních schůzkách s rodiči jiných dětí: „Byl tam jeden tatínek, který mi na to odpověděl: Tak si snad platím sociální a zdravotní, ne?“

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Série Davida Neffa, který fotil sestřičky z oddělení ARO Fakultní nemocnice Bulovka při první vlně pandemie covidu-19.

Neočkovaných pacientů mají na oddělení většinu. Na antivaxerské nálady ve společnosti odpovídají spíše smutně než naštvaně. „Kdyby kdokoli zazvonil u nás na oddělení, že nevěří, co se tam děje a chce to vidět, my ho oblékneme a ukážeme mu to,“ říká rozhodně Jana. S Ninou popisují nedávnou zkušenost, kdy jim na oddělení ležela slečna narozená v roce 1984: „Přivezli ji a ona se ještě ze všech sil ze sebe snažila dostat, jak toho lituje, že se nenaočkovala – její poslední slova byla: jsem kráva.“

S povinným očkováním jsou ale opatrné. Stále spíše věří na zdravý rozum společnosti. „Kdyby byla jakákoli jiná cesta ven, můžeme o tom diskutovat. Jediným prostředkem je ale opravdu jen očkování,“ dodává Nina.

Eva vidí další vývoj pandemie pozitivně a věří, že je aktuální vlna poslední. Petra s ní úplně nesouhlasí, ale optimismus v sobě má také. „Fandím mutacím, aby každá byla slabší a slabší a z covidu se nakonec stala opravdu chřipka,“ přeje si.

Následky náročného období si s sebou sestřičky z ARO ponesou ještě dlouho. Nejen na bolavých zádech nebo traumatu z umírání. „Máme tak nakoukané od pacientů, které k nám vozí, jak kdo nákazu zvládne. Přistihla jsem se, že se koukám na lidi na ulici, v obchodě nebo na procházce s dcerou a v hlavě mi automaticky najede, jestli by covid přežili nebo nepřežili,“ uzavírá Jana.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované