Hlavní obsah

Koronavirus: Jedno kýchnutí a obr zkolaboval

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: AP

Smrtící epidemie vídáme hlavně ve filmech, literatuře nebo počítačových hrách. Realita je jiná.

Reklama

3. 2. 2020 15:00

Ačkoliv si epidemie spojujeme především s prapodivně znějícími nemocemi z exotických krajin, jde ve skutečnosti pouze o projevy naší kultury spektáklu. Více v komentáři Daniela Zemana.

Článek

První zprávy o uvalení karantény na několikamilionový Wu-Chan připomínaly spíše prolog katastrofického filmu. Policejní a vojenská stanoviště, zatarasené výjezdy z města, uzavřená nádraží. Něco, co si může v případě tak obrovského města dovolit jen velmi silný stát a tvrdý režim. V západních demokraciích něco prakticky nepředstavitelného.

Zároveň se jednalo o dostatečně spektakulární výjev, aby v prvních dnech zahnal pochyby, že by to komunistický režim nezvládal. K tomu se přidala ještě PR vábnička v podobě narychlo postavené nemocnice pro tisíce pacientů.

Čína je na podobné grandiózní výjevy expertem. Šíření koronaviru však odhalilo, že navzdory stovkám miliard dolarů, kterými si v uplynulých letech koupila vliv po celém světě, je Čína v samých základech slabým státem. V mnoha ohledech připomíná podobně zaostalý stát, jakým byl po celou dobu – navzdory propagandě a obrovské armádě – Sovětský svaz.

Ukazuje se to právě na oblasti zdraví. Vystavět miliony tun železobetonu, přemisťovat a řídit miliony lidí a poroučet větru, dešti pomocí moderních technologií je nesrovnatelně snazší a jednodušší než prevence a dostupnost lékařské péče. A tady vzniká problém.

Šíření nového koronaviru, či dokonce jeho vzniku napomohly zejména tři věci – kritický nedostatek praktických lékařů a hygieniků, obava čínských lokálních i celostátních aparátčíků ze ztráty prestiže a bohatství čínské střední třídy. O existenci nové nakažlivé nemoci se mělo podle všeho vědět už od listopadu, čínské úřady však problém bagatelizovaly, lékařů bylo zase zoufale málo a neměli potřebné vybavení na zastavení epidemie.

Co Čína neutratila v praktickém zdravotnictví, nalila do infrastruktury. Celou zemi propojila dálnicemi, rychlovlaky, sítí vnitrostátních a mezinárodních letišť. Pro obyčejné Číňany je tak mnohem jednodušší cestovat na velké vzdálenosti, navíc na to mají díky hospodářskému boomu peníze. Pro šíření lokálního viru nejlepší možná zpráva.

Lze samozřejmě jen spekulovat, jak by epidemie probíhala, pokud by bylo ohnisko nákazy v některé ze západních zemí. Z nedávané minulosti známe jen pár takových případů. Poslední epidemie neštovic v Evropě propukla v roce 1972 v bývalé Jugoslávii a vyžádala si přes 30 obětí. Titova vláda vyhlásila stanné právo a povinně přeočkovala skoro 18 milionů lidí. Masové očkování více než šesti milionů lidí si vyžádala i epidemie neštovic v New Yorku v roce 1947, které podlehlo deset nakažených.

Od té doby vídáme smrtící epidemie převážně ve filmech, literatuře nebo počítačových hrách. Všechny mají přitom jedno podobné – málokterý děj předpokládá, že by nákaza mohla vzniknout „přírodní“ cestou, jako se tomu děje v případě nového koronaviru. Ve filmu se jedná o bakteriologickou zbraň v rukou teroristů, o mimozemskou nákazu nebo o jakýkoliv jiný uměle vytvořený patogen, který vyhladí celou planetu.

Z nedávné doby tak máme pouze jeden snímek, který až nepříjemně připomíná současné dění. Nákaza od Stevena Soderbergha z roku 2011 ukazuje boj zdravotníků s nemocí, která se rozšíří do celého světa právě neodbornou manipulací s potravinami z čínského trhu. Samozřejmě jde o Hollywood, takže vakcínu se nakonec podaří nalézt, avšak happy end se nedostavuje. Jakákoliv jiná nemoc – kvůli odmítání očkování i dávno vymýcená – se může kdykoliv rozšířit. A úmrtnost může být mnohem vyšší než v případě nové hrozby.

Ačkoliv si totiž epidemie spojujeme především s prapodivně znějícími nemocemi z exotických krajin, jde ve skutečnosti pouze o projevy naší kultury spektáklu. Kvůli koronaviru svolává vláda krizový štáb, evakuují se Češi z Číny, Andrej Babiš má každou chvíli tiskovku. Všechna média jedou 24/7 v pravém slova smyslu virální zpravodajství a grafici mají pré, aby vymysleli, co nejvýhrůžnější znělku. Riziko světové pandemie bychom samozřejmě neměli podceňovat, stejně tak by ovšem prospělo, kdyby vláda nebo média věnovaly stejnou pozornost i reálným hrozbám, které tu reálně máme právě teď.

Smrtící epidemie přitom z našeho civilizačního okruhu nikdy nezmizela, jen se o ní poměrně málo mluví, protože nezní tak tajuplně. Ano, mluvíme o chřipce. Nikoho nevzrušuje, protože je to v podstatě trochu horší rýmička, kterou stačí vyležet. Zkusme jí ovšem cvičně říkat nějak děsivěji, třeba virus Brünn. A následně si popišme českou realitu:

Virem Brünn je v Česku nakaženo několik desítek tisíc lidí! Viru Brünn už podlehlo dvanáct lidí! Dalších skoro šedesát je hospitalizováno v kritickém stavu v nemocnici! Nakažení jsou ve všech krajích, nejvíce v Jihočeském, Plzeňském a Moravskoslezském! Nemocnice a domovy pro seniory musejí zakazovat návštěvy! Vylidňují se školy a školky! Ohroženi jsou všichni, hlavně pak starší lidé! Virus Brünn přežije na klice, které se nakažený dotkne, až dva dny! Na virus Brünn sice existuje očkování, ale na to už je teď pozdě.

S takovými palcovými titulky bychom to už možná brali vážněji.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené