„Kolébka omikronu“ hlásí, že je za vrcholem. Proč se západ dál bojí?

„Jsme si dost jistí, že provincie Gauteng, která je epicentrem omikronu v Jihoafrické republice, už je za vrcholem,“ napsal už v neděli na Twitter s odkazem na klesající počet nově nakažených i poměr pozitivních testů demograf z Univerzity v Kapském Městě Tom Moultrie.

Hospitalizací i úmrtí bude v zemi v následujících dnech pravděpodobně přibývat, protože zmiňovaný vrchol v počtu nákaz se do nich ještě nestihl propsat, přesto to podle demografa „opravdu vypadá, že JAR z této vlny vyvázne „relativně netknutá“.

Nejčerstvější výzkum, za kterým stojí jihoafrický Národní institut pro přenosná onemocnění (NICD) a několik tamních vysokých škol, dokonce uvádí, že riziko hospitalizace nakaženého omikronem je zhruba o 80 % nižší než u nakažených deltou.

Proč tedy vědci v západních zemích radí vládám, aby zaváděly opatření, a předešly tak masivní a potenciálně smrtící vlně v důsledku šíření omikronu?

Asi úplně nejjednodušší odpověď zní následovně: „Dosud všechny varianty, které se šířily rychleji, způsobily víc onemocnění. To znamená, že uděláme dobře, když budeme i s touto velmi opatrní“. To jsou slova uznávaného virologa Christiana Drostena z Německa.

V Drostenově strohé odpovědi se zrcadlí zejména opatrnost a tendence raději dopředu počítat s horším scénářem, než doufat v ten lepší a riskovat malér. Opatrnost tady ale není jen o specifickém úhlu pohledu na věc. Existují pro ni konkrétní důvody.

Prvním z nich je podle časopisu Science skutečnost, že raná data z Evropy ani jiných západních států, nižší míru hospitalizací u nakažených omikronem nenaznačují.

V reportu odborníků z Královské univerzity v Londýně z minulého týdne stojí, že u ukazatelů hospitalizací a bezpříznakových infekcí omikronem nebyla vypozorována souvislost s variantou, což naznačuje „nanejvýš omezenou změnu ve vážnosti průběhu ve srovnání s deltou“.

Tohle je velmi předběžný závěr a jasno bude až v příštích týdnech, ale víc toho zatím není. Naopak poměrně dobře už je zmapované rychlejší šíření omikronu ve srovnání se všemi ostatními variantami. Na to velice brzy začaly upozorňovat Velká Británie i Dánsko, což jsou země s nejlepším monitoringem variant v Evropě.

Proč ale vědci a vládní poradci na západě se závěry čekají na vývoj na vlastní půdě a neřídí se tím, co vidíme v JAR? Tím se dostáváme k dalšímu problému.

Jak už dřív řekl Seznam Zprávám Troels Lillebæk z dánského Statens Serum Institutu, není to o tom, že by někdo datům z JAR nevěřil. Hlavním důvodem jsou nejistoty plynoucí z rozdílů mezi tamní a západní populací.

Nejvíc se diskutuje o dvou.

Prvním jsou rozdílná stáří populací, přičemž ta jihoafrická je podstatně mladší. Obavy tedy budí nejistota, co se stane, až se stejná varianta rozšíří ve starší populaci.

Nutno podotknout, že toto ale zároveň nikterak neznehodnocuje fakt, že se v JAR současná vlna co do počtu hospitalizací a úmrtí jeví jako mírnější ve srovnání s předešlou vlnou, kterou způsobila delta. Proč tedy vědci odmítají uznat, že mírnější průběh omikronu je jasná věc?

Protože k mírnosti současné vlny v JAR mohlo přispět další specifikum tamní populace, kterou je vysoká promořenost z předchozích vln. V regionech silně postižených omikronem se podle časopisu Nature v minulosti nakazilo až 70 % populace (odhady se mírně různí).

Na toto ostatně upozornili i autoři nejnovějšího výzkumu o výrazně nižší míře hospitalizací mezi nakaženými omikronem. Rozlišit vliv vyšší úrovně imunity populace a mírnějšího průběhu omikronu, je podle autorů „těžké“. Za největší slabinu studie to označil podle Reuters Paul Hunter z University of East Anglia v Británii.

Vedle pozorování dat v terénu zároveň pokračují i testy v laboratořích. A platí pro ně to samé – ukazují náznaky mírnějšího průběhu, ale nic, o co by se dalo s jistotou opřít.

Jmenovitě jde o výzkum vědců z Univerzity v Kapském Městě, který testoval imunitní odpověď takzvaných T-buněk, které jsou, dalo by se říct, druhou obrannou linií imunitního systému. Má se za to, že T-buňky na rozdíl od protilátek nezamezí vstupu viru do těla, ale dokážou ho v těle rozeznávat a ničit, čímž předchází těžkému průběhu. Výsledkem bylo zjištění, že T-buňky ze vzorků od očkovaných lidí, si v boji s omikronem vedly lépe než s původní verzí koronaviru.

Se zajímavými výsledky nasvědčujícími lehčí průběh přišli i vědci z Hongkongu. Zaměřili se na rychlost množení viru v lidské tkáni. Hlavním zjištěním bylo až 70krát rychlejší množení omikronu ve srovnání s deltou v tkáni z lidských průdušek, což by mohlo částečně vysvětlovat rychlejší tempo šíření pozorované v terénu.

Ve tkáni z plic se ale omikronu dařilo naopak hůř i ve srovnání s původní verzí viru, což by mohlo signalizovat právě mírnější průběh.

Problém laboratorních testů obecně ale spočívá v tom, že tam nejde nasimulovat stejné podmínky jako v lidském těle, což může výsledky zkreslovat. Například izolovaná tkáň z průdušek může mít slabší imunitní odpověď, než když je v přirozeném prostředí a tak dále.

Jisté odpovědi z laboratoří podle Drostena můžeme očekávat až někdy kolem Velikonoc. Tou dobou už ale podle něj bude svět nejspíš znát vážnost průběhu na základě přímého pozorování v populacích.

Posledním důležitým faktorem, který zcela jistě hraje velkou roli v přemýšlení vědců a vlád nad tím, jestli se omikronu bát nebo ne, je fakt, že mírnější průběh omikronu v konečném důsledku nemusí znamenat, že se není čeho bát.

Jde o to, že když bude varianta působit například o polovinu méně hospitalizací, její vyšší rychlost šíření spolu s vyšší schopností šířit se mezi očkovanými, může ve finále způsobit tak velké množství případů, že lidí v nemocnicích bude i tak víc, než dokážou zvládnout.

V současné chvíli, kdy nikdo nezná přesná čísla, o kolik rychleji se omikron šíří ani o kolik má mírnější průběh, tak politikům, jak napsal časopis Nature, nezbývá než se rozhodnout naslepo.