Roztomilá holka vyráží na Expo. Vaverková zpívá o roli žen i nudě v Berlíně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V kulturním programu českého pavilonu na světové výstavě Expo letos nechybí ani vycházející hvězdy domácího popu. Vedle zpěvačky Aiko, loňské reprezentantky v soutěži Eurovize, se v Ósace představí také sedmadvacetiletá písničkářka Anna Vaverková. Do Japonska se koncem května podívá vůbec poprvé a těší se jak na místní gastronomii, tak na objevování lokální hudební scény.

„Ne že bych se v japonské hudbě nějak zvlášť vyznala, ale baví mě třeba indie jazz od americké Japonky Mei Semones. Loni jsem hodně poslouchala také japonsko-americkou zpěvačku Mitski. Líbí se mi, když je alternativní hudba okořeněná exotickými vlivy,“ vyzdvihuje Vaverková. Během vystoupení v Ósace ji bude doprovázet kapela i animace tvořené ilustrátorkou Rozálií Kolkovou. „I když publikum nebude rozumět textům, pochopí z kreseb emoce a témata, o kterých zpívám,“ přibližuje hudebnice.

Dalo by se předpokládat, že skladby v češtině mohou tuzemské umělce v zahraničí znevýhodňovat. Vaverková si nicméně nevšímá, že by měla kvůli jazykové bariéře v cizině horší výchozí pozici – právě naopak. „Kdybych chtěla prorazit v mainstreamu, mohla by to být překážka. Na nezávislé scéně ale myslím na jazyce tolik nezáleží. Se sólovou tvorbou v češtině jsem se paradoxně dostala do světa víc, než když jsme s kapelou The Flavians zpívali v angličtině. Několikrát jsme se třeba s kluky hlásili na americký showcaseový festival South by Southwest a nikdy nás nevybrali. Pak jsem to zkusila sama s českým repertoárem a najednou to klaplo,“ ilustruje.

Na vyhlášené přehlídce v texaském Austinu hrála loni. Písničkářka se slovanskými kořeny tam byla pro posluchače podobným úkazem, jako jsou pro mladou Češku třeba právě hudebnice japonského původu. „Návštěvníci nám po koncertě říkali, že pro ně bylo osvěžující slyšet hudbu v češtině,“ doplňuje umělkyně, která od devatenácti let žije v Berlíně. Přestěhovala se tam kvůli škole, v Německu totiž tehdy vznikla pobočka britské soukromé hudební univerzity British and Irish Modern Music Institute, kde posléze absolvovala obor songwriting.

Během studia se pohybovala v kosmopolitním kolektivu, se spolužáky ze Švédska a Anglie založili čtyřčlennou formaci The Flavians. Před covidem měli našlápnuto k mezinárodnímu úspěchu, objevili se dokonce na jednom z větších pódií britského festivalu Glastonbury. Trochu překvapivě tam přitom pronikli jako lokální kapela – baskytarista pochází z okolí Piltonu, kde se akce každoročně koná. V roce 2020 vydali debutovou desku Ordinary People in an Ordinary World a chystali se na turné. Jenže přišel lockdown a plány jim překazil.

Právě tehdy začala Vaverková v domácích podmínkách nahrávat první písně v rodném jazyce. „Měla jsem hodně volného času a zároveň jsem nemohla cestovat zpátky do Prahy, takže mě k češtině možná přivedl i stesk po domově. Hlavně mi ale moje texty v angličtině nikdy nepřipadaly dost dobré. Po umělecké stránce jsem tam pořád viděla limity, nedokázala jsem s cizí řečí pracovat tak citlivě, jak bych si představovala. Byla jsem frustrovaná, moje obraty mi zněly příliš kýčovitě,“ vysvětluje.

Teprve v češtině podle svých slov našla vlastní textařskou tvář a také se odhodlala pustit do osobnějších témat. V roce 2022 vydala první sólové EP Roztomilá holka, zvukově navazující na indie pop kapely The Flavians ovlivněný 60. léty minulého století, ale obsahově se blížící spíš pokojíčkovým zpovědím mladých zpěvaček jako Lorde, Billie Eilish nebo Olivia Rodrigo. „Že se se mnou prej dobře bavíš, ale já vůbec nic neříkám. To, že ti ani zas tak nevadí, že já prej úžasně naslouchám. Taky bych se ti líbila, líbila, s ostrejma loktama? Asi ne,“ zpívá v titulní skladbě. Vyrovnává se tak se stereotypní představou milých a poslušných dívek, které se dřív sama snažila přizpůsobit.

Za Roztomilou holku byla nominována na ceny Anděl, Apollo i Vinyla, což se jí podařilo také s předloňským dlouhohrajícím debutem Pozdravy z polepšovny. S ním už navíc dvě ze tří nominací proměnila. Také na něm reflektuje ženskou roli a dotýká se i perfekcionismu nebo nejistoty ve vztazích a komunikaci. V baladě Máma a táta pojmenovává pochybnosti spojené s partnerskými závazky. „Vážně to chci, anebo chcete, abych chtěla já? Svatbu a život jak pro princezny, ale jak, když nebudu to já?“ ptá se v melancholickém love songu.

Vaverková se vdala za svého spoluhráče z kapely The Flavians, Švéda Liama Blomqvista, a připouští, že jí vztah s manželem z hlediska vnímání genderových rolí otevřel oči. „Když jsem s Liamem začala chodit, brala jsem třeba pod vlivem české výchovy jako samozřejmost, že uvařím a umyju nádobí. Liam mi ukázal, že to tak být nemusí. Švédsko je oproti Česku hodně feministické. Muži a ženy si tam například musí rodičovskou rozdělit napůl, otcové se jí nesmí vzdát. Společenské role samozřejmě mají svůj význam, zároveň je ale důležité, aby člověk mohl být sám sebou, chovat se podle své přirozenosti,“ říká Vaverková.

Důležitým milníkem při hledání vlastní identity pro ni byl odchod do německé metropole. „Berlín je hodně otevřený, lidé tam přemýšlejí víc inkluzivně. Názory, které jsou tam už dávno tabu, u nás bývají pořád tolerované. Když se z Berlína vracím do Česka za rodinou, tak někdy slýchám, že jsem se změnila a že jsem nějaká divná. Přitom jsem teď jen sama se sebou víc v pohodě,“ zdůrazňuje písničkářka.

Berlín má v historii populární hudby významné postavení, inspiroval Davida Bowieho, Nicka Cavea i U2. Vaverková však přiznává, že ji občas unavuje. V letošním singlu Nanana zachycuje jeho monotónnost a pokouší se jí vzdorovat. „V Berlíně lidé žijí venku, v ulicích. Během letních měsíců je tam krásně. S příchodem zimy se z něj ale stává špinavé, depresivní město. Od konce října do začátku dubna se tam člověk cítí fakt nepříjemně. Při procházkách potkáváte jenom narkomany a bezdomovce, všude je šedivo, okolo se válí odpadky a do toho fouká šíleně studený vítr,“ popisuje.

Na připravovaném albu Krása, které vydá v září, se proto v ošklivosti snaží nacházet nějakou poetiku. „Pátrám po kráse v úplných maličkostech. Ptám se, co pro mě slovo krása vůbec znamená, a nacházím ji i ve věcech, které za estetické považovány nejsou. Podobně jako Berlín,“ usmívá se hudebnice. Náměty na texty čerpala ze zápisníku, který s sebou začala nosit, aby se vypořádala s rok trvajícím tvůrčím blokem. Do něj se dostala po vydání oceňovaného debutu. Přála si, aby následující deska byla přinejmenším stejně dobrá, nebo dokonce lepší, a vysoká očekávání ji kreativně svazovala.

„Musela jsem je odbourat a vrátit se k samotnému jádru, připomenout si, proč se hudbou vůbec zabývám. Že se jí věnuji především proto, abych se umělecky posouvala, objevovala, kam až můžu zajít, čím vším se dokážu inspirovat a jaká témata dovedu odkrývat,“ zmiňuje Vaverková. Nerada by upadla do tvůrčí rutiny, proto si v singlu Nanana dává jasné předsevzetí. „Budeme to dělat, jenom dokud si to budem užívat, slibujem si každej večer před spaním,“ zpívá v úvodní sloce.

Notýsek si pořídila také v rámci sebepéče. „Po každém dni jsem si zapisovala, za co jsem vděčná, a postupně jsem z těch poznámek rozvíjela různé příběhy. Zároveň jsem pendlovala vlakem mezi Prahou a Berlínem a při čekání na spoj nebo hodinách strávených v kupé jsem měla dost času zaznamenávat svoje postřehy. Stejně tak jsem využila prostor, který mám v Berlíně při cestování nadzemkou. Z domova do studia mi to trvá 50 minut, takže mi jen stačilo sedět v S-Bahnu a pozorovat, co se děje kolem. Ne že bych záměrně poslouchala cizí rozhovory, ale někdy je slyším, aniž bych chtěla,“ směje se Vaverková.

Vedle autorské tvorby s manželem provozují nahrávací studio. Zároveň si umělkyně na částečný úvazek přivydělává na zákaznické lince jednoho internetového obchodu. „Brzy mě ale čeká skok do neznáma. Firma oznámila, že celé naše oddělení zruší. Ve druhé polovině roku už tedy nebudu zaměstnaná a uvidím, jak se mi podaří uživit. Pokusím se brát projekty, které mě budou naplňovat, a také mě na podzim čeká turné,“ plánuje. Koncertování v Česku je pro ni kvůli přesunům z Berlína vysilující. „Co v životě ale není stresující?“ dodává smířeně.

Kapela The Flavians, v níž začínala, zůstává nadále v hibernaci. „Loni jsme během Songwriting kempu napsali pár nových písniček. Většina z nás už má ale jiné priority a taky se rozcházíme ve svých hudebních vizích. Pokoušeli jsme se zprodukovat singl, jenže k němu měl každý svoje připomínky a ve finále zněl jako Frankenstein splácaný z nesourodých nápadů. Švédové a Britové jsou navíc nekonfliktní. Když spolu nesouhlasí, tak si to většinou neřeknou. V místnosti je pak obří slon, o kterém se nemluví, a tím se jen zvětšuje. Pořád jsme dobří kamarádi, kteří rádi zajdou na pivo. V hospodě si rozumíme, ve studiu už tolik ne, ale třeba se to zase změní,“ uzavírá Vaverková.