Hlavní obsah

Básník českého dětství i reklamy na minerálku. Stal se ze Skácela kýč?

Foto: ČTK

Před sto lety se narodil jeden z nejdůležitějších českých básníků Jan Skácel.

Reklama

7. 2. 11:35
aktualizováno • 7. 2. 12:08

Před sto lety se narodil Jan Skácel, jeden z posledních básníků, kterého si pamatují všichni. Možná je to tím, že jeho básně promlouvají k našemu dětství, možná proto, že jsou tak zpěvné. Nebo je to reklamou na minerálku?

Článek

„Je to tak snadné najít cestu k nám… / Okolo potoka / po kterém pírko plave, / přes zídku přelézt, / nadejít si humny, / na mostku postát, / nad hučícím splavem / slovíčka hledat vhodná pro pěnu, / zase je zahodit / a jít.“

Už je to sto let, co se narodil Jan Skácel, ale do světa jeho poezie se pořád vstupuje velmi lehce. Slovo svět tu přitom není použito náhodou. Psaní jihomoravského autora, rodáka z obce jménem Vnorovy, dodnes připomíná literární krajinu se svou vlastní mytologií.

Autor tohoto článku, Pražan, který prožil dětství na Václavském náměstí, našel cestu do Skácelova světa ještě na gymnáziu. Doslova tak, že si koupil jízdenku do Uherského Hradiště, pak na místním nádraží rychle přeskočil na troubící osobák směr Ostrožská Nová Ves. Jezdíval sem za svou dívčí láskou, to ona mu představila Skácelovy básně. A když pak znovu projížděl rovinatou krajinou plnou napajedel a větrolamů, měl pocit, že tu slunce svítí víc než jinde v republice a že tu věci plynou trochu jiným tempem. Pomaleji, ale přitom za sebou nechávají hlubší rýhu.

Pověsti z pole

„A protože už brzy zestárneme / a budeme jako domy ptáků / našel jsem pro nás krajinu / kde je napajedlo / růžový kopec / propadání / a také stráň / na které paměť ještě trvá,“ básní Skácel v jednom ze svých známějších textů, v Sonetu s krajinou místo náhrdelníku ze sbírky Dávné proso. Ten poslední verš je pro Skácelovo psaní symptomatický. Z jeho básní pronikal ke čtenáři hlubší společenský čas, zkušenosti předků nebo věci, které nám jako malým dětem vyprávěla máma. Mohly to být klidně pohádky nebo pověsti, třeba o Smuténce, podivné bytosti, která po večerech prochází po konopných cestách podzimu a zpívá: „je příběh starší nežli já, / než moje smrt, / než smutek ze mne, odpusť.“

„Osobně v žádného boha nevěřím,“ řekl Skácel literárnímu kritikovi A. J. Liehmovi. Jeho básně jsou ale paradoxně velmi spirituální. Bůh v nich sice není, ale zůstává tu láska nebo vina („je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil / a někdo zabil moudivláčka / a kdosi strašně ublížil“). Skácel umí mluvit o věcech, které bychom nikomu nepřiznali. Vrací se k obavám, které jsme měli už v dětství a bůhvíproč na ně zapomněli. Samozřejmě že v jeho básních často vystupuje smrt. Ovšem smrt, které se není třeba bát, ale spíš ji brát jako jistotu, svým způsobem úlevnou skutečnost. Ve Skácelově básni nazvané Ukolébavka se smrt „přištrachala (se) hliněným džbánem plným vody“. Umřít bylo jako konečně se napít: smýt „popel dní“ i „všechnu trýzeň“.

Skácelova poezie je psaná s těžkým srdcem, ale lehkou nohou. Je vrostlá do krajiny, drtivá většina jeho básní se odehrává venku: na poli, na kraji dědiny nebo s výhledem na hvězdnou oblohu (když už píše o městě, jeho psaní působí velmi tísnivě). Není divné, že si Skácela Češi pořád pamatují. Jeho básně by si mohli tuzemští výletníci brát na túry. Patří ke krajině stejně neodmyslitelně jako cyklisté ve firemních trikotech nebo pěší ve lněných kalhotách. Jeho texty často kopírují rytmus chůze a navíc umí pojmenovávat to, co ke krajině cítí mnozí z těch, kdo po ní tak rádi o víkendech putují.

Lítostivý kýč

„Mě nedávno příjemně překvapilo, když jsem se začetla do sbírky Co zbylo z anděla,“ napsala mi na sociální síti jedna česká básnířka, když jsem se ptal, jestli je odkaz Jana Skácela ještě živý. „Skácelovu poezii jsem do té doby brala jako lítostivý kýč.“

Mít Skácela za kýč je docela snadné. Může za to nepochybně básníkova zpěvnost, to, že jeho verše mluví o vážných věcech tak lehce a půvabně. Ostatně si Skácel vysloužil spoustu hudebních adaptací. Píseň Hradišťanu s jeho textem Modlitba za vodu to dotáhla až do reklamy na minerálku a se Skácelem to dokonce zkoušela i punková Vypsaná fiXa. Vyrůstaly s ním také celé generace básnířek a básníků, kteří se snažili jeho mytologii ztišené krajiny plné existenciálních duchů dál rozšiřovat, ale spíš jim z toho vycházely sentimentální obrázky. Dopouštěl se toho samozřejmě i autor tohoto textu.

„Stokrát okopírovaný Skácel / malá ega vybublávají na povrch,“ rýpl si pětačtyřicetiletý Jan Kunze v básni nazvané Autorské čtení. Většina Skácelových napodobitelů nakonec našla vlastní výraz, často drsnější, experimentálnější, už ne uklidňující nebo konejšivý. Bohužel hlasu současných autorů a autorek také naslouchá o dost méně lidí než Skácelovi, jednomu z posledních básníků, kterého znali všichni. To se po Skácelovi podařilo snad už jen o dost cyničtějšímu Krchovskému, autorovi slavných veršů: „Ach, život je tak trapný, Bože / jak uprdnutí do soulože.“ Ale ten už s jihomoravským básníkem nemá snad nic společného.

Kdo ze současných básníků má ke Skácelově mytologii všedního dne blízko? Svým způsobem třeba Petr Hruška, který ale už nehledá zákonitosti lidského života na polích, nýbrž v kuchyních, obývácích nebo hospodách. Je u toho ale podobně melancholický a stejně jako Skácel umí tnout někam hodně hluboko. Spiritualitu blízkou Skácelovi bychom našli u Pavla Kolmačky nebo o generaci mladšího Ondřeje Hložka či Alžběty Michalové. Něco společného se stoletým poetou má i třicátník Radek Štěpánek, jeden z básníků, který v Česku obnovuje tradici přírodní lyriky. A možná by šlo zmínit i Petra Borkovce, jenž o přírodě básní úplně jinak, s velkou láskou k experimentu a wernischovské nadsázce, ale nechybí mu skácelovská něha.

Jako kakao

Na Skácelovy verše dnes často narazíte v hodně kýčovitém provedení: napsané psacím písmem s kudrlinkami, ideálně ještě doplněné obrázkem ptáčka na zasněžené větvi. Tak už to ale s oblíbenými díly bývá. Rozšíří se kolem nich kolektivní rozněžnělost. Se Skácelem a jeho mateřsky konejšivým psaním se navíc velmi snadno navazuje osobní vztah, ne náhodou spousta lidí říká, že si ho pamatuje z dětství.

Jednou větou tak naznačují, že z básníka narozeného před stoletím už trochu vyrostli a zároveň že číst ho dnes je jako vrátit se do období vlastní bezbrannosti. Do doby skácelovských „prvních vin“ a do časů, kdy jsme ještě „usedavě spali“. Jak mi psala jedna překladatelka, novinářka a příležitostná spisovatelka: „Čtu ho občas, když mi není OK. Asi jako když si někdo udělá kakao.“

Skácelovy básně vydrží v kolektivní paměti Čechů ještě dlouho. Minimálně do té doby, dokud budeme mít vřelý vztah ke krajině nebo ke kakau před spaním. Samozřejmě, čím méně ze Skácela budeme dělat kýč a čím více ho využijeme jako vstupní bránu k současné české poezii, tím lépe.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované