Recenze: Vašut stále neporažen. Film Bojovník jen šilhá po svých vzorech

Býval šampion Evropy, nyní boxer „v důchodu“ Pavel Hoffmeister jezdí taxíkem. Společnost mu dělají jen kocour, co s ním jí z jednoho talíře, a prostitutka, která k němu chová nadstandardní city přesahující její běžnou pracovní náplň. Ale pak hrdina nového českého snímku Bojovník dostane nečekanou nabídku na souboj legend. Pomůže mu vyhrabat se ze dna a znovu se sblížit s rodinou, jež se ho zřekla?

Film z prostředí smíšených bojových umění MMA, který od minulého čtvrtka promítají kina, stojí na poměrně otřepaných základech. Což by nemuselo vadit, i když moderní sportovní dramata umí tato klišé problematizovat a podrývat.

Režiséři Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška svůj bojový titul vytvořili ve spolupráci s organizací Oktagon. V menších rolích tu účinkuje spousta slavných i méně známých zápasníků. Jenže jinak se nedaří ani ona klišé správně použít.

Od prvních chvil je zřejmé, kdo stál vzorem. Šestačtyřicetiletý Milan Ondrík sice hraje titulní roli dědečka, ale jinak ve svém temném ostravském bytě pobývá ve společnosti kocoura stejně jako mladý Marek Vašut v boxerském dramatu Jaroslava Soukupa Pěsti ve tmě z roku 1986. Jenže zatímco „Holešovický expres“ Vilda Jakub v podání Vašuta byl protagonistou hned několika dramat, která se v tehdejším snímku odehrávala, tvůrci Bojovníka si příliš neujasnili, co vlastně točí.

Více než dvouhodinová novinka prakticky nemá děj. Jen se tu a tam v retrospektivách dozvídáme střípky z temné minulosti hrdiny řečeného Hoff, byť jsou nám z velké části zřejmé takřka od začátku.

Hoff kývne na nabídku k souboji ve sportu, který nikdy nedělal, aby získal finance na protézu své vnučky. S tou se stýká jen omezeně, občas po telefonu, neboť její matka se s protagonistou odmítá vidět. Viní ho ze všeho, co se v jejím životě stalo špatně.

A jak na to reaguje hrdina? Prostě celý film tvrdě trénuje, protože tím se vyřeší všechny problémy světa. Když nakráčí do tělocvičny týmu zvaného PraMMAti, okamžitě se mu oba místní trenéři začnou věnovat coby legendě bojových sportů a sen starého boxera se může začít naplňovat.

Potíž je v tom, že snímek nabízí strašně málo jak fanouškům MMA, tak divákům sportovních dramat či dramat obecně. Milovníci tohoto sportu ocení epizodní výstupy bojovníků, jako je bývalý šestinásobný šampion Oktagonu David „Pink Panther“ Kozma se svou charakteristicky růžovou hlavou, Karlos Vémola či Jiří Procházka, který si tu lehce dělá srandu ze své image českého samuraje s moravsky veselou povahou. Nebo se návštěvníci biografu uchechtnou právě nad přejmenováním známého pražského gymu PriMMAt na PraMMAti. Ale to jsou jen drobky.

V celém snímku uvidíme jen jediný, závěrečný zápas, ke kterému vše směřuje. Přitom po většinu děje sledujeme hrdinu, na nějž se pouze těžko můžeme napojit a vnímat jeho progres.

Tréninkové sekvence vypadají podobně, Hoff dělá všechny tréninkové aktivity naráz, což je jednak nesmysl z hlediska moderního přístupu, ale především toto rozhodnutí neumožňuje cítit, jak se protagonista mění a zlepšuje. Jsou tu jen záblesky typu, že po čase ubrání takedowny Davida Kozmy, takže nastoupí „těžší váha“ Karlos Vémola a letecký den může pokračovat.

Tréninkové montáže z Rockyho, na které tvůrci odkazují, jsou nedostižným vzorem, v Bojovníkovi žádné napětí nevzniká. Soupeř je démonicky vyhlížející Slovák s maďarskými a zápasnickými kořeny. Občas ho autoři vykreslují jako stroj typu Ivana Draga z Rockyho IV, jindy mu předobrazem zjevně byl Karlos Vémola, před kamerou přitom vystupující sám za sebe.

I samotná organizace Oktagon je v novince vyobrazena dost pochybně. Na jedné straně tu účinkují její zakladatelé a spolumajitelé Ondřej Novotný a Pavol Neruda, zároveň ji vede dvojice mafiánsky vyhlížejících typů. Přitom samotný Oktagon se chce promovat jako rodinná zábava a bojovat proti předsudkům vůči tomuto sportu.

Snímek ovšem ukazuje MMA spíše tak, jak bylo vnímáno v době svých počátků. Tréninky postavené na tom, že pokud nezvracíš do kýble, tak jsi netrénoval. Pochybné postavy v pozadí. Takzvaný trash talk jdoucí daleko za čáru. A k tomu hrdina, který jako by ani nevěděl, proč bojuje.

Provedl temné věci, něco si za ně odseděl. A teď má po celou dobu pocit, že své odcizené dceři se přiblíží tím, když bude do umdlení bušit do pytle. Protože tak to přece na světě funguje. Protagonista neváhá falšovat zdravotnické dokumenty a jít přes mrtvoly, tedy především přes tu vlastní.

Rocky byl melodramatem o lásce i příběhem outsidera, který porazí lepšího boxera svou zarputilostí. Pěsti ve tmě se odehrávaly ve druhé půli 30. let minulého století a Vilda bojoval mimo jiné s křivdami plynoucími z toho, že nacisté byli ochotni udělat pro vítězství německého šampiona cokoli.

Hoff z Bojovníka nejenže nedisponuje žádnou přesvědčivě vykreslenou motivací kromě jakéhosi vágního pocitu si dokázat, že na to stále má. Tvůrci ani neumí prodat to, jak se dostává do formy.

Je smutné, že režisér Soukup měl v roce 1986 větší cit pro práci s hollywoodskými žánrovými postupy než dnešní čeští tvůrci, kteří prohrávají i s těmito pravzory, natož s moderními sportovními dramaty typu realistického Wrestlera či mnohem přesvědčivějšího Warriora, schopného zpracovat rodinné křivdy a bojové téma mnohem organičtěji.

Chvilkové emoce v Bojovníkovi vyvolají dva telefonáty s vnučkou, a i ty jsou ale nakonec pohřbeny tím, že zhruba sedmiletá dívka zcela nahodile řetězí slova, jaká používají dnešní děti, aniž by to dávalo smysl. A pak je tu partička štamgastů v hospodě, kam Hoff chodívá. Sedí tu třeba Kryštof Hádek, čepuje Jaroslav Plesl a divák má pocit, že by mezi těmito autentickými „výpitky“ pobýval raději než v tělocvičně, kde je poněkud nuda.

Poté konečně přijde závěrečný střet. A ten vypadá asi jako průměrný zápas v Oktagonu, rozhodně hůř než těch několik prostřihů z reálných turnajů organizace. Je krátký, jediné větší napětí vyvolá moment, kdy se hrdina dostane do hluboce zachyceného škrcení. A pak přichází konec.

I kdybychom mávli rukou nad všemi stereotypy jako vyobrazením ženských postav, nefunguje ani to jako drama, ani jako chlapácký bojový titul o tvrdé dřině nadevše. Milan Ondrík umí skvěle hrát mužné, a přitom křehké figury, tady má však příliš málo prostoru vykreslit nějakou ambivalenci. Vlastně se pořádně nedozvíme, co byl a co je zač.

Oktagon provází motto, že „v každém z nás je bojovník“. Ve snímku Bojovník je poměrně obtížné najít pod rukavicemi člověka. „Holešovický expres“ Vilda Jakub nadále zůstane nedostižným hrdinou tuzemských bojových filmů.