Článek
Sám má za sebou jeden z nejvýznamnějších animovaných snímků poslední doby – film Myši patří do nebe, na kterém pracoval spolu s Denisou Grimmovou.
Pamatujete si ten první animák, který vás „změnil“? Kvůli kterému jste se dostal k tvorbě?
To už je hodně dávno. Mohly mi být tak čtyři roky, když jsem viděl film Vzpoura hraček od Hermíny Týrlové. Oživlé hračky válčící proti hranému esesákovi mě doslova uchvátily. Pořád jsem se vyptával, jak je to udělané, a představoval jsem si, jak bych animoval já. Znovu jsem ten pocit zažil tak v šesti letech. To jsem v televizi viděl Zaniklý svět rukavic od Jiřího Barty. Hrozně se mi tehdy líbilo, co všechno jde odvyprávět pomocí animace, kolik se do ní vejde emocí a hravosti zároveň.
Už jste se na výstavě Světy české animace potkal s někým, kdo odcházel „chycený“? Kdo chtěl jít domů a animovat?
Upřímně, to je otázka spíš pro lektory animačních dílen pořádaných v rámci výstavy Aeroškolou. Podle výsledků jejich účastníků a konec konců i podle zápisů v návštěvní knize lze usuzovat, že pár nových nadšenců jsme oslovili.
Jak člověk pozná, že by mohl mít vlohy? Třeba u vás se projevil dřív talent režisérský, nebo výtvarnický?
První je vůbec chuť se do animace pustit. Je to taková zvláštní směs hračičkovství, technické zvídavosti a chuti něco vyprávět. Je potřeba mít dost trpělivosti a ochoty si na výsledek chvilku počkat. Kdo má tohle všechno, určitě se někde kolem animace uchytí. Pak jde o to, jestli má spíš cit pro pohyb a herectví a stane se animátorem, nebo jestli tíhne ke komponování obrazu a bude kameramanem, či zda rád vymýšlí a organizuje a bude režisérem.
Já jsem odmalička rád hrál loutkové divadlo a pořád vymýšlel nejrůznější ptákoviny, moje sešity na gymnáziu obsahovaly víc malůvek než zápisků…
Mám pocit, že česká animace má hodně osobností. Ze starších Švankmajer, z mladších třeba Kashcheeva. Musí animátor umět všechno? Psát dobré náměty, dobře animovat, stříhat? Nebo je to spíš týmová práce?
Na to, jak jsme malá země, je tu opravdu animace rozvinutá hodně a osobnostmi se jen hemží. Často se jedná o všestranně talentované tvůrce, kteří se daleko častěji než třeba u hraného filmu prosazují od scénáře přes výtvarno až po režii. Záleží na druhu filmu. Na jedné straně stojí krátký film, kde v mnoha případech autor obstará kompletní obrazovou složku díla. U celovečerních filmů se štáb výrazně rozrůstá a dělba práce je velmi podobná filmu hranému. Jen místo herců máme animátory…
Zmínil jsem Kashcheevu. Její film Dcera platí jako důkaz, že současná generace tvůrců je na tom dobře. Její kolega Matouš Valchař ale mluví o výzvách, které českou animaci dále čekají. Třeba přilákat dospělé diváky…
Myslím si, že u nás obecně dospělí mají animaci hodně rádi. A jsou schopni odkoukat nejen filmy pro dospělé, mají hodně rádi i ty dětské. To není úplně běžné. Myslím si, že filmů pro dospělé máme celou řadu. Ať už jsou to filmy Jana Švankmajera, Jiřího Barty, Michaely Pavlátové a mnoha dalších tvůrců samozřejmě včetně Darii Kashcheevy. Kromě kvalitních kraťasů vznikají pro dospělé i celovečerní animáky. Alois Nebel Tomáše Luňáka získal evropskou filmovou cenu, letos výrazně boduje Moje slunce Maad Michaely Pavlátové.
Nemáte sám chuť natočit po filmu Myši patří do nebe i něco pro dospělé?
Já to měl obráceně. Myši byly můj první film pro děti. Teď pracuji na seriálu pro teenagery a ty, kterým se v zahraničí říká young adults.
Jak se vlastně dospělý divák dá nalákat? Je to všechno v námětu? Nebo je to složitější – chce to systematickou výchovu k novému uměleckému žánru?
Jsem přesvědčený, že naši dospělí nalákaní jsou. Jediné, co možná chybí, je pro ně natočit i filmy s větším komerčním potenciálem (v tom nejlepším slova smyslu, nemluvím o podbízivosti). Tady vidím zatím velký volný prostor čekající na svého autora.
Možná, že ta cesta je někde uprostřed. Sám si s dcerou taky nejvíc užívám sledování Pata a Mata. Doteď nechápu, jak velké musejí být ty jejich loutky, jejich kulisy. Všechny ty detaily – i krabice od mléka v té pohádce vypadá realisticky. Neprozradíte, jak to funguje?
V tom případě doporučuji navštívit naši výstavu Světy české animace. Tam je k viděním kromě mnoha jiného spousta loutek i dekorací z řady českých loutkových filmů. Velikost loutek se pohybuje většinou kolem dvaceti, třiceti centimetrů. V některých případech jsou ale i podstatně větší. Ve filmu Klub odložených režiséra Jiřího Barty jsou místo loutek animované figuríny z výkladních skříní… Dekorace a rekvizity jsou pak vyrobeny v poměru k loutkám. K reálnému světu jsou tedy nejčastěji v poměru 1:6–1:8.
Jaké další tajemství animace můžou odhalit návštěvníci výstavy?
Každý podle své chuti a povahy. Někoho zajímá technika a technologie, někdo má radši artefakty – loutky, kresby či filmy. Pro ty, co už tohle všechno znají, nabízíme možnost nahlédnout do scénářů a storyboardů z řady českých filmů. A pro ty, kdo mají víc času, jsou určené naše video jukeboxy, kde mohou zhlédnout některý z více než stovky českých animáků z historie i současnosti.
Výstava Světy české animace se koná v Hale č. 11 v Pražské tržnici, a to až do 3. července.
