Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
V desetimilionovém Švédsku, které bylo loni hostitelskou zemí, sledovalo velké finále Eurovize v roce 2024 přes 2,3 milionu diváků. Česko má sice podobně velkou populaci, ale minulý ročník soutěže si tu ve vysílání veřejnoprávní televize pustilo jen 121 tisíc lidí.
Zatímco jiné evropské státy berou Eurovision Song Contest jako zásadní událost srovnatelnou s mezinárodním sportovním kláním, u nás stále nemá vybudovanou tradici a lidé vůči ní mají předsudky.
„Lokální média si často z celé soutěže vyberou jen největší bizáry a na nich pak obraz Eurovize staví. Druhá věc je, že jsme v minulých ročnících soutěže nebyli zas tak úspěšní. Kdyby Česko v Eurovizi bodovalo jako v hokeji, měli by o ni lidé mnohem větší zájem,“ říkal mi zkraje roku letošní český reprezentant Adam Pavlovčin vystupující pod pseudonymem ADONXS. V polovině května tak bude zpěvák ve švýcarské Basileji svádět boj nejen s ostatními účastníky, ale i s předsudky domácího publika.
Když jsem se v roce 2017 během výměnného studijního pobytu na semestr přestěhoval do Stockholmu, byl jsem sám překvapený, jak silně Švédové i další národy Eurovizi prožívají. Na kolejích jsem sdílel pokoj se spolubydlícím z Turecka, které se posledních dvanáct let soutěže ani neúčastní, a stejně mi s blížícím se finále nadšeně pouštěl videa současných i minulých účinkujících. Živý přenos se pak vydal sledovat za kamarády do jednoho studentského podniku, kde pravděpodobně panovala komunitní atmosféra, jakou znají z hospod sportovní fanoušci.
Guilty pleasure i svátek evropanství
Sám jsem tehdy poslouchal hipsterské kapely, které při koncertech s publikem sotva promluvily, natož aby mezi lidi střílely konfety nebo házely balonky, a Eurovizi jsem tak okázale ignoroval. O to víc mě překvapilo, že se na velké finále těšila třeba i moje spolužačka z Nizozemska, jejíž playlist se jinak shodoval s tím mým.
„Písničky z Eurovize si samozřejmě běžně do sluchátek nepouštím. I tak ale soutěž miluju, beru ji jako guilty pleasure,“ vysvětlila mi tenkrát. Pochopil jsem, že abych si show užil, musím se umět aspoň na chvíli zbavit svého kulturního snobismu. Jinak pro mě dál zůstane kýčovitou estrádou.
Vnímat Eurovision Song Contest jako přehlídku největších pěveckých talentů by byl omyl. Nabízí nicméně kolektivní zážitek, jaký si Češi mohou pamatovat z dob prvních ročníků SuperStar. A to nejen v národním, ale i celoevropském kontextu – málokdy lze myšlenku Evropské unie vidět v tak živé podobě jako během Eurovize. Při sledování soutěže se lze uvolnit a vypnout, stejně jako nám umožňují upustit páru nejrůznější reality show. Člověk s náročnějším vkusem může pokleslé žánry klidně konzumovat s ironickým úšklebkem, a přesto se při nich bavit.
Jak navíc připomíná ADONXS, v Eurovizi neslaví úspěch pouze exotické postavy typu rakouské drag queen Conchity Wurst nebo nebinárního Nema, který loni vítězně reprezentoval Švýcarsko. Mnohokrát naopak nejvíc bodovali hudebníci, kteří se výrazně prosadili také mimo soutěž, ať už jde o italské glam rockery Måneskin, švédskou elektropopovou hvězdu Loreen či nizozemského písničkáře Duncana Laurence. Ani nemluvě o skupině ABBA.
Češi zahodili Kabáty a začali bodovat
Když se Česko Eurovize v roce 2007 poprvé účastnilo, bylo zřejmé, že jsme se do ducha soutěže vůbec netrefili. Ve finských Helsinkách zemi reprezentovala tehdy nejpopulárnější tuzemská kapela Kabát a skončila se svým hospodským rockem na poslední příčce. Stejně špatně se o dva roky později v Moskvě umístila skupina Gipsy.cz, jejíž crossover romské lidovky a popu si nevysloužil ani jeden bod. Po několika fiascích tak Češi mezi lety 2010 a 2014 do soutěže raději žádného kandidáta ani neposílali.
Nejdál se v Eurovizi z tuzemských umělců zatím dostal zpěvák Mikolas Josef. Nejenže v roce 2018 postoupil až do finále, ale dosáhl dokonce na šesté místo, což bylo v historii české účasti nevídané. Jeho úspěch znamenal zřetelný obrat.
V následujících ročnících nás v Eurovizi přestaly zastupovat provinční hvězdičky typu Terezy Kerndlové nebo Gabriely Gunčíkové a namísto nich do soutěže začaly mířit mladé talenty se zahraničními ambicemi – od indiepopových Lake Malawi přes mezinárodní projekt Dominiky Haškové We Are Domi až po folklorem ovlivněnou Vesnu. A všichni jmenovaní to dotáhli do finále.
Eurovize nám tak zároveň přináší zprávu o tom, jestli už český pop dohnal Západ. Zdá se, že k tomu máme přinejmenším nakročeno. Ke změně kurzu nesporně přispívá skutečnost, že v Česku dorůstá generace popových umělců, kteří už jsou dobře seznámeni se světovými trendy a dovedou přijít s konkurenceschopnými písničkami i sebeprezentací. Za všechny jmenujme třeba zpěvačky Annabelle a Pam Rabbit, jež se o účast v soutěži ostatně už ucházely.
Letos nicméně padla volba na devětadvacetiletého slovenského rodáka jménem ADONXS, jenž nebyl oproti minulým ročníkům vybrán v národním kole, ale v rámci interního hlasování. V Eurovizi vystoupí se skladbou Kiss Kiss Goodbye, jíž nechybí emocionální refrén ani náhlý přechod do tanečního rytmu. Zpěvák k ní natočil také výpravný dystopický videoklip. V roce 2021 zvítězil v Česko Slovenské SuperStar a vedle svého sametového basu vyniká rovněž extravagantním zevnějškem.
„Pokud by z vás nevyzařovala žádná emoce, tak vám výstřednější oblečení stačit nebude,“ dodává ovšem ADONXS. Popová výstřednost je queer hudebníkovi přesto blízká a lze předpokládat, že by mu za dva týdny v Basileji mohla pomoct. Česko má v každém případě poměrně solidní šanci uspět. Už proto se letos vyplatí Eurovizi sledovat. Třeba zjistíte, že může být stejně zábavná jako hokej.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
