Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Zatímco Praha minulý týden šílela z návštěvy spisovatele Dana Browna, který snídal s prezidentem a natáčel rozhovory při procházkách po Josefově, čímž elegantně brzdil automobilový provoz, já jsem bláznil z úplně jiného literárního setkání. Na německém velvyslanectví se měl zastavit můj oblíbený norský spisovatel Karl Ove Knausgård.
Je možné, že jste o něm ještě neslyšeli. V Česku se jeho nejslavnější dílo, románová hexalogie o 2000 stranách jménem Můj boj, dočkalo dvou divadelních adaptací, hrstky článků a jednoho přesunu do výprodeje v Levných knihách. Prostě se tu o něm moc neví. Pokud ovšem neznáte mě. To pak můžete mít pocit, že neexistuje důležitější autor než právě Knausgård.
Do Prahy dorazil inkognito, ve stínu Brownova Tajemství všech tajemství. Těžko říct, jestli to tak chtěl, nebo zda jeho příjezd prostě nikoho nezajímal. Mě ano. Zatímco fanoušci amerického bestselleristy vyhlíželi svůj idol před hotelem Four Seasons, já mířil malostranskými uličkami na Knausgårdovo vystoupení u příležitosti 150. výročí narození básníka Rainera Marii Rilkeho.
Čím blíž jsem byl, tím větší jsem pociťoval trému. Nečekal mě rozhovor. Žádné setkání s nevyzpytatelnou hollywoodskou hvězdou. Jen s člověkem, jehož knihy mi změnily život.
Pro intenzivnější zprostředkování mých pocitů teď přepnu do přítomného času. Potí se mi ruce. Nervozitě nepomáhá, že na ambasádě nikdo nechce mluvit anglicky. Jedině německy. A jedině o Rilkem.
V sále s honosným lustrem a výhledem na Petřín už vyčkávají hosté. Inteligentně vypadající, slušně oblečení lidé s večerním programem vzorně položeným na klíně. Hodně důchodců. Skenuji očima sál a hledám někoho, kdo alespoň trochu vypadá, že čte Knausgårda. Ale ne. Samí fanoušci Rilkeho. Profesor, který možná o básníkovi napsal spousty akademických článků a několik monografií. Postarší dáma, jež jeho verše dodnes recituje zpaměti. Její znuděný synovec. Někdo, kdo se už nemůže dočkat chlebíčku a šampaňského. Knausgårdovec žádný.
Projekční plátno ukazuje, že před exkluzivním hostem (který lidi v sále zjevně nechává zcela chladnými) přijde slavnostní úvod a tři referáty. Všechno v němčině, z níž znám jen jediné slovíčko. Navíc vymyšlené: das minipferd – minikoník. Problikává mi v mozku, zatímco sálem zní první přednáška. DAS MINIPFERD DAS MINIPFERD DAS MINIPFERFD.
Tak dost! Zapínám překladač v telefonu a zkouším se napojit na slavnostně-akademickou atmosféru v sále. „Myslel jsem, že nemáte pár telátek na výměnu, rozhodně švýcarských franků,“ vypráví podle automatického překladače profesor, mile se u toho usmívá. Lidé pozorně naslouchají. Já se potím. Co když mě odhalí? Tenhle tu není kvůli Rilkovi! Ani neumí německy! Vyvedou mě ze sálu a já neuvidím Knausgårda.
Pozornost, která se ke mně plíživě sbírá, naštěstí utne vyzvánění telefonu v první řadě. Rázem je ticho. Pak se stane něco neuvěřitelného. Ta paní to zvedla! „No? Co je?! Já jsem na přednášce!“ mečí česky. To je ostuda. Přednášející profesor šokovaně ztichne. Pak se usměje a pokračuje: „Jak si vzpomenout na Rilkeho schůzku s krásnou agenturou na cestě.“
O hodinu později mám od potu na rukou varhánky. Konečně se otevírají boční dveře sálu. Ale nikdo z nich nevychází. Ta chvíle trvá překvapivě dlouho. Připomíná mi to čekání na Ježíška. Americká spisovatelka Jayne Anne Phillips začala svůj román Machine Dreams větou: It’s strange what you don’t forget. Je zvláštní, co nezapomínáš. Proč v hlavě zůstanou vteřiny čekání? Čím to, že jsou tak dlouhé? A co ty krásné, bílé dveře, proč je můj mozek ještě nesmazal, když k ničemu nejsou?
A pak se to stane. Karl Ove Knausgård rázně a s úsměvem vstupuje do sálu. Vůbec nepřipomíná člověka, který se na dvou tisících stranách vypořádával se smrtí otce, s trapasy v dětství, dospívání, trapasy v partnerském vztahu a při vychovávání dětí. Vypadá dobře!
Nejdřív si jenom sedá a prohrábne si zářivě bílé vlasy. Už dávno nenosí dlouhou hřívu, jakou měl na fotografiích z obalů českého vydání Mého boje. Kdysi byly k vidění i na plakátech v pražském metru: Vychází světový bestseller z Norska. Děkuji nakladateli, který tak naivně uvěřil, že se tenhle literární skvost v Česku chytne.
Uvaděčka představuje Knausgårda velmi pregnantně, i když hned poplete jeho jméno. Cituje z recenze v New York Times: „Proč byste četli 3600 stran dlouhý norský román o muži, který píše 3600 stran dlouhý román?“ Mě by to nalákalo. Na jeho psaní se mi líbí právě to, jak je ničivě upřímné. Jak se snaží překonat limity literatury, vyměnit konvenci za autenticitu, aby čtení nebylo jen uměním, ale pravdou. Proto píše o každé hlouposti, kterou v životě provedl, ale také o tom, jaké je psát román. Co autorovi škrtá editor, jak se bojí, co na vydání řekne jeho rodina.
Knausgård začíná svůj referát v typickém stylu příliš sebevědomého gymnazisty. „Píši toto den před odletem do Prahy. Nevím, kde začít. Tak asi od začátku. Rilke se narodil….“ Úžasné. Genialita hraničící s banalitou. Samozřejmě, že za chvíli se dostává k vlastnímu dětství na polozapomenutém ostrově na jihu Norska, k hlubokým otázkám po smyslu existence a potřebě literatury i Rilkeho elegiím. Mluví klidně, rozvážně pluje mezi myšlenkami, jeho angličtinou (zaplaťpánbůh za ni) zní norský přízvuk.
Potlesk. Zvedám se jako první, abych se ke svému oblíbenému spisovateli dostal co nejblíž. Hned ale vidím, že není čeho se bát. Po blízkém setkání s Karlem Ovem zřejmě v celém sále toužíme jenom dva. A paní přede mnou byla o něco rychlejší.
Krade si pro sebe zbytečně mnoho jeho pozornosti. Celou dobu mluví. Taková ztráta času. Nebudu se pouštět do konfrontace. Nevýhodné. Musím si od ní půjčit propisku. „Ale určitě ji chci vrátit,“ říká asertivně, jako by ve mně viděla konkurenci (správně). Rychle se vracím zpátky k sedícímu autorovi, který na mě netrpělivě čeká.
Vědomí, že mu kradu čas, mě tak znervózní, až mi půjčené pero padá z ruky a z nějakého nepochopitelného důvodu odlétá na druhý konec sálu. Motám se mezi nohama lidí, které přítomnost Karla Oveho absolutně nevzrušuje. Chce se mi umřít.
Pak konečně podávám autorovi svůj výtisk druhého dílu Mého boje – četl jsem ho jako první, mám na něj nejsilnější vzpomínky. „Proč to DOPRDELE neuklidila?!“ Tahle věta mi z něj utkvěla a nikdy již nebude zapomenuta, podobně jako minikoník. It’s strange what you don’t forget.
Zatímco Knausgård podepisuje mou knihu, snažím se vymyslet pár vět, abych rozproudil konverzaci. Zvládnu tři. Vaše knihy mi změnily život, čtu i ty novější, jako třeba Deathstar. Nestál byste někdy o rozhovor? Co odpověděl na tu první, už si nepamatuji, protože jsem si zrovna s hrůzou uvědomil, že Deathstar je z Hvězdných válek, kdežto Knausgård je autorem The Morning Star. Na tu druhou zdvořile vysvětluje, ať se obrátím na jeho agenta. Teď prý potřebuje klid na psaní, ale není vyloučeno, že se nějaké okno příležitosti otevře. Vzápětí, v mikrosekundě ticha, si toto okno sám zavírám. „Jak se vám líbí v Praze?“ ptám se.
Opravdu jsem položil otázku, na kterou se žádný svéprávný novinář neptá? Ano. Má žena mi v den setkání s Knausgårdem připomněla, že slavný spisovatel tu už kdysi byl. Moc se mu v Praze nelíbilo. Doufal jsem, že v mém zdánlivě banálním dotazu autor postřehne ironické pomrknutí. Nestalo se. Snažím se to celé vysvětlit, koktám. Na tu předchozí návštěvu Prahy si už nepamatuje. Tak to s tou jeho pamětí tak žhavé nebude.
Odcházím po dvou minutách naprosto vyčerpaný, bez špetky důstojnosti a navždy změněný. Takové to je, když se člověku splní sen?
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
