Reportáž: První den Colours měl dvě hvězdy. Stinga a končící Zlatu Holušovou

Ani slovem při středečním zahájení Colours of Ostrava nezmínila jejich zakladatelka a umělecká ředitelka Zlata Holušová, že letošní ročník je její poslední. „Opět jsme tady spolu a já doufám, že si užijeme nejlepší festival na světě,“ zvolala pouze na hlavní scéně, načež do davu desítek tisíc lidí v Dolní oblasti Vítkovice vystřelila konfety.

Holušová od roku 2002 vybudovala jednu z nejznámějších kulturních akcí v Česku, která má světové renomé a letos hospodaří se 300 miliony korun. Minulý týden ale umělecká šéfka oznámila, že opouští funkci. Jak těžko se s ní loučí, popsala až večer v takzvaném vypravěčském stanu, kde ji před zhruba dvěma stovkami lidí zpovídala vlastní dcera.

„Víte všichni, že v podstatě odcházím, tohle je poslední ročník, který jsem vytvořila dramaturgicky,“ připomněla na úvod Holušová. V tureckém sedu líčila, jak loni kvůli ředitelským povinnostem neustále přebíhala z jedné části areálu do druhé. Uvědomila si prý, že na to přestává stačit. „Došlo mi, že Colours pro mě asi končí a že už nemám dost energie,“ tvrdí. Letošek označuje za turbulentní, s odchodem z funkce se prý dlouho smiřovala.

V interview zdůraznila potřebu věřit sama sobě, jít za vlastními sny a neustupovat. Když si před lety usmyslela, že k hudebnímu festivalu připojí diskuzní fórum Meltingpot, nevěřili v jeho úspěch ani nejbližší spolupracovníci. „Chodila jsem do lesa a tam jsem řvala jako tur,“ nastínila Holušová, jak se nedařilo přesvědčit kolegy. „Nejsem ten šéf, který by šel proti svým lidem. Tak jsem nakonec řekla: Nechcete to, fajn. A založila jsem novou firmu s názvem Meltingpot,“ rozesmála publikum svou paličatostí, díky níž ale Colours neustále posouvala dál.

Ve funkci umělecké ředitelky ji od roku 2026 nahradí dramaturg Filip Košťálek. „Colours budou pořád úžasné, možná trochu jiné, ale skvělé,“ ubezpečila návštěvníky Zlata Holušová. Většinový podíl v pořádající společnosti nyní ovládá investiční skupina Rockaway, která vlastní i karlovarský festival.

Středeční první den Colours nezklamal. Navzdory nevlídné předpovědi počasí spadlo jen pár kapek a lidé hned odpoledne zaplnili industriální areál, který oproti loňsku doznal spíš kosmetických změn.

Po obou stranách hlavního pódia opět funguje bar, za druhou největší scénou lze stejně jako loni sjet po laně nad hlavami návštěvníků. V zadní části ubylo jídelních stánků, dál od centra dění se přesunula scéna časopisu Full Moon. A vedle ní poprvé vyrostl stan videotéky Netflix se dvěma obřími panenkami z korejského seriálu Hra na oliheň.

Kdo by chtěl kritizovat příklon festivalu ke komerci, těžko najde výmluvnější symbol než panenky a ruské kolo, které je na Colours také poprvé. Podobné se ale nachází na královéhradeckém Rock for People nebo slovenském festivalu Pohoda. V případě Colours tak víc zamrzí pro mnohé letos slabší páteční a sobotní program. Zejména nabídka v bývalém plynojemu Gong a na Drive stage působí chudě.

Hned úvodní den se naopak vydařila nečekaná hostování. Hvězda české pop-music Ben Cristovao při svém koncertu pozval na hlavní scénu Adama Mišíka, se kterým uvedli dva roky starou píseň Zapomenout.

Další účinkující, jamajský reggae zpěvák Shaggy, ke konci svého hodinového vystoupení přivítal anglického basistu Stinga, který s ním v kšiltovce a volném svetru zazpíval jednu skladbu. A následně mu pozvání oplatil při vlastním koncertu, kam Shaggy přišel v klobouku a černých brýlích, aby s jamajskou vlajkou v ruce překřtil Angličanův hit o jinakosti a odcizení Englishman in New York na Jamaican in New York.

Sting má k reggae celoživotní vztah, s Shaggym spolupracuje dlouho a vydali album, takže to nebylo nečekané. Ale podobně jako když na festivalu kapela The Killers v roce 2022 zpívala v dešti s hudebnicí Phoebe Bridgers, povedl se hezký moment dávající návštěvníkům Colours zakusit, že zažili něco mimořádného.

Většina lidí přišla kvůli Stingovi, jehož hodinu a půl dlouhé vystoupení končilo až o půlnoci. Třiasedmdesátiletý anglický basista a zpěvák, držitel 17 cen Grammy v hitparádách naposledy bodoval začátkem tisíciletí. Přesto dál patří k nejžádanějším hvězdám světové pop-music a hrává přes sto koncertů ročně.

Ani na tom ostravském, svém prvním po 13 letech, neopomenul třeba hit Every Breath You Take. Trochu temná píseň o muži posedlém jednou ženou pochází z roku 1983, přesto má téměř tři miliardy přehrání na platformě Spotify a další skoro 1,5 miliardy na YouTube. Důkaz, že Stingova sláva neuvadá.

V Česku vystupuje často, jen od pandemie koronaviru tu teď byl popáté. Pro Colours jde ale o jednoznačný úlovek. Navíc získaly Stinga v novém, kompaktním formátu, kdy už druhý rok po sobě koncertuje jen s kytaristou a bubeníkem. Tedy v triu stejného nástrojového obsazení jako jeho nejslavnější kapela The Police, kde v letech 1977 až 1984 odstartoval kariéru. A pak na vrcholu odešel, aby se vydal na dobrodružnější sólovou dráhu.

Svou pestrou tvorbu míchající pop, rock, novou vlnu, jazz, ale také reggae, country či jihoamerickou hudbu nyní v Ostravě rekapituloval jen s dvorním kytaristou Dominicem Millerem a lucemburským bubeníkem Chrisem Maasem patřícím už ke generaci, která na Stingovi vyrůstala.

Takřka polovinu písní vybrali z repertoáru The Police. I ty novější však hráli s podobnou precizností a tahem, oholené na kost, zbavené kláves, vokalistů, houslistů či hráčů na foukací harmoniku, které Angličan míval v sestavách dřív.

V některých skladbách by barvy dalších nástrojů naživo pomohly, aranžmá jsou ale pružná, vzdušná, nic zásadního nechybí a naopak v úsporném obsazení skvěle vyniknou třeba Stingovy basové linky v písních Driven To Tears a Roxanne.

Frontman s nakrátko ostříhanými vlasy má upnuté kalhoty a přiléhavé bílé tričko s černým potiskem. Fyzicky i pěvecky zůstává v úžasné formě. Po sedmdesátce mu mírně klesl hlas, zachoval si ale všechny odstíny projevu, špičkově frázuje a za celý koncert zakolísá jen v přídavku Roxanne, který se svým tenorem stále snaží pět stejně vysoko jako koncem 70. let minulého století.

Coby zpívající baskytarista ovládá nejnižší i nejvyšší tóny v kapele. Na oprýskaný nástroj značky Fender hraje Sting technikou kombinující palec a dva prsty. Neustále jimi vytváří kontrapunkt k tomu, co zpívá, jak se to kdysi naučil od vzorů Paula McCartneyho a Jacka Bruce.

Ještě začátkem tisíciletí povětšinou stál u mikrofonu a do kapel najímal špičkové basisty jako Christiana McBridea. A ještě před pandemií koronaviru zůstával celý večer přikovaný u jednoho mikrofonu. Poslední roky však užívá náhlavní soupravu, díky které se také v Ostravě víc pohybuje po pódiu, zatímco kytarista Dominic Miller se plně soustředí na muziku.

Brit, který jej doprovází od roku 1990 a složil s ním spoustu hitů, hraje celý večer na obyčejnou elektrickou kytaru Fender Stratocaster, většinu času trsátkem. Nástroj nevymění ani kvůli hitu Shape of My Heart s výrazným sestupným motivem a fórem, kdy se melodie vždy ozve o něco dřív než basový tón.

Miller si vystačí s kompresorem dynamicky upravujícím zvuk a základními efekty typu wah-wah, delay nebo chorus. Několikrát vytváří vibrato pomocí takzvané tremolo páky a mění výšku tónů. Složitý riff v písni Never Coming Home hraje obouručně. Oproti loňské návštěvě téhož tria v plzeňském amfiteátru Lochotín dostává v Ostravě víc příležitostí sólovat.

Hlavní je ale jednoduchost. Tak jako Miller po každé písni nemění kytary, nepotřebuje ani Sting převleky, další muzikanty či pyroefekty, aby zaujal. Ukazuje, že jeho síla tkví v muzikantství, skladbách se silnými melodiemi, postavami, zapamatovatelnými riffy, ale také strukturou: slokami, refrény, můstky, změnami tóniny a codami.

V Ostravě jeden song rychle střídá druhý, Sting je nezdržuje promluvami. Pouze párkrát usedá na vysokou barovou stoličku, aby si odpočinul. Místy působí unaveněji než v Lochotíně, naopak od té doby zdokonalil aranžmá – třeba Can’t Stand Losing You teď zakončuje citací instrumentálky Reggatta de Blanc rovněž z repertoáru The Police. A především několik skladeb posouvá do komornější roviny. Roxanne uprostřed úplně ztiší, aby ji pak crescendem vyhnal ještě k druhému vyvrcholení.

V průběhu večera nechybí píseň Every Little Thing She Does Is Magic o zamilovanosti do holky, která Stinga sice odmítla, ale dál ho okouzluje každou maličkostí. Dojde na málo hraný song Never Coming Home o ženě, co ráno opouští manžela. Nebo na Driven To Tears zkoumající, jak lidé reagují na obrazy utrpení ve zpravodajství.

A pak jsou tu Fields of Gold. Složil je v roce 1992 krátce po svatbě, kdy se s manželkou přestěhovali na anglický venkov. Pořídili si starobylý dům a Sting celé léto chodil na procházky. Pozoroval, kterak vítr šustí po hladině ječných polí, „jako vlny na nějakém moři zlata“, napsal v knize Lyrics by Sting z roku 2007. Tak vymyslel píseň o tom, jaké je zakoušet na chvilku ohromnou radost, a přitom vědět, že ten pocit jednou skončí.

Návštěvníci jeho ostravského koncertu by mohli vyprávět. Naštěstí to má snadné řešení: jít na Stinga zase co nejdřív znovu.