Recenze: To muselo dát práce. A přitom je nový film s Cruisem taková blbost

Digger Rockwell se probouzí uprostřed svého opulentního sídla vedle polomrtvé kočky. Zubožený a také dost odpudivý tvor jménem Maggie, udržovaný při životě pomocí tajů moderní medicíny, je jen jednou z jeho podivných libůstek.

Digger ztělesňuje americký sen v té nejodpudivější možné verzi. Ropný magnát hraný Tomem Cruisem představuje jakousi parodii na strýčka Skrblíka, muže přísahajícího pouze na lopatu zděděnou po předcích, jemuž se při každé větě v očích protáčejí pomyslné dolary.

Protagonista nového snímku Alejandra G. Iñárritua nazvaného Digger, který od čtvrtka promítají kina, se však ocitá ve svízelné situaci. Musí čelit mnohem většímu nebezpečí než jen zpupným zaměstnancům, přemýšlejícím kromě peněz nad ekologickými dopady Rockwellovy činnosti. Sám protagonista se musí postavit obří přírodní katastrofě, kterou způsobil.

Od prvních minut je zřejmé, že režisér populárních snímků Amores perros nebo Revenant: Zmrtvýchvstání se tentokrát pokusil natočit satiru tak přemrštěnou, až se promění ve frašku. Hrdinové se pohybují v podivně umělohmotném prostředí, všichni neustále křičí a chovají se pitomě, případně jako extrémně ustrašení, pitvořící se jedinci. Je jasné, že jde o nějaký naschvál. Jen s přibývající stopáží divák poněkud ztrácí motivaci zjistit jaký.

Pak přijde první ze dvou větších odhalení. Z něho plyne, že celá tato „vivisekce“ jedné vlivné magnátské rodiny byla jen jednou z vrstev vyprávění. A že režisér i jeho tvůrčí tým neusilují o satiru, spíše o jakousi úvahu nad tím, zda je od jistého stavu světa vůbec možné satiru dělat.

Jenže celý ten podnik působí navzdory opulentnímu provedení, sugestivním kulisám a ansámblu skvělých herců jako nedomyšlené pimprlové divadlo. Tvůrci inscenují zoufale nevtipné scény, v nichž neustále něco hlučí, vrže, padá a všichni přítomní hrají s asi třikrát větší intenzitou, než by bylo snesitelné na divadle, natož ve filmu. Často není jasné, zda je ta nevtipnost záměrná.

A když se Iňárritu pokouší o jakýsi komentář k době a reflexi právě viděného, příliš tomu nepomáhá. Sice pracuje s „meta“ rovinami či sci-fi prvky, které zodpovídají některé z otázek, přesto Digger stále působí jako dosti tezovitá vyprávěnka o světě vymknutém z kloubů.

Je až trestuhodné, že tak skvělí herci jako Sandra Hüller v roli Diggerovy dcery, John Goodman coby americký prezident či Jesse Plemons jako tajemný producent Kenny nemají moc co hrát, neboť se povětšinou musí jen ksichtit a dělat košilaté fóry – často s jasným cílem být trumpovštější než Donald Trump a zkusit posunout tupost mocných za další hranu.

Výsledkem je tedy taškařice, v níž jedna z postav zjevem a oblečením jasně připomíná Trumpa, ale obecně tato skupinka protagonistů okolo prezidenta má být jen tlupou karikatur. Prezident ve filmu trpí rakovinou konečníku, na což se tu samozřejmě udělá hned několik vtipů, nesmí chybět sexismus a vulgarismy, všichni chvílemi vypadají spíše jako skupinka degenerátů.

Je to jistě chtěné. Optikou filmu jde o to, dát všem zodpovědným jedincům za uši. Učinit z nich tak přehnané karikatury, až to bolí. Ale proč to musíme sledovat scénu za scénou? Film sice obsahuje linky, které toto „nastavení sil“ problematizují, jenže ani ty nepůsobí moc promyšleně. Spíše efektně odvádějí pozornost a pokouší se přesvědčit publikum, že dílo je chytřejší, než vypadá.

Digger měl velké ambice. Chtěl být úvahou o síle, roli a moci umění. Chtěl polemizovat se současným rozděleným světem, neboť tu naloženo nedostávají jen Američané, ale i ten evropský, potažmo skandinávský, rádoby „správný“ pohled na svět.

Chvílemi to je podmanivé – i díky kameře trojnásobného držitele Oscara Emmanuela Lubezkiho, nápaditému designu a fyzičnosti některých scén. Jenže zároveň jde o strašně nabubřelý snímek, který nám říká zhruba to, co by se vešlo do dvou odstavců, a přitom chce působit hloubavě, filozoficky.

Výsledek je tím nejotravnějším „naschválem“. Můžeme uvažovat nad tím, jak Tom Cruise hraje proti typu, můžeme obhajovat to, že úporné a úmorné scény jsou nevtipné záměrně, a cítit se jako chytřejší diváci, co prokoukli nějaký trik. Jenže to je právě ta potíž – je to jen trik, za nímž zůstává prázdno.

Sci-fi je skvělý žánr v tom, že umí předjímat, extrapolovat, jasnozřivě vycházet ze současného stavu světa a domýšlet věci dál. To Diggerovi příliš nejde. A čím více křičí, tím větší nicota se za tímto ambiciózním konstruktem skrývá. Je to film problematizující všechno, od názorově politických postojů po samotné své vypravěčské postupy a teze. Mnohdy si protiřečí, aniž by bylo jasné, zda o tom autoři vědí.

Nejhorší je, že je to pro jakoukoli snahu o interpretaci nepodstatné. Ve finále jde jen o velký humbuk, o křížovku bez tajenky, o projekční plátno, na které si můžeme nahodile dosazovat významy. Při pohledu na to, kolik talentu režisér shromáždil před kamerou i za ní, se opravdu nabízí jen zvolat: „To muselo dát práce. A přitom taková blbost.“ Škoda že při hodnocení Diggera je třeba se uchýlit k tak provařené průpovídce. Bohužel je víc než trefná.