Recenze: Není to obvyklé divadlo. Ve starodávné kuchyni herci vaří a vyprávějí

Z tradovaných lidových historek, pohádek a morytátů, které v kraji Auvergne zaznamenal francouzský spisovatel Henri Pourrat, scénář připravila herečka Lucie Trmíková. V režii Jana Nebeského se hraje v pražském Rokoku.

Není to obvyklé divadlo. Spíš zážitek pospolitosti ve starodávné kuchyni. Na jevišti stojí mohutný stůl plný nádobí a surovin na vaření, kolem nějž posedávají čtyři herci: Lucie Trmíková, David Prachař, Denisa Barešová a Tomáš Havlínek. Někdo do mísy okrajuje jablka, jiný přisýpá mouku, další hněte těsto a všichni při tom na střídačku vyprávějí. O vesnici, kde si nevážili pokojného soužití s hady a naletěli čaroději, o farářovi, jemuž se ztratilo prasátko, o podivínovi, který žil v chalupě s vlky, o víle, co k sobě připoutala malou holku a tak dále.

Zazní devět příběhů, od podobenství po anekdotu, v nichž se mystické momenty střídají s komickými i hodně drsnými. Pointy jsou často hořké nebo zůstávají otevřené, některé připomenou zenové kóany. Přitom by člověk tak chtěl útěšně slyšet, že všechno dobře dopadlo. Alespoň naděje se nám nakonec skutečně dostane.

Barvitý jazyk překladu Jiřího Reynka umí před očima stvořit kamenitou krajinu i les červenající se jahodami. Několika slovy vystihnout povahu zloděje, vizáž lesního samotáře, bizarní detail nebo hrůzu situace, v níž jde možná o život.

Totéž se dá říct o hercích. Využívají minimalistických prostředků, hlasu, gesta, držení těla, úsměšku, ale přesně a sugestivně. Někdy stačí závoj rozpuštěných vlasů a zvířecí skřek, jímž se dívka dorozumívá s divokou lesní žínkou, která si ji coby dítě odvedla do kamenné věže, a běhá mráz po zádech.

Herci kolem stolu jsou především srozuměným společenstvím a ten pocit blízkosti i tvořivé intimity, v němž všední a banální přerůstá do mystického a naopak, přenášejí do hlediště. Lehce nás vtahují do neobyčejných příběhů, které vyprávějí i komentují, proměňují se v jejich protagonisty a zase se vracejí k vaření. Časem z trouby zavoní štrúdl a ze sporáku jídlo, což podmanivé atmosféře starosvětské kuchyně velmi svědčí.

Imaginární prostor, do něhož nás představení zve, silně připomíná časy, kdy vyprávění ještě bylo součástí každodenního života a naplňovalo přirozenou lidskou potřebu po sdílení – strachu, smíchu i radosti z představivosti.

V tvorbě spolku Jedl inscenace navazuje na starší divadelní práce tria Nebeský, Trmíková, Prachař, jež vycházely z děl katolického spisovatele a esejisty Jana Čepa nebo básníka i výtvarníka Bohuslava Reynka. Oba autoři byli pevně srostlí s venkovem a půdou, podobně jako Henri Pourrat, jenž žil v letech 1887 až 1959. Inspiraci čerpal z tradic chudé sopečné krajiny Auvergne a života jejích obyvatel.

Pourratovo dílo do češtiny jako první ve 30. letech minulého století převedl právě Jan Čep. O 60 let později ho následoval Jiří Reynek, jehož jazykově bohatý a poetický překlad zní z jeviště Rokoka. Ten znal tyto pohádky a pověsti z Auvergne v originále už coby chlapec z matčina čtení, neboť jeho rodiče Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka pojily s autorem přátelské vztahy.

Novinka tvarem připomene scénickou kompozici Dvojí domov / z Čepa, uvedenou v divadelním prostoru NoD zhruba před deseti lety. Tehdy u stolu pomyslné světnice seděli Trmíková s Prachařem a o generaci starší Alois Švehlík, ustrojeni stejně jako nyní herci v Rokoku do archetypální venkovské černé a bílé. Na stole byly vařené brambory na loupačku, které posléze jako hmota vytvořily na obličeji masku, podobně jako „balíky“ slámy vedle stolu.

Masky – stylizované „tváře“ vlčků – nebo krajkou vyšívané kukly evokující čepce se objevují také v nynější inscenaci a posunují vyprávění až někam ke starodávným rituálům. Když si je herci nasadí a nechají příběhy v tichu doznít, můžeme pocítit jejich magické působení.

Dvojí domov / z Čepa byl rovněž jedním z prvních projektů, v nichž režisér Nebeský nechal na scéně vedle improvizujícího hudebníka, tehdy to byl skladatel Martin Dohnal, tvořit „v přímém přenosu“ na téma inscenace výtvarníka. Během představení maloval Igor Korpaczewski na horizontu symbolický obraz – figury muže a ženy v obilném poli rozdělovala cesta vedoucí k obzoru, kterého se dotýkalo blankytně modré nebe.

Tento obraz se na konci stal jakousi tečkou za melancholickými úvahami autora o čase, cestě životem, hledání sama sebe a domova. Za pocitem, že člověk „je na zemi poutníkem“.

V novince maluje za zády herců na obří plátno opět Korpaczewski, tentokrát ale spíš atmosféru a duši malebné krajiny Auvergne, stavení choulící se pod kopcem. A nechává obraz – aspoň na repríze, kterou viděla autorka tohoto textu – příjemně nedokončený, nedoslovený.

Za klavírem tentokrát sedí skladatel a multiinstrumentalista Jan Šikl, po ruce má různé nástroje, včetně „bicích“ z porcelánových hrnků. Hudební a zvukový plán inscenace nás občas přenese kamsi do podvědomí, k pudům našich zvířecích předků nebo extatickým šamanským rytmům.

Zážitek z Tohle se stalo! trochu kazí jediné: Kabaretně vyštukovaný kukátkový sál Rokoka, jehož charakter se s charismatickou inscenací dosti míjí. Spolek Jedl byl za 15 let své existence nucen vystřídat několik prostor, kde byl hostem – NoD, Divadlo X10 nebo Studio Švandova divadla. Soubor doslova ověnčený cenami by si možná po letech už konečně zasloužil být někde opravdu doma.